Led a oheň - kniha druhá, kapitola 15

Se zaťatými zuby jsem vstala. „Jak poroučíš, můj pane!“ Přehnaně uctivě jsem se mu poklonila a vydala se ze síně. Úmyslně jsem při tom přehlížela rámě, které mi Brian úslužně nabízel. Nebylo to vůči němu právě spravedlivé, ale bylo mi to jedno. Zastavila jsem se až venku, kde mi studený vítr aspoň trochu zchladil horkou hlavu. „Co chcete vidět jako první?“ obrátila jsem se na svého průvodce, který se tvářil stejně neproniknutelně jako půlnoční tma. „To záleží na tom, co jste svolná mi ukázat, paní!“ Třeba smetiště, napadlo mě ihned, ale posléze mi došlo, že nejspíš nemluví o krásách našeho hradu. Zadívala jsem se mu pevně do očí. Nebyla v nich ani stopa po něčem nepřístojném. Zřejmě jsem se spletla. „Výhled z hradeb je úchvatný!“ navrhla jsem mu nakonec. Ale také tam pěkně fouká. Pomyslela jsem si, že mi čerstvé povětří jen prospěje. „Jak je libo, paní!“ Znovu mi nabídl rámě a já se do něj tentokrát zavěsila.
Volnou rukou jsem si přidržovala sukni, když jsme stoupali po příkrých a úzkých schodech, a připadala si jako opravdová urozená dáma. Došli jsme až nahoru. „Paní!“ pokynul mi Grund na uvítanou a úkosným pohledem zhodnotil mého společníka. „Pane!“ pozdravil nakonec i jeho. Brian mu oplatil stejně a pokračovali jsme v cestě. Jakmile jsme vyšli ze závětří, tak se do nás okamžitě opřel severák. Brian na něj nebyl připraven a viditelně zakolísal. Zastavila jsem a ke svému překvapení jsem si uvědomila, že jsem ho bezděky zavedla na své oblíbené místo. Hm, také jsem tě mohla vzít jinam! uvědomila jsem si, ale už bylo pozdě. Stáli jsme mlčky a já se snažila přijít na nějaký vhodný námět ke konverzaci, protože jsem nechtěla, aby měl důvod si stěžovat bratrovi. Jestli jsem o něco nestála, tak jsou to jeho výtky. Ne, že by na ně měl dneska vůbec nárok! Rozhodně ne po tom, co udělal on! Kdyby to bylo opačně a já byla na jeho místě, tak bych to za to od něj pěkně schytala …
„Omlouvám se, paní!“ Kupodivu Brian promluvil jako první on. „Za co?“ zeptala se ho odměřeně. „Myslel jsem, že uvítáte, když vás dostanu ze společnosti vašeho bratra …“ Vzedmula se ve mně vlna hněvu. Co si to dovoluje?! Ano, s bratrem jsem se nepohodla, ale on nemá to nejmenší právo na to poukazovat, ne? „ … nevypadala jste totiž, že se bavíte, paní!“ pronesl takřka omluvně. „Pro vaši informaci, život není vždycky jen o zábavě!“ odvětila jsem povzneseně. „Hádám, že mi teď vysvětlíte, že jako sestra krále znáte jen povinnosti, paní!“ pronesl s despektem. „Pak jste ale buď lhářka nebo chudinka!“ Trhla jsem sebou a už už jsem otevírala ústa, ale on mi položil ukazovák na rty. „Vy však nejste ani jedno!“ pronesl rozhodně. „Spíš vám jde o to, abyste mě usadila!“ Vytřeštila jsem na něj oči. „A proč bych něco takového dělala?“ Sebevědomě se usmál. „Protože vás přitahuji!“ Jen jsem nad tou drzostí zalapala po dechu. „Takové nesmysly nebudu poslouchat!“ Otočila jsem se a vykročila. Daleko jsem se však nedostala. Popadl mě za sukni. „Kampak, paní? Nemáte se snad věnovat hostu, jak vám bylo nařízeno?“ Vztáhla jsem ruku, abych ho náležitě ztrestala, ale on ji pohotově zachytil. Prudce jí trhnul a já se zastavila až o jeho mohutnou hruď. „Ale no tak, paní! Copak takhle se chová hostitelka k hostu?“
„Ty prevíte!“ Zazmítala jsem sebou, abych se osvobodila. Docílila jsem jenom toho, že mě sevřel pevnějc. „Potřebuješ naučit slušným způsobům!“ zamumlal výhružně. „A jak bys to jako chtěl udělat?“ Ani na okamžik mi nepřišlo na mysl, že bych mohla volat o pomoc. „To vbrzku uvidíš!“ Bez jakéhokoliv varování se zmocnil mých úst a mně se málem podlomila kolena. V jedné dlani svíral obě moje zápěstí, zatímco tou druhou mi bezostyšně přejížděl po těle. A při tom mě nepřestával líbat …
Když mě pustil, tak jsem se nezmohla na nic jiného než na něj koukat. „Nebudu-li spokojen s tvým správáním, tak tě zase políbím!“ oznámil mi svůj ortel. Nadechla jsem se. „To si nedovolíš!“ Než jsem se nadála, tak se znovu přisál k mým rtům … „Za co to bylo?“ Bohové, tohle je můj hlas? „Nestrpím, abys o mých slovech jakkoliv pochybovala!“ Ta jeho samolibost mě štvala. Jen počkej! Mám tě tak akorát!
Sladce jsem se na něj usmála. „Vskutku?“ Pak jsem vykopla koleno a hlasité zalapání po dechu mi potvrdilo, že jsem zasáhla, co jsem chtěla. Pustil mě a snažil se vypořádat s bolestí, kterou jsem mu způsobila. „A já zase nestrpím, abys na mě sahal a hrál si na mého pána!“ sdělila jsem mu se zadostiučiněním. „Nejsem tak bezbranná, jak si myslíš! A abych nezapomněla, až ti příště Pavrik nařeže, tak já tě rozhodně ošetřovat nebudu!“ Nechala jsem ho tam, ať si poradí, jak umí.
V pokoji jsem za sebou pečlivě zavřela dveře a pro jistotu je ještě zajistila závorou. Jeden nikdy neví! Pavrik byl pěkně nabroušený a od Briana jsem tak docela nevěděla, co mám čekat. Ale byla jsem si jistá, že teď je na tahu on. A já už se nemohla dočkat, co to bude! Pak jsem skočila na lůžko a bláznivě se rozesmála. Ano, život je krásný! Po chvíli jsem vstala, svlékla si šaty, natáhla si noční košili a zběžně se opláchla. Usadila jsem se na kožešině u krbu, dívala se do plamenů a pročesávala si vlasy. Myšlenky se mi točily kolem jednoho vysokého hnědovlasého muže se stejně hnědýma očima. Choval se ke mně s úctou, ale pak se zničehonic změnil a stal se z něho muž, který přesně ví, co chce, a také si to bez okolků vezme. Nicméně, doposud neučinil nic, co by se mi vyloženě nelíbilo. Vyrůstala jsem mezi muži zvyklými velet, takže mi jeho občasné panovačné způsoby nikterak nevadily. Spíš mě mátlo, když se mnou hovořil tak vzletně …