Led a oheň - kniha druhá, kapitola 20

Mrzlo, až praštělo, a asi po hodině cesty začalo hustě sněžit. Ale nikdo mi nemoh vyčítat, že jsem nebyl zdvořilej a starostlivej. Urgana jsem před odjezdem upozorňoval, že se počasí nejspíš zhorší, ale on jen zabručel něco v tom smyslu, že tady je mizerně pořád, tak proč se vo tom vůbec zmiňuju. Teď se klepal zimou a s každym dalšim poryvem větru se jakoby scvrkával … „Hele, nechci se plést do tvých věcích, ale myslíš, že bylo rozumné brát sebou Mariku?“ zeptal se bratránek s drkotajícíma zubama. „Tohle jí zabije!“ Zasmál jsem se. „Narodila se tady, Urgane!“ upozornil jsem ho pobaveně. „Navíc, tohle byl její vlastní nápad! Já bych jí sebou netahal!“ Přesto jsem na ni mrknul. Jela napravo přede mnou a přesto, že jsme vyjeli časně, tak na ní nebylo ani známky po únavě. Jo, vypadala křehce, ale měla v sobě sílu, kterou by jí leckterej z našich hostů moh závidět. Někteří z nich vypadali, že toho maj plný zuby.
K polednímu se před náma vobjevila silueta vesnice. Bylo to pár baráků vobehnanejch palisádou. „Héééj!“ zahalekal Grund z plnejch plic, aby přeřval ten skučící vichr. „Bránu! Přijel král!“ Účinek to mělo a pustili nás dovnitř, kde jsme byli aspoň trochu chráněný před tim psím počasím. Místní se na nás přišli podívat. Potěšilo mě, že některý byli ozbrojený. Hádal jsem, že Cedrik by byl přímo nadšenej. „Vítej, pane!“ Jarek ke mně napřáhl pravici. Pevně jsem ji stiskl. „Mýho bratrance, prince Urgana, znáš?“ zeptal jsem se. „Rád tě vidím, pane!“ Jarek mu pokynul. Viděl jsem, jak Urganovi poněkud ztuhnul úsměv. Nebyl zvyklej, aby mu naprosto cizí chlapi tykali. U mejch mužů to eště bral, ale tady z toho žádnou radost neměl. „Doron, vzpomínáš?“ syknul jsem na něj koutkem úst, protože jsem nechtěl, aby dělal potíže. Trochu křečovitě přikývl. Vobrátil jsem se k sestře, abych jí pomoh dolů, a zjistil jsem, že moji pomoc už nepotřebuje. Stála na zemi a Brian držel její klisnu. Než jsem se stihnul rozhodnout, jestli se mi to líbí nebo ne, tak začal povyk …
„Uhni z cesty, chrapoune! Nechte mě projít!“ Mezi muži se prodírala seschlá stařena. Vypadala jako sama smrt a já bezděky ustoupil o krok a dotknul se dýky, co jsem měl za pasem. Baba si mě kupodivu nevšímala a namířila si to rovnou k Marice. Ihned jsem se napjal a k mýmu překvapení i Brian vypadal, že se připravil k boji. No, dobře, chlape, tak máš jeden kladnej bod! Jenže Marika nám vytřela zrak oběma …
Rozběhla se k tý babizně a o něčem spolu tiše rozmlouvaly. A řek bych , že dost naléhavě. Koukal jsem na ně jak u vytržení. Pak Marika přikývla. „Musím něco zařídit!“ oznámila mi hlasem nepřipouštějícím odpor a vzala si nějaký věci ze svýho sedla. Než jsem stihnul cokoliv říct, tak se připojila k tý ženský a zmizely spolu v jednom domku. „Kdo to byl?“ udeřil jsem na Jareka hned. „Naše Barka, pane!“ Tím mi moc nepomoh a já mu taky řek. „Paní se s ní zná. Často sem za ní jezdí a celý hodiny se spolu přehrabujou v bylinkách!“ Uvědomil jsem si, že se o někom takovym zmiňovala. Jen mi vypadlo jméno. „Ale přece nebudem stát na mrazu, ne?“ změnil Jarek najednou téma. „Pojďte si něco zakousnout!“ zval nás do šenku.
Jarek se překonal. Čekala tam na nás úplná hostina. „Jak ses vo nás dověděl, co?“ Usmál se. „Mám venku chlapy, a navíc paní poslala vzkaz, že dneska přijede!“ Marika? Rychle jsem si v mysli prošel včerejšek a uvědomil si, že sestřička opravdu vypadala, že se někam chystá. A já trouba si myslel, že ji to napadlo, když viděla, že se chystáme ven. Dokonce jsem ji i podezříval, že to bylo kvůli tomu pacholkovi zatracenýmu! Potěšilo mě, že v tomhle aspoň měla dost zdravýho rozumu! Jídlo bylo dobrý a pití taky. Marika se ukázala až skoro na konci celýho jídla. A tvářila se ustaraně.
„Děje se něco, Mar?“ optal jsem se jí tiše, abych ostatním nekazil zábavu. „Nic, co by se tě týkalo!“ odvětila unaveně. „Těžký porod, matka ztratila spoustu krve. Je to jen otázka času.“ Povzbudivě jsem jí sevřel ruku. „Neber si to tak! Nejsi všemocná!“ Nedoved jsem si představit, že bych dělal to, co vona. Když jsem se já setkal se smrtí, tak jsem držel v ruce zbraň a bylo jenom na mně, jestli se ubráním. Když se s ní potkala ona, tak měla jen pár kytek a to, co ji naučila Dara. Přišlo mi, že je to zatraceně málo. „A dítě?“ Na okamžik se nepatrně usmála. „Zdravý chlapeček. Barka říkala, že to bude Ostrach.“ Tak už to chodí. Život za život. A nejen v boji. Mlčky jsem sledoval, jak zhltla pár bramborových placek a vypila hrnek oslazenýho čaje. Pak se začala zvedat, ale zadržel jsem ji. „Co je?“ Netrpělivě pohodila hlavou. „Musíš tam jít? Nemůže tě ta Barka zastoupit?“ Nechtěl jsem, aby u toho byla. Zamračila se na mě. „Když tvoji muži bojují, tak se taky díváš z bezpečí?“ optala se prostě. „To je ale něco jinýho, Mar!“ Potřásla hlavou. „V podstatě je to stejné, Pavrika!“ Vedenej náhlym impulzem jsem se zvednul. „Tak jdem!“ Vytřeštila na mě oči. „To myslíš vážně?“ Místo odpovědi jsem ji vzal za ruku a vyved z šenku. „Nenechám tě tam samotnou, jasný?“ Vděčně se na mě usmála.