BRANWEN 6/

Freya.
Potkal ji tenkrát v létě na slavnosti ohňů, která přitáhla do hradiště davy lidí z okolních vesnic a naplnila je nebývalým ruchem, vřavou a tlačenicí.
Slavnosti samotné předcházel velký trh.
Kupující znalecky prohlíželi a ohmatávali vystavená zvířata a navenek lhostejnými hlasy smlouvali o ceně, zatímco prodávající se snažili hlasitým vychvalováním svého zboží vyšroubovat naopak cenu co nejvýše. Občas propukaly spory a drobné šarvátky, které ale nikdo nebral vážně. Všichni se sem přišli přece pobavit. Mezi místními se proplétali příchozí vesničané, děti, psi i členové několika kupeckých karavan, které se tu zastavily při své cestě v naději na dobrou tržbu.

Patřila k jedné z nich – drobná plavovlasá dívka s dolíčky ve tvářích a vzdorným pohledem.
Eldur na trhu koupil, co potřeboval – silného hnědáka místo koně, který mu nedávno pošel. Cena byla přiměřená a zvíře klidné s jemným chřípím a stoickým pohledem velkých očí. Eldur byl spokojen.
Když koně vyváděl z tržiště ven, srazil se nečekaně s tou dívkou.
Hnědé a modré oči se střetly a bylo to, jako když udeří blesk. Jejich pohledy se do sebe zaklesly jako válečné sekyry a už se nedokázaly odpoutat. Nebyla to láska, co mezi nimi vzplálo, ale nádherné obapolné šílenství. Vůbec nevadilo, že znala jen několik slov z jeho jazyka. Té noci, když ohně dohořely, mluvili oba řečí, která nepotřebovala tlumočníka.
Freya – vlčice. Divoká i něžná, nezkrotná i poddajná. Celý rok se od sebe na krok nehnuli a teď byla nenávratně pryč.

Zůstal sám - zoufalý a vyhaslý. Dobře věděl , že stesk po ženě je slabostí, kterou si skutečný muž nesmí dovolit. A náčelník už teprve ne. Ale bylo to silnější než on. Žil osaměle jako vyhnanec, aniž jen na okamžik zatoužil po jiné ženě. Žádná nemohla zaplnit prázdné místo, které tu po Freye zbylo.
Vesnicí pomalu, ale jistě začínaly prosakovat zvěsti o tom, že Eldur ztratil svou mužnost, když se vyhýbá novému sňatku. Někteří mladí muži, kteří by se rádi dostali na jeho místo, dokonce navrhovali, že je čas změnit náčelníka. Tu radost jim ale nemínil udělat. Aby zamezil zbytečným řečem, začal si alespoň brát do lůžka otrokyni, kterou kdysi koupil své ženě.
Zatímco však Aisinn brzy usnula, on zůstal vzhůru a celou samainovou noc se snažil se přivolat zpět duši své mrtvé ženy. Ale Freya nepřicházela.

Když se mu konečně začala únavou zavírat víčka, zaslechl zvenčí šramot a pak tlumené vyjeknutí.
Strážní zřejmě narazili na vetřelce, ale protože žádný z nich nestrhl hlasitý poplach, musel to být někdo, koho znali. Nebo někdo, kdo je vyděsil tak, že oněměli strachem.
Kdo má tolik odvahy, že se o samainu bez vážného důvodu potlouká venku?
Tiše zafrkal kůň a zvuk jeho kopyt, měkce došlapujících do rozmoklé půdy, zamířil přímo k Eldurově chýši. Bleskem byl na nohou, v ruce dýku, kterou popaměti nahmátl vedle lůžka. Spící dívka se převrátila na druhý bok, něco ze sna zamumlala, ale neprobudila se.
Dveře, které Eldur nikdy nezamykal, se otevřely. Stál v nich nahý muž se zářící maskou a v náručí držel bezvládný balík.

„Ty?“
Eldur poznal druida okamžitě, ale na nic se nevyptával. Odložil zbraň, převzal záhadné břemeno a složil je opatrně na svou polovinu lůžka. Otisk jeho vlastního těla v něm byl ještě teplý.
Stáhl z Fenely plášť, kdysi bílý, teď vlhký a plný blátivých skvrn, a zabalil ji do kožešin. Plášť hodil Morcanthovi a ten si jej pevně ovinul kolem trupu.
„Aisinn, vstávej, slyšíš? No tak, prober se, dělej!“ třásl Eldur spící otrokyní. Probudila se, až když ji nešetrně strhl z lůžka na zem. „Rozdělej oheň, ohřej medovinu a hni sebou !“
Zafňukala a třela si naražený loket, ale stačil jediný pohled na Morcanthovu masku, aby vyjekla a začala plnit náčelníkovy příkazy s rychlostí u ní nevídanou. Ve chvilce vyšlehly z dohořívajících uhlíků čerstvé plamínky a zavoněla medovina, přistavená na oheň v malém kotlíku.
„A teď zmiz!“ vystrčil ji Eldur jen polooblečenou bez milosti ven.
Cítil, že Morcanth má něco na srdci a chce hovořit beze svědků. Ještě se přesvědčil, že děvče opravdu zmizelo v šeru a neposlouchá u proutěné stěny, pak nalil plný pohár horkého nápoje a podal jej druidovi.

Ten zatím sejmul masku a odhalil strhaný obličej člověka, který právě sáhl na dno svých sil.
Takhle ho Eldur ještě nikdy neviděl. Co se mohlo stát? Druid usedl na stoličku k ohni, ohříval si ruce o bronzový pohárek a beze spěchu upíjel vonící medovinu, která postupně vracela teplo do vyčerpaného těla.
Eldur nalil i sobě a trpělivě vyčkával.
Kradmo přitom pozoroval tvář cizí dívky, orámovanou drahocennou čelenkou a polorozpletenými prameny kaštanových vlasů, a přemýšlel, kdo to asi je. Zlatý torques na jejím krku vzbuzoval ne jednu, ale celou řadu otázek. Byla překrásná, jak tam nehybně ležela a dlouhé tmavé řasy jí vrhaly stíny na bledou tvář. Budila v něm soucit a touhu ochraňovat ji.
Po dlouhé době se mu zase rozbušilo srdce.
Morcanth zachytil ten pohled a nepatrně se pousmál. V Eldurovi četl jako v průzračné studánce.
Jeho bratr byl takový vždycky, otevřený a přímý, bez postranních úmyslů a lstivosti. Proto ho měl Morcanth rád. Měli stejného otce a, třebaže se v dospělosti vídali jen zřídka, vždycky k sobě našli cestu, i když navenek byli tak odlišní, jak jen děti dvou různých matek mohou být.

Druid byl vysoký, štíhlý a plavovlasý a svou mrštností připomínal královského jelena. Eldur by se dal nejlépe přirovnat k býku se svou rozložitou svalnatou postavou, hřívou tmavých vlasů a zarputilostí, s jakou vždy šel za svou věcí, pokud ji považoval za správnou. Mnozí ho za to chválili a jiní nenáviděli, ale jeho osobnost imponovala všem bez rozdílu.
Ve skutečnosti i samotného Morcantha několikrát napadlo, zda právě Eldur by nebyl tím pravým charismatickým vůdcem sjednocených kmenů, ale pokaždé tu myšlenku zase zavrhl. Jakkoliv uvážlivý a statečný, byl jeho bratr především zemědělec, pevně srostlý s půdou a svojí vesnicí. Tady se narodil a tady také - dají-li bohové - jednou zemře. Tady bude nejlepší úkryt pro Fenelu a její dítě.
Eldur a Braga je oba spolehlivě ochrání.

„Jsem rád, že tě zase vidím,“ přerušil Morcanth mlčení, „ i když se setkáváme za poněkud zvláštních okolností. Přijel jsem, protože mám pro tebe důležitý úkol. Svěřuji ti tuto ženu. Bude žít ve tvé chýši a požívat stejné úcty jako tvoje manželka.“
„ Ano, vím, Freya to není,“ dodal rychle, když viděl bratrův nesouhlasný výraz. „Ale smiř se konečně s tím, že Freya se už nikdy nevrátí. Toto je tvá nová žena. Bude se o tebe starat a ty ji budeš chránit jako svůj vlastní život, dokud neporodí dítě, jež v sobě nosí. Pak je na tobě, jestli si ji ponecháš nebo ji zapudíš. Na tom nesejde. Pro mě, pro tebe a vůbec pro všechny naše lidi je nejdůležitější dítě.“
„Čí je to dítě? Tvoje?“ vyklouzlo bezděky Eldurovi.
„Řekněme, že ho poslali sami bohové. Bude to chlapec a až vyroste, stane se velkým králem a povede sjednocené kmeny do boje proti cizákům, kteří se tu začínají roztahovat čím dál víc. Pak je vyženeme z naší země jednou provždy!“
„To ti řekli bohové?“ zakroutil hlavou Eldur. „ Že nějaké děcko sjednotí všechny naše kmeny, ty kmeny , které ze všeho nejraději bojují samy proti sobě, snaží se navzájem přechytračit a urvat alespoň kus sousedovy půdy, když už nic jiného? To se nikdy nepodaří!“
Pochybovačný tón bratrova hlasu druida popudil. Prudce vstal a zahleděl se Eldurovi pevně do očí.
„Ty nevěříš bohům? Nevěříš mně?“
Eldur jeho pronikavý pohled nevydržel. Nikdy mu nedokázal čelit déle než několik vteřin. Ani teď to nebylo jiné. Sklonil hlavu a tiše odpověděl:
„Samozřejmě, že ti věřím. Udělám všechno, co si přeješ. Ale proč,“ zarazil se náhle, „ proč jsi ji nenechal ve Strevintě? Pod ochranou krále by byla v bezpečí a dítě taky.“
Teď odvrátil vyhýbavě oči Morcanth a Eldurovi náhle svitlo.
„Takže Budorix to neví,“ konstatoval klidně. „ Náš král netuší, že to kukaččí mládě, které mu možná jednou zláme krk, jsi sem přímo za jeho zády nasadil ty! A co když se to dozví? Srovná tuhle vesnici se zemí! Kvůli tobě a tvým pošetilým snům!“
„Nedozví se to. Nikdy. Máš moje slovo,“ druidův hlas náhle ztvrdl. „ A ty sny nejsou pošetilé! Je to naše jediná obrana před zkázou, která se na nás valí. Ale tomu ty nerozumíš.“
„Jistěže tomu nerozumím,“ odsekl trpce Eldur. „Jsem prostě jen hlupák, skloněný nad brázdou, který nedohlédne dál než ke kravskému zadku před sebou.“

Hádka byla to poslední, co Morcanth teď potřeboval. Byl k smrti unavený a potřeboval si odpočinout.
„O všem si znovu promluvíme, až se dítě narodí, “ řekl tónem, který další diskusi nepřipouštěl. Pak nechal sklouznout do hrdla poslední kapky medoviny a odložil pohár.
„Musím už jet.“
Sebral zlatou masku a zamířil ke dveřím. Tam se na okamžik zastavil.
„Jmenuje se Fenela,“ utrousil přes rameno a poté vyšel do bledého rána.
Eldur přiložil na oheň a natáhl se znovu na lůžko. Zavřel oči a na okamžik měl pocit, že se mu to jen zdálo, že si jen zdříml a v tom snu k němu přišel bratr s krásnou cizí dívkou.

Ale když oči zase otevřel, ležela stále vedle něj. Byla vzhůru a upřeně hleděla do stropu, jakoby se ze sukovitých trámků snažila něco důležitého vyčíst.
A voněla.
Jinak než Aisinn, ale k pobláznění každého muže by to stačilo. Zlost, kterou v něm bratrovo chování zanechalo, byla tatam. Jen ztěžka potlačil touhu, která se ho nečekaně zmocnila. Ale ta cizinka ji stejně vycítila, když se nad ni naklonil. Prudce se od něj odtáhla, v tmavých očích zmatek a zděšení.
„Kdo jsi? Kde to jsem?“ vyhrkla.
„Jsi v mé vesnici, v Gleannglas. Mně říkají Eldur a jsem Morcanthův bratr.“
„ A Morcanth? Kde je?“
„Odešel, ale myslím, že se na jaře objeví. Vždycky to tak dělá.“
„Odešel? Tomu nerozumím. Nechal mě tady? Proč?“
„Abys byla v bezpečí, dokud se nenarodí tvé dítě.“
Dítě? Jaké dítě?
Fenela se posadila na lůžku a přitáhla si kožešinovou pokrývku k ňadrům, na nichž, jak si Eldur okamžitě všiml, už začínalo tmavnout několik podlitin. Mnula si dlaněmi spánky a čelo a snažila se zorientovat v situaci, v níž se ocitla. Horečně pátrala v paměti po událostech minulých hodin a pak – jako úderem blesku – se jí rozjasnilo.
Jak byla bláhová! Jak si mohla byť jen na vteřinu myslet, že se s ní velký druid miloval pro své nebo dokonce pro její potěšení! Dítě – potřeboval od ní dítě, a protože děti se obvykle nerodí do hodiny po početí, odložil ji na dlouhých devět měsíců tady. Ale proč? Proč nemohla zůstat doma, u rodičů? Obklopili by ji láskou a péčí – věděla to. Ale tady? Kdo se o ni postará?
Poslední myšlenku vyslovila nechtě nahlas.
„Já,“ řekl měkce Eldur. „Morcanth přikázal, že se máš stát mojí ženou.“
„Nikdy,“ odpověděla bez rozmýšlení. Přetáhla si pokrývku přes hlavu a v tom teplém přítmí se tiše rozplakala.
Eldur ji ponechal jejímu žalu. Nesnažil se ji utišit, věděl, že by to bylo zbytečné. Ženské slzy jsou jako první sníh. Zmizí stejně rychle, jako se objevily.

********

Přibližně ve téže chvíli dorazil konečně Brennan do lesní svatyně.