Led a oheň - kniha druhá, kapitola 17

„ … ty mě neposloucháš!“ Thora si mě nespokojeně prohlížela. Zatvářila jsem se omluvně. „Promiň, zamyslela jsem se.“ přiznala jsem kajícně. „Hm, to vidím! Ptám se tě už aspoň potřetí, jestli přijdeš nebo ne!“ Každou středu jsme se spolu scházely, povídaly si o holčičích věcech, jedly medové koláčky a pily ohřátou medovinu. „A proč bych neměla přijít?“ optala jsem se zaraženě. Obrátila oči v sloup. „Jsou tady hosté, tak jestli se jim třeba nemusíš věnovat nebo tak něco!“ Ne, dneska jsem byla rozhodnutá nechat je na starost svému bratříčkovi. Ať se taky stará, ne? „Jistě, že přijdu!“ ujistila jsem ji bez váhání. „A mám velikanánskou novinu!“ ztišila jsem hlas, aby nás nikdo neslyšel. „A jakou?“ Očka jí zasvítila zvědavostí. „Tady ne! Řeknu ti to až večer nebo ještě radši v noci!“ Občas se nám ten sedánek protáhl, tak jsem u ní přespala. Moc pohodlné to nebylo, protože měla jen úzkou postel, ale dalo se to. Ano, bylo by lepší, kdybychom se scházely u mě, ale to by bylo příliš blízko Pavrikova pokoje. Přece jen jsme probíraly věci, o kterých bych byla radši, kdyby zrovna on nevěděl. „Do tý doby ale umřu zvědavostí!“ Zkusila to ještě jednou, ale já zůstala neoblomná. Nasypala jsem zbytek zrní slepicí a zamířila do hradu. Thořiny kroky pro změnu vedly do sklepa, kde měla zkontrolovat solené vepřové.
„Jezdci!“ Zaslechla jsem hlasité volání hlídky. „Král se vrací!“ Nesmírně se mi ulevilo. Vždy jsem měla strach, když Pavrik odjížděl. Tohle byla drsná země a neštěstí se mohlo stát rychleji, než se jeden nadál. Jenže teď jsem si nedělala starosti jenom o bratra. Odložila jsem šití a rozběhla se ven, abych se přesvědčila, že jsou všichni ve zdraví doma. Postávala jsem stranou, abych nepřekážela, a sledovala, jak muži seskakují ze sedel. Pavrik je támhle, Urgan taky … ale ať jsem se namáhala sebevíc, tak Briana jsem mezi nimi neviděla. Ale přece jel s nimi! Viděla jsem ho! Ledová ruka začala nemilosrdně mačkat mé srdce …
„Hledáte někoho určitého, má paní?“ Trhla jsem sebou a polekaně se otočila. Stál kousek ode mě a pobaveně si mě prohlížel. K svému vzteku jsem cítila, jak mi rudnou tváře. „Jen jsem byla zvědavá, jestli jste všichni v pořádku! Co kdyby někdo z vás potřeboval ošetřit?“ Sjela jsem ho přísným pohledem, aby si nemyslel, že má navrch. „V tom případě vám musím sdělit, že nic takového není potřeba! Jsme jen promrzlí, ale to se brzy jistě zpraví! Na rozproudění krve je prý nejlepší tanec!“ Mrkl na mě poťouchle a já měla sto chutí ho znovu kopnout kamsi. „To zcela jistě! Jen bych si na vašem místě nebyla tak jistá, že dnes najdete tanečnici!“ To máš za ty drzé poznámky! pomyslela jsem si se zadostiučiněním. Jenže on si z toho pranic nedělal. „O to bych se nebál, paní!“ Mávl bezstarostně rukou. Oh, ty máš teda sebevědomí! „Třeba mi vy sama také věnujete tanec, má paní?“ Sklonil se ke mně. „To těžko! Dnes jsem totiž povinnostmi vázána jinde!“ sdělila jsem mu chladně. „Tak někdy jindy, paní! Nikam přece nejedu!“ Nechápala jsem, proč se u této poznámky nepatrně usmál. „Navíc spolu musíme ještě dořešit jednu záležitost, Mariko!“ dodal mnohem tišeji. Zatajila jsem dech. Tak tedy nezapomněl! Věnoval mi zářivý úsměv a uctivě se mi poklonil, načež se vzdálil.
„Jo!“ Ozvalo se zevnitř a já vešla do bratrovy pracovny. Seděl za stolem a probíral se nějakými listinami, které měl na stole. „Posaď se, Mar!“ Usmál se na mě a ukázal na křeslo. Potřásla jsem hlavou. „Nezdržím se dlouho!“ sdělila jsem mu věcně. „Aha. Tak co teda potřebuješ?“ Našpulila jsem ústa. Copak za ním musím přijít jen, když něco potřebuji?! „Nic. Jen jsem ti chtěla říct, že dneska nepřijdu na večeři!“ Věděla jsem, že by byl schopný vzbouřit kvůli mé neohlášené nepřítomnosti celý hrad, a to jsem nechtěla. Tázavě pozvedl obočí. Ach jo! povzdechla jsem si v duchu. „Je středa!“ pronesla jsem důrazně. „No a?“ Ty jsi prostě chlap, co? pomyslela jsem si otráveně. „Budu u Thory!“ vysvětlila jsem mu trpělivě. „Ale vrátíš se pak do pokoje?“ zeptal se okamžitě. „Nevím, ale spíš asi ne!“ sdělila jsem mu po pravdě. „Hm, tak jo, ale nepřežeňte to!“ Ušklíbla jsem se. „O tohle mít starost nemusíš!“ mrkla jsem na něj a on se konečně pousmál. „Tak se dobře bav, Mar!“ popřál mi. „To budu, neboj!“ Otočila jsem se k odchodu, ale jeho hlas mě zarazil. „Mariko, ty víš, že mi na tobě záleží, že jo?“ Udiveně jsem na něj koukala. „Ano, a stejně jako mně na tobě, bráško!“ odvětila jsem poněkud zaraženě. „Víš, jsi to jediný, co mi po rodičích zbylo, tak jsem možná vobčas … prostě …“ odmlčel se a nešťastně na mě upíral oči. Přistoupila jsem k němu a zezadu ho objala. Ihned se napjal, ale pak se uvolnil, a dokonce přikryl moje ruce svými. „To já přece vím, Pavriku! Jenom mi to občas leze krkem!“ zašeptala jsem. „A vod čeho jinýho sou starší bráchové?“ zasmál se téměř vesele.