BRANWEN 3/

Kovářova dcera byla jednou ze tří dívek, které si Morcanth vybral pro svůj plán. Všechny byly mladé, senzitivní, poslušné a panny.
Aleya však podlehla horké nemoci, nezachránilo ji ani druidovo léčitelské umění.
Dagonu znásilnil opilý náčelníkův syn Liam při letních slavnostech slunovratu, což nezůstalo bez následků.
Zbyla jen Fenela.
Nemohl si dovolit přijít i o ni. U Mardunova bratra, který byl zlatníkem ve Strevintě, královském hradišti, vzdáleném od Cailládúnu čtyři dny jízdy na koni, nechal pro Fenelu zhotovit torques. Podobal se tomu, jaký nosil on sám, aby každý věděl, že dívka je pod jeho ochranou.

Byla to mistrovská práce. Oblouk splétaný z několika pramenů zlata a na obou stranách zakončený miniaturními hlavičkami býků, jemně rytými v každém detailu. Měkce obepínal Fenelinu šíji a jeho odlesk prozářil její bledou pleť skrytým vnitřním světlem. Nosila ho s hlavou hrdě vztyčenou jako královna, a když se nikdo nedíval, dotýkala se jeho hladkého povrchu s bázní a bez dechu. Třebaže nevěděla, proč vlastně jí ho Morcanth dal, tušila, že to nebude jen tak obyčejný dar a že cena, kterou nakonec zaplatí, bude vyšší, než by si kdy pomyslela.

Zpráva, že obyčejná kovářova dcera nosí šperk vyhrazený nejvyšší vrstvě, prolétl Cailládúnem jako blesk, a kterýsi snaživec vzápětí vážil cestu do Strevinty, aby ji ještě za tepla donesl králi. Morcanth nad tím mávl rukou, ostatně bylo jen otázkou času, kdy se to Budorix dozví.
Předvolání ke králi přišlo brzy.
Morcanth se na audienci pečlivě připravil. Ověšen všemi odznaky svého úřadu vešel sebejistě, rozhodnut skutečný důvod svého počínání mistrně zahalit do příkazu bohů. Ani samotnému králi nebylo nic do toho, proč a k čemu si Fenelu vybral.

Budorix však nebyl žádný hlupák. Ačkoliv se narodil jako velmož a od prostého kováře Marduna jej dělila nepřekročitelná společenská propast, svým myšlením se mu podobal. Bohy sice uznával a patřičně uctíval, ale zároveň dobře věděl, že pod roušku tajemna mohou druidové ukrýt ledacos, co by obyčejnému smrtelníkovi jen tak neprošlo.
Neušla mu ani pečlivě tajená rivalita mezi Morcanthem a Callánachem, který zastával ve Strevintě funkci velekněze. Lehce si dokázal spočítat, že Morcanth usiluje o Callánachovo místo a umínil si, že si na něj dá větší pozor. Morcanth vládl větší mocí a vlivem, než se na první pohled zdálo, ale starý velekněz mu byl rovnocenným protivníkem a zatím měl situaci pod kontrolou. I tak bylo jasné, že Morcanth každým svým činem sleduje vlastní cíle. Záležitost s torquesem byla nepochybně jedním z nich.

Budorix druida očekával ve velké síni.
Seděl na vysokém kamenném stolci a špičatou větvičkou si vytahoval ze zubů zbytky pečeně. Po Callánachovi, který by mohl klást nepříjemné otázky, naštěstí nebylo ani památky.
Morcanth se zastavil pět kroků před králem a zkřížil ruce na prsou v pozdravném gestu. Zamračený Budorix mlčky klouzal pohledem po urostlém muži před sebou. Na něm bylo, aby promluvil jako první.

Král byl čestný a statečný válečník, který se v bojích vrhal vždy do největší řeže, jak o tom svědčily dlouhé zhojené jizvy po celém jeho těle. Chybělo mu však ono zvláštní charisma, které lidi spojuje a žene za svým vůdcem, pro něhož neváhají obětovat cokoliv, včetně vlastního života. Budorix stál pevně v čele svého kmene, ale druid věděl, že bude potřeba mnohem početnější a stmelenější armády, než jakou by však král dokázal kdy postavit. Musel se tedy spolehnout jen na sebe a svůj plán.
Plán, který nesměl králi prozradit, pokud nechtěl být obviněn z velezrady.

Morcanth - jak o tom ostatně svědčilo i jméno, které dostal od svého učitele - však vládl jazykem jako málokterý z druidů. Narodit se o pár set kilometrů jižněji, byl by z něj nepochybně vážený a mocný senátor, s nímž by jen těžko mohl kdokoliv soupeřit v řečnickém umění.
Jenže přišel na svět tady, v drsných lesnatých končinách. Sem zalétaly ozvěny bojů, které sváděly s Římany keltské kmeny, žijící na jih od Dunaje, jen velmi tiše a sloužily spíš bardům jako náměty pro jejich písně, než aby se jich někdo doopravdy obával. Řím byl daleko, za to jiný nepřítel takřka na dosah ruky a Budorix, zaslepený hrstkou bezvýznamných vítězství, stále věřil, že hrozbu zvládne pouze s družinou svých vojáků. Ale Morcanth viděl dál. Musel jednat, ať už se to králi líbilo nebo ne. A musel být velice opatrný.
Svou obhajobu si připravil do posledních detailů a podařilo se mu Budorixe přesvědčit, že darováním torquesu nespáchal nic trestuhodného.

Po svém návratu ze Strevinty nařídil Mardunovi, aby dceru střežil jako vlastní život, hlavně před svým pomocníkem. Dobře věděl, co Brennan k Fenele cítí. Ale Fenela teď patřila jemu a její chvíle se blížila...

* * * * * *
Morcanth podal dívce skříňku.
„Vše, co budeš zítra potřebovat, je tady. Než vyjde první hvězda, buď připravena.“
Už zítra.
Sklopila oči. Jestliže byla zaskočena, nedala to na sobě znát.
„Před začátkem obřadu si pro ni přijdu,“ řekl druid hlasitě a jeho slova byla určena i dalším uším, které, jak věděl, naslouchaly.
„Ano,“ odpověď zněla jako vydechnutí.
Mardunovi, který právě dokončil práci, řekl venku Morcanth jediné slovo:
„Zítra.“
Kovář sklonil hlavu na znamení poslušnosti , a tak si nevšiml Brennanova nechápavého pohledu.Cosi v druidově tónu však mladíka znepokojilo. Sotva se Morcanthova silueta ztratila mezi chýšemi, Brennan odhodil kladivo.

„Potřebuju se napít,“ prohlásil a zmizel v domě.
Do místnosti vpadl jako vítr.
„Co tu zase chtěl? Přišel jen tak okounět nebo si o tebe rovnou řekl?“
Žárlivost ho zaslepila natolik, že si neuvědomil dosah svých slov. Fenela neodpověděla. Užasle si prohlížela zlatou čelenku, kterou vytáhla z truhličky a Brennanovu otázku úplně přeslechla.
„Ano, řekl si o ni,“ ozval se z tmavého kouta šepotavý hlas.

Fenelina matka, ležící až doposud mlčky a nehybně na lůžku v rohu místnosti, kam světlo z ohniště nedosahovalo, dobře věděla, co se v mladém muži odehrává. Po několikaměsíčním churavění byla už jen stínem kdysi krásné a statné ženy. Měla neustálé bolesti, na které už nezabíral ani odvar z nezralých makovic. Dýchala mělce, aby zbytečně nedráždila tu krutou nestvůru ve svém břiše, a hlasité mluvení ji viditelně vysilovalo.
Brennan přesto její slova zaslechl a zbledl. Pochopil.
Druidové neměli manželky.
Někteří z nich se sice při obřadech spojovali s náhodně vybranými ženami, ale pokud si kněz o dívku řekl přímo jejím rodičům, znamenalo to jediné.
Rituální oběť, která měla potěšit bohy a zajistit jejich přízeň v nějaké záležitosti, důležité pro celý kmen.
Mardun i jeho žena to tušili už od chvíle, kdy Morcanth osobně zavěsil torques na krk jejich dcery. Jen Brennan, žijící ve vlastním světě zamilovaných, si nic podobného nepřipouštěl. O to horší bylo procitnutí.
A zítra byl samain, nejdůležitější svátek a počátek nového roku.
Zapadalo to do sebe.

„Ne, to ne!“ vykřikl. „To nedovolím! Odvezu ji pryč, teď hned! Morcanth nás nikdy nenajde!“
„Přestaň, Brennane,“ zalapala nemocná po dechu a napůl se vztyčila v pokrývkách. Její oči, hluboko zapadlé v lebce, si mladíka přísně měřily.
„ Tohle není... k ničemu… Vybral si ji a zítra si ji odvede. Je to… pro naši rodinu pocta. Až zemřu… bude na mě Fenela čekat …v Jiném světě. Nemáš na ni … žádné právo. Dobře víš, že Morcanth … je pánem… nad životy nás všech.“
A já jsem míň než nikdo, no jistě, jsem jen o stupínek výš než obyčejný otrok. Klidně to můžeš říct nahlas.
Před očima se mu zlostí zatmělo. Nebýt to nemocná žena, která mu tolik let nahrazovala matku, byl by ji udeřil. Přečetla si to v jeho tváři, svůj pohled však neodvrátila. Ale Brennan se odmítal vzdát bez boje.
„Odvezu ji pryč,“ opakoval tvrdošíjně.
„Nepojede… s tebou. Má dcera… nebude žít s cejchem věčného psance, s nikdy… nekončícím strachem, že ji najdou,… chytí a potrestají..“
„Tak ať mi to řekne sama!“

Popadl dívku za ramena a otočil ji k sobě, prudčeji než měl v úmyslu.
Fenela na něj mlčky pohlédla a on nemohl nevidět v jejích očích smutek a zároveň jakési očekávání, které se ale zcela zjevně netýkalo jeho osoby. Oči jí zářily odleskem zlata, které držela v ruce, a jejich pohled mladým mužem prošel hladce jako nůž máslem.
Když se od něj odvrátila, pochopil, že je opravdu konec všem jeho nadějím. Nemělo smysl ji přemlouvat, připomínat všechno pěkné, co spolu prožili, ani ten okamžik, kdy si oba uvědomili, že dětská náklonnost přerůstá v lásku. Fenela byla poslušná dcera. Udělá, co jí rodiče přikážou.

To vědomí ještě víc zesilovalo trýznivou bolest, která se ho zmocnila.
Vzal její tvář do dlaní a konečky prstů přejížděl po hebké pleti, jakoby si chtěl navždy zapamatovat každý její rys, křivku obočí, plnost teplých rtů i ohnivé jiskřičky v měděné nádheře vlasů.
Zavřela oči a poddala se jeho laskání, ale Brennan to stejně vycítil. Už v tomto okamžiku od něj byla vzdálena tisíce světelných let. Už teď byla pro něj mrtvá.
Bez rozloučení vyběhl ven.