BRANWEN 7/

Věděl, že rituálu oběti nedokáže zabránit, protože na tomto místě byla druidova moc prakticky bezmezná, přesto ho sem neúprosně táhlo. Štval tedy svého koníka cestou necestou, několikrát však ve tmě zabloudil a musel se vracet, když přehlédl správnou odbočku. Teď byl u cíle.
S vytasenou dýkou a zatajeným dechem prošel branou čtyřúhelníkového valu a holé větve okolních stromů se rozkomíhaly v náhlém poryvu větru.
Z hloubi lesa se ozvalo zaskučení, které zježilo mladíkovi vlasy. Zarazil se. Ten hlas... mohl patřit jedině Cernunnovi – Pánu zvířat. Brennan se pozorně rozhlížel v řídnoucím přítmí, pevně svíraje ozdobnou rukojeť své zbraně. Když bude třeba, postaví se i samotnému bohu. Ale všude už panoval klid.

První nesmělé paprsky slunce si razily cestu korunami stromů a ozařovaly opuštěnou scenerii, hromady žhavého popela, ze kterých ještě na dálku sálalo teplo, a bílý ženský šat se stopami krve.
Byl tu sám. Zaplavil ho nový příliv bolesti.
Ale - kde je ona? Morcanth mohl obětovat bohům její krev a srdce, ale kde zůstalo tělo?
Prostor svatyně byl prázdný - jen hlína pokrytá vrstvou vlhkého spadaného listí.
Brennannův zrak padl na obětní studnu.
Lidé odedávna věřili, že nemá dno, že vede přímo do středu země, do zásvětní říše. Zlato a drahocenné předměty po staletí mizely při obřadech v jejích útrobách a žádný z nich se už nikdy neobjevil na denním světle. Teď studna pohltila nejspíš i Fenelu.
Brennan poklekl a pátral zrakem v nekonečné hloubce, ale neviděl nic než temnotu, sahající k nedohlednu. Bylo po všem.

Vstal. Sebral šaty, zmuchlal je, a když zahlédl zlatou sponu, napůl zamáčknutou v blátě, přidal ji do toho ubohého balíčku a zastrčil za kazajku.
Pak se rozhlédl kolem, aby si pevně vryl do paměti místo posledních chvil své první lásky.
„Za tohle mi jednou zaplatíš, Morcanthe, “ řekl tiše a nebylo to zoufalství, které zaznělo v jeho hlase.
Vrátil se ke svému koni a za okamžik je oba opět pohltil les.
Mířili k severu.
Myšlenka, která Brennana napadla už předchozí den, začínala teď v jeho hlavě nabývat jasnější a konkrétnější podoby. Byl to plán odvážný a divoký a bude vyžadovat spoustu času, než se naplní. Ale Brennan uměl čekat a spěchat nebylo kam. Teď už ne.

********

První den nového roku se vydařil.
Bledé slunce zářilo z našedlé oblohy, jeho světlo změkčovalo syrovou čerň mokré země a dodávalo iluzi jasu a tepla. Dešťové mraky odtáhly k jihu a s nimi i většina ptáků, kteří svými hlasy oživovali les. Zavládlo ticho a pokorné očekávání nastupující zimy.

Otrokyně Aisinn však nic z té klidné krásy nevnímala.
Když se vracela za rozbřesku do chýše, čekal na ni před vchodem Eldur.
„Ta žena uvnitř je tvoje nová paní. Teď ti bude příkazy dávat ona, tak se k ní chovej uctivě, jinak tě potrestám.“
V otrokyni by se krve nedořezal.
Poslední dobou, když s ní Eldur spával, začínala si dělat naděje, že se možná zbaví svého podřízeného postavení. Podaří-li se jí otěhotnět a porodí-li chlapce, mohl by ji přijmout jako manželku. Byl by konec ponižování, posměchu a ran, které padaly často a podle Aisinn úplně bezdůvodně.
Teď se její sny a plány rázem ocitly v troskách. Chtělo se jí křičet, kopat a tlouct kolem sebe, ale místo toho sklonila hlavu a zašeptala:
„Jak si přeješ.“
Jinou odpověď ostatně Eldur ani neočekával. Netušil, co se odehrává v její duši, ale i kdyby to věděl, nejspíš by ho to nezajímalo. Nikoho nezajímá, co si myslí otrok.
Nevěnoval jí už pozornost a šel za svými povinnostmi. Jako první musel zpravit o Morcanthově návštěvě Bragu.

Aisinn vklouzla do domu tiše jako myška.
Přistoupila k lůžku a dlouze studovala tvář spící ženy. Bylo to marné, s ní se měřit nemohla. Co takhle vzít nůž a trochu tu krásu poopravit? Hned se ale vzpamatovala a otřásla se při pomyšlení na trest, jaký by asi následoval. Ne, nic se nesmí uspěchat, jistě se najde lepší příležitost, jak se soupeřky zbavit a vyhnout se přitom podezření.
Přiložila na oheň a začala chystat jídlo. Přestože schválně tloukla nádobím i vším, co jí přišlo pod ruku, vetřelkyně spala tvrdě a nic z toho ji neprobudilo.

Když se Fenela konečně probrala ze spánku, do něhož unikla před svou bolestí, blížilo se poledne.
Byla to vůně čerstvých placek a masa dušeného se šalvějí a divokým česnekem, která přiměla její žaludek, aby se začal dožadovat svých práv. Zavonělo to jako doma, ale když se Fenela posadila a protřela si oči, stačil jediný pohled, aby se vrátila do neúprosné skutečnosti.
„Kdo jsi?“ zeptala se, když zjistila, že není v domě sama.
Drobné děvče, stojící u ohniště, které na ni zíralo s neskrývanou záští, nemohlo být o moc mladší, než ona.
„Jmenuji se Aisinn a patřím Eldurovi. A kdo jsi ty?“ odpověděla dívka a nepřestávala si Fenelu měřit.
Drzá vyzývavost v jejím hlase se rozhodně nedala přehlédnout. Aisinn....Ubožačka.To jméno se k sebevědomé dívce vůbec nehodilo. I když…

Fenela si dala s odpovědí načas.
„ Patříš Eldurovi?“ řekla po chvíli. „Ale to znamená… ukaž ruce!“
Otrokyni zbělel obličej, nicméně poslechla.
„No jistě, to jsem si mohla myslet.“
I v Cailládúnu žili otroci a Fenela dobře věděla, jak se liší od svobodných lidí. Aisinn ukryla zmrzačené ruce za zády a zopakovala svou otázku:
„ A kdo jsi ty?“
„ K čemu to potřebuješ znát?“
„Přece, abych věděla, jak tě správně oslovovat, paní.“
„Marníš čas. Oslovovat mě nebudeš nijak, odcházím pryč.“

„Myslím, že ne. Morcanth přikázal, že budeš žít tady a ty, ať už si o tom myslíš cokoliv, poslechneš,“ řekl stroze Eldur, který právě vstoupil do domu a stal se tak nechtěným svědkem jejich rozmluvy.
„Chceš mě tu držet násilím?“
„To určitě ne,“ posadil se k nízkému stolu, na který Aisinn okamžitě začala nosit polední jídlo.
„Takže jdu.“
Fenela odhodila přikrývku a vzápětí pod ni hned zase zajela jako had pod kámen. I tak stačil opět Eldur postřehnout záblesk bílého nahého těla. Oči se mu zúžily a vrásky kolem nich se poskládaly do usměvavých vějířků.
„Bez šatů asi daleko nedojdeš,“ poznamenal a s chutí se pustil do jídla. Vepřová žebírka se úplně rozpadala a ostrá chuť bylin zůstávala na jazyku ještě dlouho poté, co sousto zmizelo v žaludku. Ačkoliv byla Aisinn líná potvora, vařit rozhodně uměla.

„Chci, abys mi opatřil nějaké šaty,“ ozvalo se zpod pokrývky.
Eldur záměrně přeslechl rozkazovací tón a klidně odpověděl:
„To nebude tak jednoduché. V mém domě kromě Aisinn žádná jiná žena není. Jediné šaty, které vlastní, má teď na sobě. Jestli je chceš, budeš ji asi muset vysvléci, jinak to nepůjde.“
„Tak ať to udělá sama - a rychle!“
Fenela se posadila, přitáhla si kožešiny k tělu a čekala.
„Ne!“
Aisinn v téhle hře, jejíž pravidla a smysl nechápala, zjevně povolily nervy. Měřila si vetřelkyni nenávistným pohledem a rozhodně neměla v úmyslu tak ponižující příkaz uposlechnout. Aťsi ji pán třeba zabije, ale ona svoje oblečení nikomu nedá. Eldur se v duchu docela bavil a vůbec mu nepřišlo na mysl, jak nebezpečné je proti sobě poštvávat dvě ženy, které mají spolu žít pod jednou střechou.
„Máš pravdu , Aisinn, ty tvoje hadry jsou dobré tak leda na vhození do ohně. Otevři truhlu. Ne tuhle, tu větší v rohu!“

Freya měla šatů několikero. Na ženu obyčejného vesnického náčelníka nebývalý přepych, ale Eldur by ji s radostí zahrnul čímkoliv, oč by stála. V těch nejhezčích ji pohřbili, ale ostatní si Eldur pečlivě schoval. Ve dnech největšího žalu spával s tváří zabořenou do nich a snažil se zachytit vyprchávající částečky vůně, které tam zanechala jeho žena. Teď už byly cítit jen zatuchlinou, ale jasné barvy jejich vzorů dosud neztratily nic ze své zářivosti.
Rozložil je na lůžku.
„Vyber si, Fenelo,“ řekl smířlivě a zároveň ucítil, jak v dosud nezhojené ráně v jeho duši bolestivě škublo. Jako by tím Freyu zrazoval.
Vždyť jsou to jen šaty, okřikl beze slov ten slabý vyčítavý hlásek.

Modrá tunika a vlněná sukně s červenými a modrými pruhy, které se překrývaly v kostkovém vzoru. Sáhla instinktivně po barvách, které milovala.
Odhrnula pokrývku a se vzdorným výrazem ve tváři, dobře si vědoma Eldurova zkoumavého pohledu, se pomalu začala oblékat. Přejížděl očima po jejím těle, jako by si chtěl do paměti vrýt každou oblinu, každý kousek hladké kůže. Na krku a ňadrech měla tmavnoucí stopy Morcanthových úst. Na okamžik si představil sám sebe, jak tiskne své rty na ta místa a ucítil, jak se jej znovu zmocňuje vzrušení.
Ach, Freyo!
Fenela zavázala poslední tkanici a přejela rukama po bocích, aby uhladila sukni. Eldur polknul a konečně odvrátil oči. Šaty jí byly trochu těsné - jejich původní majitelka měla asi drobnější postavu, ale to, jak ji obepínaly, jen zdůrazňovalo její ženské tvary.
„Vezmi si je všechny,“ řekl Eldur, „ a uprav si je podle sebe. Šít, doufám, umíš. A teď se pojď najíst , než jídlo vystydne. Byla by ho škoda,“ podal jí plnou misku

Jídlo bylo vynikající, v tom měl pravdu.
Přesto však Fenele zůstávala na patře trpká pachuť. Dobře si uvědomovala, že nemá na vybranou. Domů se vrátit nemůže - a kam jinam by šla? Musí zůstat tady. Jen tiše doufala, že se Morcanth v Gleannglas objeví dřív než na jaře a ona ho přemluví, aby ji vzal s sebou, i kdyby měla celou cestu běžet po svých za jeho koněm. Netušila, že její naděje jsou plané.