Led a oheň - kniha druhá, kapitola 21

Vopíral jsem se zády o stěnu a pozoroval Mariku, jak starostlivě otírá tý ženě čelo. Ta ležela bez hnutí a skoro už ani nedejchala. Dumal jsem, proč se sestra tak snaží, když ví, že je to zbytečný. Nebo snad právě proto? Přistoupil jsem k ní a dotknul se jejího ramene. „Nech ji jít!“ zašeptal jsem. Podívala se na mě. „Nedělám nic, abych ji zachránila, Pavriku! To už není v mé moci, ale chci jí ulehčit konec.“ V očích se jí zračila nezměrná bolest. „Měl bys odejít!“ navrhla mi laskavě, ale potřásl jsem hlavou. „Zůstanu s tebou!“ I když bych byl nejradši, co nejdál odsuď. Tohle pomalý umírání mě děsilo. V duchu jsem se ptal sám sebe, jestli bych byl ochotnej nechat svoji ženu takhle riskovat? Vodpověď se mi nelíbila. Jo, byl. A kdyby to byla dcera, tak bych ji tomu vystavil znova. Trůn potřebuje dědice a lid krále …
Muselo bejt kolem půlnoci, když jí Marika konečně zatlačila oči a s povzdechem přetáhla přikrývku přes její ztrhanou tvář. „Co teď bude s Ostrachem? Kdo se o něj postará?“ zašeptala se slzami na krajíčku. Objal jsem ji a pevně k sobě přitiskl. „Neplač, Mar!“ Jasně, že mě neposlechla. Zabořila mi tvář do hrudi a rozbrečela se jak malá holka. Hladil jsem ji po zádech a proklínal ten všivej osud za to, že ona tímhle musí procházet! Copak si toho už neprodělala dost?! Ztratila rodiče, sakra, tak proč jí eště tak zkoušíš?! A nadával jsem i sám sobě, že jsem ji k tomuhle donutil. Kdybych měl rozum, tak bych ji nechal vyrůst v princeznu, která by jenom seděla s rukama v klíně a k pořádnýmu životu by ani nepřičichla. Jenže to já, blbec, ne! Trval jsem na tom, aby byla užitečná. No, vlastně jsem na tom ani moc netrval. Kolem Dary se motala, co sem si pamatoval. A ten zbytek byl jenom otázkou času … Políbil jsem ji do vlasů. „Zas bude dobře!“ Vzhlédla ke mně uplakanýma očima. „Omlouvám se! Už se to nestane, slibuji!“ Neměl jsem ani ponětí, vo čem to mluví, ale kejvnul jsem, že to jako beru. „Pojďme vodsuď!“ Jemně jsem ji otočil a vyved na čerstvej vzduch. „Projdem se!“ „Ne, počkej!“ Vymanila se mi a zaklepala na dveře sousedního baráku. Otevřely se dveře. S někým tam chvíli mluvila a pak se zase vrátila ke mně. „Můžeme, jestli ještě chceš.“ Objal jsem ji kolem ramen. Procházel jsem se s ní, až se uklidnila. „Děkuji ti, Pavriku!“ hlesla vděčně. Usmál jsem se na ni. „V pořádku, holka!“
Zastavili jsme se u studně na kulatym náměstíčku. Opřela se o její bednění a dívala se do hloubky, až jsem měl strach, jestli tam náhodou nechce skočit. Instinktivně jsem ji ovinul paži kolem boků. „Neboj, neudělám nic neuváženého.“ ujistila mě věcně. „To jsem rád!“ odvětil jsem, ale nepustil ji. Chvíli bylo ticho. „Pavriku? Můžu se tě na něco zeptat?“ Přikejvnul jsem, že může. „Proč jsi se ještě neoženil?“ Hm, tak vo tomhle se teda bavit nechci. „Eště sem nenašel tu pravou.“ Nehodlal jsem zacházet do podrobností. „Ale potřebuješ ženu, aby ti dala syna …“ začala, ale přerušil jsem ji. „Nech toho! Myslíš, že po tom, co sem teď viděl, se do toho poženu?!“ vyjel jsem na ni ostřejc, než si zasloužila. „Jednou ale budeš muset! Kvůli Doronu, víš?“ Zatraceně, ty dobře víš, jak na mě, co? pomyslel jsem si nakvašeně. „To je moje starost, ne tvoje!“ Trhla sebou, jako bych ji udeřil. „Nechtěla jsem tě naštvat!“ hlesla omluvně. „Nenaštvalas, ale nechci se o tom teď bavit, jasný?“ „Jak si přeješ!“ Nesouhlasila s tim, ale nepřela se se mnou.
„A co ty, Mar?“ Chopil jsem se tý nečekaný šance. „Tys na vdavky už myslela?“ I ve světle měsíce jsem viděl, jak po mně nejistě střelila pohledem. „Takže ano.“ zkonstatoval jsem bez emocí. „Tak trochu.“ přiznala nesměle. „Vadí ti to?“ Povzdechnul jsem si. „Ne, jednou to stejně přijít muselo. Hele, teďkonc sem sám proti sobě, ale chlapum jde často jenom vo to jedno, tak si dávej pozor!“ Zpytavě jsem se na ni zadíval, abych zjistil, jestli to jedno už někdo dostal. Pohledem neuhnula ani o píď, tak jsem se trochu uklidnil. „Ale ne všem, ne?“ odporovala mi po chvíli váhavě. „Holka, takovejch moc nejni!“ řekl jsem jí upřímně. „A to platí i o tobě?“ Očividně se pokoušela změnit téma. „Jo.“ To sice nebyla tak docela pravda. Povětšinou jsem chtěl i něco víc než jenom tu postel. Ale někdy mi stačila jenom ta. Záleželo na okolnostech. „Takže ty už jsi s nějakou dívkou byl?“ Musel jsem se pousmát, jak jemně to vyjádřila. „A ne jen jednou a jen s jednou!“ rozhodl jsem se jí nic netajit. „Och …“ Ostře se nadechla. „A to jako úplně?“ Teď jsem zas zalapal po dechu já. „Co o tomhle víš?“ Teď uhnula pohledem a mně se začalo tmít před vočima. „Jen co se tak povídá …“ Bylo mi jasný, kdo to povídá. Aby čert tu Thoru spral! „Jo, úplně!“ odsekl jsem jí rázně. „A je to … hezké?“ Pokrčil jsem rameny. „Holky si nestěžujou! A já taky ne!“