Led a oheň - kniha druhá, kapitola 18

Naložil jsem si plnou misku zadělávanýho masa a dal se do tý dobroty. Urgan následoval mýho příkladu, ale přišel mi nějakej nesvůj. Pořád se rozhlížel síní, jako by někoho hledal. „Co se děje?“ zeptal jsem ho po chvíli. „Kde je Marika?“ odpověděl zaraženě. Všimnul jsem si, jak se pohledem ujistil, že Brian je na svým místě. A to ses ho tak zastával! ušklíbnul jsem se v duchu. „Někde s Thorou.“ Nehodlal jsem ho seznamovat s podrobnostmi. Nic mu do nich není. „Hm, takže už nejspíš nepřijde, co?“ povzdechl si. Že by ti tak vadilo, že tu Marika není? To ji máš až tak rád? A pak mě něco napadlo. „Tobě je putna, kde je Marika! Tys hledal Thoru, že jo?“ udeřil jsem na něj bez okolků. „A kdyby jo?“ vyzývavě se na mě zadíval.
„Tak bych ti řek, že máš zatraceně dobrej vkus!“ uculil jsem se na něj. „Kterej je mi ale houby platnej!“ zabručel a zněl úplně jako jeden z nás. „Protože tady teďkonc není?“ Zavrtěl hlavou. „Ne. Spíš jde o to, že až odjedu, tak ji nejmíň rok neuvidím!“ povzdechl si. „To je to tak vážný?“ Pohlédl na mě. „Divný, co? Jezdím sem už tak dlouho, ale všiml jsem si jí až letos! Jak jsem jenom mohl být tak slepý, Pavriku?“ Nalil jsem nám pivo a jeden z korbelů postrčil k němu. „A v čem je problém?“ Nechápal jsem, co se mu děje. Jestli se mu líbí, tak s tím může přece něco udělat, ne? Přelít jsem ho pohledem. Na chlapy jsem nebyl, ale přišel mi docela pohlednej. „Bojíš se snad, že ti dá košem?“ Urgan se napil. „To ne!“ pronesl samolibě, ale pak se zatvářil trochu nejistě. „No, aspoň hádám, že bych u ní měl šanci. Jenže nemůžu dost dobře přijet domů a říct, otče, matko, tohle je Thora!“ Morgan by asi radostí neskákal, ale Anetou jsem si tak jistej nebyl. Věděl jsem totiž o ní něco, co on ne, ale říct jsem mu to nemoh. „Třeba bys byl překvapenej!“ Smutně se pousmál. „Znám svoje rodiče, Pavriku! Otec by vyletěl z kůže! A matka by se s tím nikdy nesmířila! Kdybys jen viděl, jak se snaží, aby se kolem mě vyskytovaly jen samé vhodné partie! Hlavně rodem a postavením!“ Hm, tak se změnila víc, než bych si kdy pomyslel. A to kdysi sama sloužila v domě mýho otce! „Hele, a proč bys uvažoval rovnou o svatbě?“ Pamatoval jsem si, jak proti ní brojil, když přijel. „Nějak si nedovedu představit, že bych s ní prostě jenom skotačil někde na seně! Ta holka si zaslouží víc, ne?“ „Nemluvě o tom, že Cedrik by pak z tebe nejspíš stáhnul kůži zaživa!“ upozornil jsem ho na fakt, kterej ve svým výčtu vynechal. „Jo, to by taky nebylo milý!“ přikývnul zamušile. Už ho párkrát viděl v akci, takže věděl, vo čem mluvim. Pak přišel Grund a my už se o tom dál nebavili.
Po jídle jsem vyšel na nádvoří. Tam už bylo takřka liduprázdno. Jen na hradbách a u brány jsem zaznamenal stráže. Dobře! Jen dávejte bacha! Napadlo mě, že jsem už jak Cedrik. Pousmál jsem se. „Čekáte nějaké potíže, pane?“ Ten hlas jsem poznal okamžitě. Vystoupil ze stínu a tvář mu ozařovala pochodeň, u který jsme stáli. „Cos chtěl říct, než tě Urgan přerušil?“ Ignoroval jsem jeho dotaz a vrátil se k tomu, vo čem jsme mluvili cestou zpátky. „Že princezna má svoji hlavu a umí se rozhodovat sama za sebe!“ Jsi po čertech dobrej pozorovatel, chlape! „A ty chceš, aby se rozhodla pro tebe, co?“ Neodpustil jsem si malý rejpnutí. „Má v sobě oheň, který mě přitahuje, to nepopírám!“ připustil bez mrknutí oka. „Hm, aspoň, že si upřímnej!“ procedil jsem k němu koutkem úst. Zasmál se. „Nemám co ztratit, pane! Kdybych vám tvrdil, že o ni nemám zájem, tak mi stejně nebude věřit, ne?“ V tom máš teda pravdu! „Jdem se projít!“ Neměl nic proti tomu, tak jsme nakonec skončili na hradbách.
Několik minut jsme stáli mlčky a já přemejšlel, co mu říct. Nebo spíš jako to, jak mu to říct. „Upřímnost za upřímnost, Briane! Pamatuj si, že estli jí ublížíš, tak to bude poslední věc, kterou si ve svym životě udělal.“ sdělil jsem mu bez emocí. „Dej jí čas a netlač na ni! V ničem, jasný?!“ odmlčel jsem se, abych mu dal možnost se k tomu taky vyjádřit. „Nemám v úmyslu se s ní jenom vyspat a potom ji nechat, pane!“ Zaťal jsem zuby. Takhle přímo jsem to slyšet nechtěl, ale zasejc je pravdou, že je to lepší, než kdyby mi tady plácal, jak je krásná a jaký má hezký voči! „Jsem rád, že si rozumíme, Briane!“ zavrčel jsem na něj. „Ano, pane! Také jsem rád, že jsme si to vyjasnili!“ souhlasil se mnou. Úkosem jsem se na něj podíval. „Ale nepředváděj se mi s ní před nosem!“ „Jistě, pane! Budeme se držet v ústraní!“ Mrkl na mě a já bezděky sevřel pěsti. „Zas tak v ústraní ne!“ zavrčel jsem varovně. Tlumeně se zasmál. „Jak si přejete, pane! Nebudeme vám chodit na oči, ale budeme se držet, tak aby nás viděli ostatní, vyhovuje vám to?“ Měl jsem velkou chuť mu ji natáhnout. Nejspíš to vycítil, protože zvedl ruce v obrannym gestu. „Budu se snažit vás neprovokovat, pane! Ale nejsem zvyklý, abych se dvořil dámě a měl při tom za zády jejího bratra!“ Nemohl jsem se zbavit dojmu, že si ze mě utahuje. „Tak si na to radši koukej zčerstva zvyknout!“ doporučil jsem mu suše. „Jak poroučíte, pane!“ Nepatrně se mi uklonil a odešel si po svejch.
Nemoh jsem si pomoct. Něco mi na něm nesedělo. Jenom jsem nemoh říct, co to je. Jo, Urgan se za něj zaručil. Tvrdil, že je to dobrej bojovník a čestnej chlap. Jenže ve mně všechno řvalo na protest, když jsem ho viděl motat se kolem Mariky. Vzpomněl jsem si na ten příšernej sen. Zatraceně, měl bych se zklidnit! Marika je dospělá ženská a už má čas najít si chlapa, se kterym bude mít vlastní rodinu, sakra! Ale kdyby to aspoň nebyl tenhle! Jako by to nemoh bejt někdo vod nás!