Led a oheň - kniha druhá, kapitola 14

Seskočil jsem ze sedla a vzal koně za uzdu. Zaved jsem ho do stáje, kde jsem ho vytřel dosucha. Dal jsem mu do žlabu čerstvý seno a nalil mu vodu. Pak jsem se vydal do hradu a doufal, že nebudou žádný potíže. No, mejlil jsem se. Čekala na mě hned u vstupu do síně. A její oči připomínaly nebe před bouří. „Přišel jsi snad o rozum?“ houkla na mě, jakmile jsem se objevil. „Neječ na mě!“ usadil jsem ji, sotva otevřela pusu. „Sou věci, do kterejch tobě nic není! Tak se s tim koukej smířit!“ Nechtěl jsem na ni bejt tak příkrej, ale při pohledu na ni se mi zase vybavil ten zatracenej sen. „Promiň, že jsem se narodila!“ Vztekle dupla a odkráčela středem. Povzdechnul jsem si. Jo, tohle jsem potřeboval!
„Princezna by se měla naučit dávat si pozor na pusu!“ Odkud se Cedrik vynořil, jsem netušil, ale najednou tu stál. „Promluvim s ní vo tom!“ Jestli jsem po něčem netoužil, tak to byl rozhovor s Marikou. Po pravdě jsem doufal, že se mi dneska bude vyhejbat. „A ty bys měl mít taky rozum!“ Můj správce mě sjel tvrdym pohledem. „Zdrhnout za svítání není zrovna ukázka chytrosti! Kdyby se ti něco stalo, tak bysme ani nevěděli, kde tě máme hledat!“ Připadal jsem si jako malej kluk. Chybělo jenom, aby mě přehnul přes koleno a napráskal mi. „Potřeboval sem si pročistit hlavu!“ zabručel jsem nevrle, ale dával si dobrej pozor, abych to nepřehnal. Cedrik dneska nevypadal, že má náladu na nějaký žerty nebo dokonce drzosti. Jo, byl mym rádcem a jako takovej jsem byl jeho velitelem, jenže zároveň byl skoro jak muj otec. „Osle!“ Málokdy mi takhle otevřeně nadával, ale rozuměl jsem mu. Věděl jsem, že jsem udělal pitomost. I to, že jsem mu tim přidělal starosti. A nejen jemu. Maričina slova říkala to samý. „Už se to nestane!“ slíbil jsem mu tiše. „To bych taky prosil!“ zavrčel na mě. „Nebo zapomenu, že si muj král a seřežu tě tak, že budeš tejden jíst ve stoje a spát na břichu, chlapečku!“ Ani na okamžik jsem nepochyboval, že by to nesplnil.
Ve svym pokoji jsem odložil zbraně a pak se převlík. Pohledem jsem zavadil vo postel. Ulevilo se mi, že už se mi při tom aspoň nedělalo zle. Jo, to pude! Ozvalo se zaklepání. Kdo to sem leze? „Jo!“ K mýmu údivu se objevila Dara. „Paní mě posílá.“ Zatraceně! „Co chce?“ Svraštila obočí. „Má vo tebe jenom starost, Pavriku! A nevrč tady na starou ženskou!“ Sakra, dneska nemám dobrej den. Každej mi jenom nadává! „Jsem v pořádku! To snad vidíš, ne?!“ V očích se jí hněvivě zablesklo. „Jo, taky bych řekla! Tak já zasejc půjdu!“ Otočila se jako na obrtlíku a já se cejtil eště hůř. „Počkej!“ zavolal jsem na ni. Podívala se na mě. „Nechtěl jsem na tebe tak vyjet!“ Pokývala hlavou. „Paní Anna tě přece jenom něco naučila!“ Smutně jsem se pousmál. „Jo, snad jo. Byla na mě hodná! Moc hodná!“ připustil jsem tiše. Dívala se na mě. „Tak bys na to neměl zapomínat, chlapče! Tak její památku uctíš nejlíp!“ poradila mi laskavě, než za ní zaklaply dveře.
Jídlo bylo dobrý, ale nálada u našeho stolu byla stejně vřelá jako doronský počasí. Marika se ostentativně zabývala svým talířem a naprosto mě ignorovala. To mi až tak moc nevadilo. Cedrik taky vtipem nehýřil a já neměl na zábavu náladu. Urganovy pokusy o hovor teda povětšinou skončily po pár větách. Nakonec to vzdal. „S vámi je tedy dneska zábava!“ Otřel si dýku do kousku chleba a olíznul si prsty, aby je zbavil mastnoty z pečínky. „Jdu se projít! Třeba mi na mrazu bude líp!“ dodal ironicky a nechal nás o samotě. Ani mě nepřekvapilo, když se chvíli po něm vzdálil i Cedrik. Bylo mi jasný proč. Aby na něj dohlíd, jestli nám tu nepáchá nějakou neplechu. Jako třeba, že by nám moh vraždit stráže a pak nás přepadnout ze zálohy! Marika dojedla a složila ruce do klína. Dívala se všude možně jenom ne na mě, ale zůstávala tvrdošíjně na svym místě.
„Proč taky nejdeš?“ Nalil jsem si pivo a napil se. „Zůstal bys tady sám!“ Byla laskavá, až to bolelo. Stejně jako máma. „Já se vo tvoji společnost neprosim!“ Setřel jsem si pěnu z vousů. „To vím! Ale budeš ji muset strpět, protože se nesluší, abys tu seděl jako kůl v plotě! Nevypadalo by to dobře!“ Nadechoval jsem se k pádný odpovědi, když na stůl dopadl čísi stín. Zvedl jsem zrak a v duchu zasakroval. Tys mi tady eště chyběl! „Nerad ruším vaši rodinou rozmluvu, pane, ale chtěl jsem vás požádat o laskavost!“ To sem zvědavej, co chceš! Moh bych ti udělat eště druhej monokl! napadlo mě pohostinně. „Mohla by mi vaše sestra věnovat trochu svého času a provést mě tu, pane?“ Několik úderů srdce jsem si myslel, že žertuje. Ale tvářil se vážně.
Mrknul jsem na Mariku, co jako ona na to. Zírala na něj jako na zjevení a očividně svět kolem sebe nevnímala. Nejradši bych ho poslal ke všem čertům, ale pak jsem se zarazil. Přejel jsem ho pohledem od hlavy k patě. Byl v ksichtě hezky namodralej a měl trochu strnulý držení těla, ale já byl na tom podobně, tak co. A navíc, tam nahoře se furt někdo coural, takže jestli s ní měl nějakej konkrétní plán, tak mu nevyjde. A taky jsem pochyboval, že ten chlad venku v něm nebo v Marice probudí nějakou vášeň! A pro mě bude jen dobře, když se jí aspoň na chvíli zbavím. „Nemám nic proti tomu!“ prohodil jsem věcně. „Ale já ano!“ Sestřička se konečně probrala z toho svýho snění. „Ale já ne!“ setřel jsem ji přísně. „Běž se věnovat našemu hostu, Mariko!“