Led a oheň - kniha druhá, kapitola 22

Uplynul asi týden od doby, kdy jsme se vrátili do hradu, a bratr se mnou za tu dobu prohodil jen pár strohých vět. Odhadovala jsem, že to je kvůli rozhovoru, co jsme spolu vedli u té studny. Cítila jsem, že jsem ho zklamala. To mu tak vadilo, na co jsem se ho ptala? Nebo jsou tyhle věci opravdu tak špatné? Rozhodla jsem se to vzít z praktického hlediska. Ne, to jistě ne! Vždyť bez toho bychom už dávno vymřeli, ne? Napadlo mě, že Thora měla pravdu. Jinak se na to pohlíží u mužů a jinak u žen. Pavrik ani Brian se určitě nedrželi zpátky co se dívek týkalo a já si připadala, jako by mě ten hnědovlasý Latioňan zradil. I když jsem si to přiznávala jen nerada, tak jsem po něm toužila. Chtěla jsem okusit všechny ty věci, o kterých mluvila Thora. S povzdechem jsem se otočila na bok. Proč to jenom musí být tak složité? Stiskla jsem víčka k sobě, ale vytoužený spánek stále nepřicházel. Nakonec jsem to vzdala. Vstala jsem, natáhla si šaty, přehodila si přes ramena a hlavu vlněný šál a vyšla ven.
Vystoupala jsem po příkrých a úzkých schodech na závětrnou stranu hradeb. Strážný mě přejel nevlídným pohledem, zamumlal cosi o bláznivejch ženskejch, ale úslužně mi podal zapálenou pochodeň. „A koukejte, kam šlapete, paní! Je to jak zrcadlo!“ varoval mě a už si mě dál nevšímal. Proč taky, že? Dávala jsem si pozor, a přesto mi to párkrát docela ošklivě podklouzlo. Nicméně, jsem se přece jen bez nehody dostala, kam jsem chtěla. Vložila jsem louč do držáku na stěně, abych si mohla schovat prokřehlé prsty do tepla vlňáku. Netuším, jak dlouho jsem tam stála a kochala se vyhlídkou na hvězdami poseté nebe, než jsem si uvědomila, že tam nejsem sama. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak někdo vystupuje ze stínu.
„Neměla byste tady takhle postávat, paní!“ napomenul mě věcně. „Jsem na tohle počasí zvyklá!“ odporovala jsem mu tiše. „Jeden může být něčemu zvyklý, ale to neznamená, že mu to nevadí!“ K mému překvapení mě zlehka pohladil po tváři. „Jste překrásná, paní!“ Nevěděla jsem, co na to říct. Nebyla jsem zvyklá přijímat komplimenty tohoto druhu. Občas mi řekli, že jsem dobrá nebo že mám šikovné prsty. To když jsem někomu sešila ránu. Nebo napravila zlomenou nohu. Nebo ošetřila podvrknutý kotník. A těch v tomhle počasí bylo víc než dost. Ale nikdo mi ještě nikdy neřekl, že jsem krásná. „Zase mi nevěříš?“ Jeho horký dech mě polechtal na krku. „Mohu tě ujistit, že jsem ještě nepotkal krásnější dívku!“ Jeho důvěrnost mě rozechvěla víc než ledový vítr, který se kolem nás proháněl. „To ti nestačila ta bitka s Pavrikem?“ zeptala jsem se, abych něco řekla. „Bitka?“ zopakoval to slovo, jako by ho slyšel poprvé v životě. „Ano! Ta, kterou jsi ovšem prohrál!“ připomenula jsem mu snaživě a doufala, že se urazí a nechá mě o samotě, protože jsem svým zmateným citům nevěřila ani za mák. „Aha, tohle!“ prohodil zcela bez zájmu. „Nebylo by moudré ho popouzet, paní, když se chci ucházet o přízeň jeho sestry!“ pronesl s pohledem upřeným do dáli. Užasle jsem se na něj zadívala, protože jsem měla dojem, že mě šálí sluch. „Co jsi to řekl?“
Teď se otočil ke mně a naprosto samozřejmě mi ovinul ruce kolem pasu. Musela jsem trochu zvrátit hlavu, abych mu viděla do tváře. „Že se hodlám ucházet o přízeň jeho sestry!“ zopakoval mi pomalu. „Máš proti tomu nějaké námitky, Mariko?“ Ztěžka jsem polkla. „A jak bys to chtěl dokázat?“ Zasmál se hrdelním smíchem a letmo mě políbil na rty. „Přiměji tě, aby ses do mě zamilovala!“ oznámil mi samolibě. „A až se tak stane, tak požádám krále o tvou ruku! A budeme žít na mém panství až do smrti!“ Oh. Ty tedy opravdu myslíš na všechno! „Ehm, jsi si nějak jistý, že já se do tebe zamiluji a že bratr k tomu sňatku opravdu svolí!“ vypravila jsem ze sebe naoko škádlivě. Ale ve skutečnosti mi dělalo starosti, jak Pavrik zareaguje. Tvářil se sice rozumně, ale z vlastní zkušenosti jsem věděla, jak prudký dokáže být. Brian bezstarostně mávl rukou. „Když budeš na mé straně, tak stejně nebude mít jinou možnost než kapitulovat!“ Překvapeně jsem něj vytřeštila oči. „Proč si myslíš, že na něj mám takový vliv?“ Zastrčil mi za ucho pramen vlasů. „Protože ty nejsi žádná pokorná a poslušná princeznička, ale pěkně paličatá a umíněná ženská!“ Zatajila jsem dech. „A přesto se o mě zajímáš?“ Co když teď řekne, že se o mě nezajímá? Že to všechno je jen hra …
„Zajímám se o tebe právě proto, Mariko! Nestojím o unylé panenky, které nemají ani svůj názor a ani odvahu se o něj přít! Ty máš jiskru a to mě láká! Nesmírně!“ Jazykem zvolna přejel po mé čelisti a pokračoval až k mému uchu. „A nebojíš se, že se popálíš?“ vydechla jsem se zatajeným dechem. „Ne. Protože ty mě budeš jen příjemně hřát, Mariko!“ Jeho tón mi přišel docela hrozivý. Ztěžka jsem polkla. Moje nejistota a váhání mu neušly. „Neboj se mě, Mariko! Nemáš k tomu důvod!“ ujistil mě okamžitě.
Tu noc jsem se vrátila do svého pokoje hodně pozdě. Bylo mi jasné, že se mi zítra nebude vstávat právě nejlíp. Jen jsem doufala, že to nikdo nebude komentovat! Brianovo chování se po tom jeho odvážném prohlášení neuvěřitelně proměnilo. Vrátil se opět ke zdvořilému vykání, čímž mě zase dokonale zmátl. A já si připadala zklamaná. Neměl by se pokusit o něco víc? Mohl třeba zkusit získat další můj polibek, ne? Nebyla jsem si jistá, že bych ho odkázala do patřičných mezí …