Led a oheň - kniha druhá, kapitola 16

Natočil jsem se v sedle, abych zjistil, jestli jsme připravený vyrazit. Chtěl jsem dneska objet pár vsí, abych viděl, jak jsme na tom. K mýmu údivu se Urgan nabídnul, že pojede s náma. Samozřejmě, že se k němu přidalo i pár jeho chlapů. Zahlíd jsem mezi nima i Briana. Zajímalo by mě, jak dopadla ta jeho včerejší procházka s Marikou! Chlapi byli na svejch místech, tak jsem pobídl hřebce a vyjeli jsme. Cedrik za náma nechal ihned zavřít bránu a Urgan se ke mně naklonil. „Je hodně podezíravý!“ Přikejvnul jsem. „Ale má k tomu svý důvody!“ Hnali jsme se sněhovou plání a k polednímu jsme se dostali ke Gorladu.
Tam na nás už čekali, a tak jsme hned dostali teplý jídlo. Jejich ženský měly připravenou hustou masovou polívku s čerstvym chlebem. Lationští hosté si už na náš jídelníček zvykli a spokojeně baštili. Všimnul jsem si, že některý z nich si dokonce i přidávali. Rozhod jsem se dát do vladařskejch povinností. „Ňáký problémy?“ obrátil jsem se na šedovlasý kmeta, co to měl tady na povel. „Ne, pane! Píce máme dost a zásob taky!“ ujistil mě vřele. „Tak to rád slyšim!“ pousmál jsem se na něj. „Dík, pane! Nedáte si něco ostřejšího na zapití? Máme trnkovou pálenku.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Někdy jindy, Gorne! Musíme jet dál!“ Pokýval hlavou. „Tak příště, pane!“ Muži dojedli, tak jsem se zvedl k odchodu. Vyhoupli jsme se na koně a brzy jsme nechali Gorlad za zády.
„Taky jsme se mohli eště chvíli zdržet!“ bručel si Grund pod vousy, ale tak abych ho slyšel. „Tos tak stál vo tu pálenku?“ zeptal jsem se ho, protože jako králi mi záleží na blahu mejch lidí. Podíval se na mě a přehnaně lítostivě si povzdechnul. „Je to s tebou hodně špatný, pane!“ Urgan okamžitě popohnal koně blíž k nám a špicoval uši, aby mu jako neušlo, co je se mnou špatný. „Když si chlap nevšimne hezký ženský, tak je to zlý! Neměl bys za někym zajít na radu?“ Grund na mě smutně koukal. „Hezký ženský bych si všimnul, kdyby tam ňáká byla!“ odseknul jsem bryskně. Jo, holky tam byly, ale já měl jinej vkus. „Že by byl pan král tak vybíravej?“ zamyslel se muj přítel hluboce. Urgan byl najednou až u nás. „Každýmu se líbí něco jinýho!“ řekl jsem věcně. „A co se líbí tobě, Pavriku?“ optal se mě najednou bratranec. Ohlíd jsem se po něm. Snažil se tvářit, jako že o nic nejde, ale v očích měl takovej ostražitej výraz. Pokrčil jsem rameny. „Mám radši černovlásky, jestli ti jde vo tohle! A taky musej mít jiskru!“
Na návštěvě v Lationu jsem měl tu čest setkat se s několika holkama vod nich. Byly to nejhorší a nejdelší chvíle v mym životě. Byly jako vobrázek, to jo, ale moc rozumu nebo spíš vlastního názoru nepobraly. Souhlasily se všim, co jsem řek, i když to byla naprostá pitomost, a eště mi tvrdily, jak jsem moudrej …
„Tak to máš štěstí! Kdybys byl na světlovlásky, tak tu moc na výběr mít nebudeš.“ poznamenal Urgan věcně. To byla pravda. Náš národ byl obecně vysokej a tmavovlasej, ale našlo se i pár vyjímek. Ale skutečně čistejch plavovlásek tam vopravdu moc nebylo. „To jo! To bych pak musel požádat strýce, aby mi tam u vás nějakou dohodil!“ zašklebil jsem se na něj, ale v duchu jsem se votřás. Zatraceně, eště že jsem na tmavovlasý! Urgan pochopil a zasmál se. „Už tě vidím, jak se ucházíš třeba o Glorii!“ To jméno mi nic neříkalo, tak jsem se hned poptal, co je to zač. Bratránek se uchechtnul. „A to jsi s ní strávil skoro celý večer, když jsi u nás byl naposled!“ Zamrazilo mě. „To byla vona?!“ Bohové! „Tak to bych radši umřel!“ přiznal jsem poctivě. Nalepila se na mě a já se jí nedokázal zbavit, ať jsem dělal, co jsem dělal. Vždycky se mi zase objevila po boku a žvanila a žvanila … „Jo, jo. A doneslo se ke mně, že se prý mezi svými přítelkyněmi dala slyšet, že tě považuje za velmi žádoucího a hodlá ve vaší známosti pokračovat!“ Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopil. „To je ňákej tvuj žert?“ vytřeštil jsem na něj oči. „Kdepak, bratranče! Ber to tak, že v Lationu nastala lovecká sezóna …“ Urgan se tvářil vážně, ale cukaly mu koutky úst. „ … a ty seš lovná zvěř! Měl bys bejt hodně vopatrnej! Nebo zkus aspoň kličkovat! Jako zajíc, víš?“ radil mi Grund vesele. „To ale nemusí stačit! Mnoho psů bývá zajícova smrt!“ Brian se objevil po Urganově boku a přispěl svou troškou do mlýna. „Tady je Doron, takže Glorie má smůlu! A s ní i ty vostatní! Mé srdce patří navždy štvanicím a sněžným pláním!“ ozřejmil jsem jim důstojně. Chechtali se eště víc. „Trhněte si!“ doporučil jsem těm dobrákům přátelsky. „Jo, abych nezapomněl, jak se ti věnovala Marika?“ Brian se okamžitě přestal smát. „Paní ke mně byla velmi laskavá!“ pronesl po kratším zaváháním. Ale copak? pomyslel jsem si zvědavě. „Mohu doufat, že se s ní ještě setkám?“ Tak o tom jsem ani na okamžik nepochyboval. „Nikam nejedete, takže určitě!“ Přes rty mu přelétl letmý úsměv, kterej mě okamžitě vytočil. „Je to moje sestra, chlape, takže vod ní drž ty svoje pracky dál!“ varoval jsem ho radši hned, kdyby mu to náhodou nebylo dost jasný. Neušlo mi, jak se napřímil v sedle. „Mám to chápat tak, že byste tomu nebyl nakloněn, pane?“ Copak sem mu to právě neřek?! „A smím vědět, koho byste si pro princeznu představoval?“ Jen jsem zamrkal. „Rozhodně ne tebe!“ vyjel jsem na něj ostře a považoval jsem tuhle debatu za skončenou. Jenže ne tak Brian. „Nemyslím, že by princezna dovolila …“ „To by už stačilo!“ okřikl ho Urgan a gestem ho poslal napřed. Grund naopak přitáhl otěže, takže jsem osaměl s lationskym princem.
„Máš nesnesitelně drzý muže!“ Vyjel jsem na Urgana vztekle, protože Brian byl teď mimo můj dosah. „Za prvé jen jednoho a za druhé, pro pravdu se člověk často zlobí nejvíc!“ odvětil klidně. „Co tim chceš jako říct?“ otázal jsem se ho hlasitě. „Že Marika už není malá holka. Je z ní krásná ženská, ať se ti to líbí nebo ne!“ „Tohle mi říkat nemusíš, sakra!“ povzdechnul jsem si, ale už mnohem krotčejc. „Hele, jednou přijde někdo, komu dá svoje srdce, tak se s tim smiř!“ řekl mi tiše. „A ten někdo má jako bejt tenhle holomek?!“ Ukázal jsem bradou na Brianova záda. „Možná!“ pokrčil rameny. „Ale tohle si musí Marika rozhodnout sama, ne?“ Nadechoval jsem se, abych mu připomenul, že jako princezna má povinnost vůči lidu, ale on mě předešel. „Nepotřebuješ ji přece pro nějakou politickou hru nebo snad ano?“ Beze slova jsem zavrtěl hlavou. Kdybych tak moh něco získat pro Doron, tak bych změnil názor, ale naštěstí jsme nic takovýho nepotřebovali.