Led a oheň - kniha druhá, kapitola 23

„Zatracená práce!“ Zanadával jsem, když se nečekaně ozvalo zabušení na dveře mojí ložnice. „Kdo je to?“ zeptala se Ronda a přitáhla si deku až k bradě. Měla z toho vyrušení stejně velkou radost jako já. „Nevim.“ zabručel jsem a natáhnul si nohavice. Tunikou jsem se nezdržoval. Copak vidim skrz dveře nebo co? „Jo?“ Pootevřel jsem je. „Potřebovala bych s tebou mlu …“ Marika se při pohledu na mě zarazila. Rozpačitě sklopila oči a líčka jí znachověla. „A to to nemohlo počkat do rána?“ Neptal jsem se právě vlídně. „Radši bych hned, ale když teď nemůžeš …“ Zatraceně! Moje tělo mi víc než jasně sdělovalo, že tu mám něco naléhavýho. Hodně naléhavýho! Mrknul jsem se přes rameno na Rondu. Ta potvora! Shrnula si pokrývku až k pasu a vyzývavě si přejížděla dlaněma přes prsa … „Hele, Mar, mám tady něco rozdělanýho!“ odpověděl jsem po pravdě. „Aha, tak já to nechám na zítřek.“ hlesla tiše a se svěšenýma ramenama se měla k odchodu. Bodlo mě u srdce. „Rychle to dodělám a přijdu za tebou, jo?“ Radostně se ke mně točila, ale potřásla hlavou. „Opravdu to může počkat …“ Zamračil jsem se na ni. „Nech toho, sakra! Řek jsem, že přijdu, tak taky přijdu, jasný?!“ zavrčel jsem na ni nakvašeně. „Dobře. Počkám na tebe!“ Sledoval jsem, jak odchází chodbou. Počkal jsem, až zašla k sobě, a zabouchnul dveře. Podíval jsem se na Rondu.
„Takže předehra nejspíš nebude, co?“ zeptala se s předstíraným zklamáním. „A kdo ji potřebuje?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si rozvazoval šněrování nohavic. „Ale příště mi to vynahradíš!“ zamumlala a odhodila deku. Bez okolků si klekla na všechny čtyři a vyzývavě zavrtěla pozadím. „Jo, příště na tebe budu hodnější!“ slíbil jsem jí chraplavě. Stáhl jsem si kalhoty a několikrát se pohladil. Pak jsem ji popad pevně za boky a přitáh ji ke kraji postele. Vniknul jsem do ní jediným pohybem. Zasténala a prohnula se v zádech. Okamžitě jsem začal přirážet. Nebál jsem se, že bych jí ublížil, protože takhle jsme to spolu dělali už mockrát. A ona si nikdy nestěžovala …
Blížila se půlnoc, když jsem zaklepal na Maričin pokoj. „Ano?“ Ozval se zevnitř její hlas a nezněla vůbec ospale. „Pavrik.“ odpověděl jsem polohlasně. Ihned otevřela a zvala mě dál. Při tom se na mě tak zvláštně dívala. „Nechtěla jsem tě rušit, opravdu!“ Usmál jsem se na ni. A usadil se na pohovku. „Tak co je tak důležitý, Mar?“ Rozpačitě si přitáhla vlňák a důsledně se vyhejbala pohledu na mě. Cos zase provedla? napadlo mě okamžitě. „Tak povídej! Hlavu jsem ti eště nikdy neutrh, ne?“ zamumlal jsem nevrle. „Ne, to ne!“ odvětila kvapně. „Tak nač tyhle okolky? Řekni, cos provedla, já ti vynadám a zasejc pojedem dál!“ Povzbudivě jsem na ni kejvnul. Polkla a sedla si naproti mně.
„Pavriku … já … víš, no … chtěla jsem se … zeptat, jestli znáš Briana … Víš, mě se docela líbí … “ Lezlo to z ní jak z chlupatý deky, až nakonec zmlkla úplně. Moc moudrej jsem z toho nebyl, ale protože jsem vod přírody docela chytrej, tak mi zvolna docházelo, co se mi nejspíš pokouší říct. „A vode mě chceš jako co?“ zeptal jsem se po chvíli přemejšlení. Mlčela a upírala pohled k podlaze. Sakra! Vzal jsem její ruce do svejch. Měla je jako led a byly tak malinký a křehký. Až jsem se najednou bál, abych jí je nezlomil. „Mariko, podívej se na mě!“ Váhavě ke mně zvedla oči. Zračily se v nich obavy. A taky prosba. Jen jsem si tak docela nebyl jistej, vo co mě vlastně prosí. „Chci, abys byla šťastná, Mar! A jestli si myslíš, že tohle najdeš s Brianem, tak ti v tom bránit nebudu, ale víc po mně nechtěj!“ Tohle vode mě nebylo zrovna čestný. Ale je to moje sestra, sakra! „Ale já ho mám ráda!“ hlesla umanutě. „Tomu bych rozuměl, Mar, ale myslim si, že bys měla počkat! Jsi eště mladá a nemáš kam spěchat …“ Do háje, kdyby žila máma, tak bych tady neseděl a nežvanil jako pitomec! Měl sem ji poslat za Brennou! Nebo eště líp za Darou! Tohle opravdu není to, co bych s ní měl probírat zrovna já. A sestřička měla stejnej dojem.
„Předpokládám, že jsi s Rondou teď nehrál serkat, že ne?“ optala se mě chladně. „Ne, to jsem vopravdu nehrál.“ připustil jsem klidně. „Aha. A předpokládám, že se ti to líbilo, viď?“ pokračovala ve výslechu. Nehádal jsem se s ní. „Tak proč nechceš, abych to taky zažila? Už nejsem malá holka, víš?!“ To jsem moh tušit, že vyrukuješ zrovna s tímhle! „To nejseš, jenže si furt moje sestra!“ ozřejmil jsem jí bez mrknutí oka. „A co z toho mám, hm?“ odsekla mi naštvaně a vytrhla se mi. Povzdechnul jsem si. „Mar, záleží mi na tobě, tak se nediv, že se mi představa, jak na tebe někdo chmatá zrovna nezamlouvá! Na to se prostě dívat nebudu!“ Sice jsem tomu syčákovi tvrdil, že se do toho nebudu míchat, ale sestře jsem moh říct svůj názor, ne? „Tak se laskavě dívej jinam!“ doporučila mi promptně. „Hele, nejde jenom vo tohle!“ Zaťal jsem pěsti. „Jsi princezna, takže to nebude jenom na jednu noc, chápeš? Budeš v jeho domě a ten je sakra daleko vode mě, rozumíš? Jestli budeš mít ňáký trable, tak tam nebudu, abych ti z nich pomoh!“ Snažil jsem se jí to rozumně vysvětlit, ale bylo to k ničemu.
„Brian by mi nikdy neublížil!“ pronesla plamenně. „Doufej, že se v něm nemýlíš!“ zavrčel jsem na ni varovně. „Nemýlím! Je hodný a pozorný …“ Bránila ho vášnivě, jako kdybych ho chtěl rovnou vyzvat k souboji. Měl jsem toho právě dost. „Otevři oči, sakra!“ houknul jsem na ni ostře. Bezděky se přikrčila. „Je to bojovník, jestli ti to eště nedošlo! A jako takovej laskavostí zrovna voplývat nebude! Půjde si tvrdě za svym, holka!“ Jeho otec patřil k těm, co poradili jejímu dědovi, aby prodal svýho syna, takže jsem mu zrovna moc nevěřil. Blesklo mi hlavou, že jsem už skoro jako Cedrik! „Takže je stejný jako ty, ne?“ sekla po mně s planoucíma očima. „Přeju ti, aby byl jako já, Mar!“ pravil jsem bez emocí, protože bohatě stačilo to, co předváděla ona. „Hele, na tvym místě bych eště ňákou dobu počkal …“
No, náš rozhovor shodou názorů rozhodně neskončil. Dohadovali jsme se eště asi hodinu. Já byl klidnej, zatímco vona bublala jak voda na vohni. Pravda, změna, jindy to bejvalo spíš naopak. Nakonec mě vyhodila ze svýho pokoje. Šel jsem. Co sem měl taky dělat, že jo? A při tom jsem se jenom snažil, aby prohlídla! Zas tak moc jsem po ní nechtěl, ne?