BRANWEN 8/

Do večera se po vesnici rozkřiklo, že Eldur má novou ženu.
Postarala se o to pochopitelně Aisinn. Těšilo ji být středem pozornosti a zvědavých dotazů místních obyvatel. Poletovala od chýše k chýši jako potřeštěný motýl a dychtivým uším sdělovala i ty nejmenší podrobnosti, zvlášť ty, které si sama vymyslela. Pokaždé však nezapomněla podotknout, že se Fenela objevila uprostřed samainové noci, a tudíž ji nejspíš poslaly nečisté síly ze zásvětí, aby vesnici škodila. To, že ji přivezl muž se zlatou maskou, jejímu příchodu na tajemnosti ještě přidávalo.

Na přetřes rázem přišly vzpomínky na Eldurovu první manželku. Ta se tu také objevila zničehonic. Cizinka, směšně komolící slova jejich mateřštiny, neznalá jejich mravů a zvyků. Nebýt Eldurovy ochrany, vyhnali by ji okamžitě ze svého středu. Stačilo několik týdnů a stala se miláčkem vesnice. Když zemřela, truchlení za ni bylo hluboké a upřímné. A teď je tu druhá. Jaká asi bude?
Do Eldurova domu se pod nejrůznějšími záminkami začali trousit vesničané. Byly to však naprosté nicotnosti, které rozhodně nepotřebovaly, aby je řešil náčelník. Eldur záhy pochopil, že skutečným objektem jejich zájmu je Fenela, která seděla v koutě, zápolila s dlouhou kostěnou jehlou a snažila se vypadat co nejmíň nápadně.
„Takhle to nepůjde,“ řekl, sotva zapadly dveře za dalším návštěvníkem. „Nemůžeš se schovávat věčně. Aisinn, svolej všechny k poradnímu kameni. A ty pojď,“ obrátil se na Fenelu.

Vzal ji za ruku a odvedl na prostranství uprostřed vesnice, kde pomalu shromažďovali její obyvatelé.
Fenela se nevzpírala, nechtěla, aby ji odtáhl násilím, ale zarputilý výraz v jejím obličeji dával tušit, jak to v ní vře.
Eldur chvíli čekal, než se všichni utiší a pak pevným hlasem řekl:
„Chci, abyste se seznámili s mou novou ženou.“
Fenela sebou škubla, jakoby ji udeřil. Novou ženou? On tedy už nějakou měl...
„Jmenuje se...“
„Freya!“ vypískl kdesi vzadu něčí uličnický hlásek .
Freya? Co je to za podivnou hru?
V hloučku vesničanů zazněl smích. Všichni si moc dobře pamatovali, že Freyu náčelník uvedl do jejich společenství úplně stejným způsobem. Žádný svatební obřad, žádná hostina. Někteří mu to dodnes zazlívali. Dokonce i požehnání jim dal Morcanth až půl roku poté, kdy se Freya začínala znatelně zakulacovat. A teď je to tady znovu. Bude snad i tahle žena cizinka? Náčelník byl sice mezi svými lidmi oblíbený, ale ani on si nemůže dovolit zpřevracet dávné zvyky a tradice podle své libovůle.

Eldur se zamračil. Očima zapátral po drzém posměváčkovi, ale smích utichl stejně rychle, jako se objevil.
„Jmenuje se Fenela.“ S těmi slovy si dívku k sobě přitáhl a dlouze ji políbil na znamení uzavřeného manželství. Ani nestačila odmítavě odvrátit hlavu a mlčky se podvolila jeho rtům. Netušil, že to bude poslední polibek na hodně dlouhou dobu.
„A co hostina?“ ozval se ramenatý Madogh, který stál v první řadě a s neskrývaným zájmem si Fenelu prohlížel.
„Zatím žádná nebude,“ odsekl Eldur.
„Takže manželství na zkoušku,“ zavrčel otráveně Madogh. „No, kdyby vám to náhodou nevyšlo, já bych o ni zájem měl.“ Obrátil se zády a loudal se zpátky do chýše.
„To by ovšem ona musela mít zájem o tebe,“ křikl za ním náčelník, ale Madoghovi jeho slova nestála za odpověď.
Lidé se pomalu rozcházeli. Tlumené reptání však Eldurovým uším neuniklo. Jeho autorita, jak se zdálo, utrpěla další šrám.
Zatracený Morcanth, zatracená Fenela! Tohle mi ještě scházelo!

Pohlédl na ni a rozmrzelost ho rázem přešla. Fenela měla ve tváři stejný výraz, jaký viděl na trhu s otroky – směs ponížení a odevzdanosti. Tohle nechtěl.
„Víš co?“ řekl a snažil se o veselejší tón. „Když už jsme tady, ukážu ti naši, a teď vlastně i tvoji vesnici. Co říkáš?“
Neříkala nic. Trpně kráčela po jeho boku a předstírala, že naslouchá Eldurovým výkladům.
Vesnice ji zklamala.
Byla to snad dvacítka chýší, ledabyle poházených na mírném jižním svahu až dolů k potoku, jehož koryto protínalo údolí jako klikatá jizva. Kolem nahrbených domků, napůl zahloubených do země, se jako kuřata ke kvočně choulily přístřešky pro dobytek a jednoduché seníky. Každé stavení bylo obehnáno nízkým plůtkem z větví.

Protější, hustě zalesněná stráň přecházela ve vysoký oválný pahorek, pyšně shlížející na lidské hemžení pod sebou.
Na jeho úpatí, skrytý v podrostu před nepovolanýma očima, byl vstup do jeskyně, o jejíž existenci věděli jen nemnozí. Úzká průrva ve skále nedávala na první pohled tušit, jak ohromné prostory se rozkládají v nitru kopce. Klenutý dóm dobře znali pouze druidové, z vesničanů by se dovnitř neodvážil vstoupit nikdo.
Tady bylo Místo, snad ještě posvátnější než dubový háj svatyně na vrcholu pahorku. Tradovalo se, že v jeskyni jsou pohřbeni dávní králové a rušit duchy mrtvých by bylo přinejmenším opovážlivé. A nejen to, prý se tudy dalo vstoupit do anwnnu, světa zemřelých. Cesta ztrácející se v hlubinách země, byla plná kamenných výčnělků, ostřejších než nože, jež rostly ze stropu i z podlahy. Nikdo z živých dosud nedošel na její konec.
Úrodná naplavená půda v údolí poskytovala dostatek píce i obilnin. Bylo to klidné místo, chráněné před řezavými severními větry, ale s hradištěm, kde Fenela vyrostla, se nedalo srovnávat ani v nejmenším. Ruch v Cailládúnu prakticky nikdy neutichal. Tohle byla proti němu jen špinavá ospalá díra na konci světa.

A přesto i zde pulsoval život, jen mnohem klidněji, jakoby skrytý pod povrchem. Kouř z domácích ohnišť stoupal v líných spirálách k nebi a odnášel s sebou vůni připravovaných jídel. Vesničanů bylo v téhle podvečerní době venku jen málo. Pár mužů se vrátilo k nedokončené práci při opravě doškové střechy a opodál v jedné z ohrad dvě nedospělé dívky dojily kozu.
Mezi všudypřítomnými polodivokými prasaty, která nevzrušeně ryla vedle odpadních jam, se honilo několik otrhaných dětí. Když Fenela s Eldurem procházeli kolem nich, nechala drobotina hry a s otevřenou pusou na ně zírala.
U otevřeného přístřešku bušil kovář do kusu železa, aby jej proměnil v nějaký užitečný nástroj, snad motyku či hák na obdělávání půdy. Fenela si ho všimla už před chvílí, protože jí až bolestně připomněl jejího vlastního otce. Byl ale mnohem starší, vysoký muž s prořídlými vlasy a tváří zbrázděnou hlubokými vráskami. Jen svaly zocelené celoživotní těžkou dřinou nevypovídaly nic o jeho skutečném věku.

Eldur ukazoval dívce jednotlivé domy a vyprávěl o jeho obyvatelích, ale ona ho příliš pozorně neposlouchala. Byla ponořena do vlastních, nijak veselých myšlenek.
Došli až na konec vesnice.
Dál se rozprostíraly už jen pastviny a políčka, teď opuštěná, a černal hluboký neproniknutelný les. Pohodlná cesta, která je dovedla až sem, se změnila v úzkou stezku, ztrácející se v šeru mezi silnými kmeny letitých velikánů.
Fenela se rozhlížela kolem sebe, ale nic, vůbec nic jí tu nepřipadalo známé nebo alespoň povědomé. V téhle vesnici jaktěživa nebyla a neměla ani tušení, jak ji sem Morcanth přivezl a kterým směrem leží její rodné hradiště. A přesto byla rozhodnuta odsud při nejbližší příležitosti odejít. Jenže kudy?

„Nedělej to,“ řekl tiše Eldur.
Polekaně k němu vzhlédla. Četl snad její myšlenky?
Ne, to nemusel, měla touhu utéci jasně vepsanou ve tváři.
„Nedělej to,“ opakoval. „ Morcanth tě svěřil mně a měl k tomu dobrý důvod. Pokud utečeš, potrestá nejen mě, ale celou vesnici. Proč by měli trpět ti, kteří za nic nemohou, obyčejní lidé, kteří tě dnes spatřili poprvé v životě?“
„Co je mi do tvých lidí? Neznám je a nezajímají mě. Chci pryč!“ vykřikla.
Oči jí zaplály náhlým hněvem, ale v hlase zazněl vzlyk. Eldur nebyl sice tak vnímavý jako jeho bratr, ale i on dokázal vycítit nevyslovené. Pojednou mu začalo být té dívky líto. Věděl z vlastní zkušenosti, jaké to je ocitnout se znenadání v úplně cizím prostředí, být odtržen od rodiny a světa, který důvěrně znal. Měl všehovšudy necelých osm let, když jej i Morcantha odvedl z rodného domu bělovlasý Caithbad, aby je učil prastarému kněžskému umění.

Jenže on nebyl tak úplně sám.
Měl bratra, k němuž se mohl přitisknout za chladných nocí, když stesk po domově byl příliš trýznivý, výcvik tvrdý a bolestivý a hlad palčivý tak, že se to nedalo skoro vydržet.
S jakou úlevou se však vracel domů, po dlouhých třech letech, kdy Caithbad konečně naznal, že Eldurovo nadání nestačí k tomu, aby se z něj stal dobrý druid, a poslal ho zpět k otci.
Fenela byla sama.
Dokázal si představit, co asi cítí, ale bylo by předčasné o tom mluvit tady a teď. Bylo jen na ní, aby se srovnala se svojí situací.
„Dělej, jak myslíš.“ Eldur se obrátil na patě a vracel se rázným krokem do vesnice. Ani jednou se neohlédl po dívce, která stála bez hnutí na místě, kde ji zanechal. V hloubi duše si byl jistý, že teď nikam utíkat nebude.

Stmívalo se, krátký podzimní den byl u konce.
S večerním šerem se dolů jako šedivý závoj snášela mlha. Lidé, zvířata i věci ztráceli jasné obrysy, matněli a rozplývali se v temných stínech, které rychle uléhaly na krajinu. Jen kovářská výheň žhnula rudým, z dálky viditelným plamenem. Stejně jako noční motýl jím byla i Fenela neodolatelně přitahována, když se v nastalém soumraku vracela do Eldurova domu. Popaměti kladla nohy na cestu, po níž přišla, zatímco oči nespouštěla z mihotavého světla.A tak se stalo, že skoro zakopla o dítě.