Led a oheň - kniha druhá, kapitola 13

„Cedriku!“ zavolala jsem na našeho správce a spěchala k němu přes nádvoří. Rozehnala jsem při tom hejno slepic, které se s poděšeným kvokáním rozlétly na všechny strany. „Paní!“ zastavil se a nepatrně sklonil hlavu na pozdrav. „Nemůžu nikde najít Pavrika! A v kuchyni mi řekli, že ani nepočkal na snídani!“ sdělovala jsem mu s očima navrch hlavy. Cedrik si ale z mého vzrušení nic nedělal. „Stráž mi hlásila, že odjel časně ráno z pevnosti!“ Ostře jsem se nadechla, ale nenechal mě promluvit. „Na voběd se vrátí!“ On chce strávit půlku dne venku? V tom jeho stavu?! „Pošli někoho, ať se po něm podívá!“ vyhrkla jsem ustaraně. „Proč?“ zeptal se nevzrušeně. „Proč?!“ zaúpěla jsem nahlas. „Copak jsi ho neviděl? Je pece zraněný …“ Mluvila jsem hlasitěji, než jsem chtěla. „Ne tak nahlas, holka!“ okřikl mě Cedrik ihned. „Nikdy nevíš, kdo tě poslouchá!“ Měla jsem sto chutí ho praštit. „Je zraněný!“ zopakovala jsem mu důrazně, ale vzala jsem si jeho výtku k srdci, takže jsem to skoro zašeptala. „Pár modřin a boulí ho nezabije!“ odbyl mě mávnutím ruky. „Ale …“ začala jsem, jenže on mě nenechal domluvit. K mému údivu mě vzal kolem ramen, což už neudělal hodně dlouho, a trochu mě k sobě přitiskl. „Tvuj bratr je bojovník, Mariko …“ Toho jsem si byla vědoma až moc dobře. A kromě toho taky paličák! „ … a jako takovej zatraceně dobře ví, co si může k sobě dovolit a co zasejc ne!“ pokračoval tiše. „A estli vodjel sám, tak to taky tak chtěl! Poslat za nim někoho by ničemu neprospělo! Jediný, co bys tim dokázala, by bylo, že bys ho tim naštvala! Tak to nech bejt a neboj se vo něj! Bude v pořádku, uvidíš!“ ujistil mě ještě a jemně leč rezolutně mě nasměroval ke hradu. Vytrhla jsem se mu. „Nezacházej se mnou jako s malou holkou!“ sykla jsem na něj koutkem úst. Pokrčil rameny. „Dělejte, jak chcete, paní! Ale z pevnosti se nedostanete a takhle nalehko tu akorát nastydnete!“ S tím mě tam nechal stát a šel si po svých. Zírala jsem za ním a v duchu počítala do deseti, abych za ním nezařvala, že ho mám plné zuby. Podle té jeho formálnosti jsem poznala, že jsem ho rozzlobila. Ale to on mě taky, tak co? Naštvaně jsem zamířila do stáje, abych se aspoň podívala na Rajku, jak je o ní postaráno. Věděla jsem, že jistě dobře, jako obvykle, ale potřebovala jsem něco dělat.
Stájník se na mě vesele zubil. Jak by taky ne! Viděla jsem ho, jak vykuje z vrat a bezostyšně poslouchá, o čem mluvím s Cedrikem. Bez okolků mi vrazil do ruky kartáč. „A jabka jsou támhlenc v tý bedně!“ připomenul mi ještě a nechal mě o samotě. Nepřekvapilo mě to. Kdysi jsem se ho na to ptala, ale vysvětlil mi, že jsem stejná jako máma. Ta sem prý také chodila, když ji něco trápilo.
„Hodná holka!“ šeptala jsem k Rajce mazlivě a přejížděla jí po plecích. Byla to malá avšak statná kobylka. Líbilo se jí to a dávala to najevo spokojeným poržáváním. Zabrala jsem se tak do práce, že jsem si ani nevšimla, kdy se objevil. Po pravdě, kdyby Rajka varovně nezafrkala, tak jsem o něm ani nevěděla. Díky ní jsem sebou aspoň netrhla, když mě oslovil. „Opět pracujete, má paní?“ Pomalu jsem se otočila a přeměřila si ho chladným pohledem. „Máte snad problémy s očima?“ Drzoune jeden! „Nikoliv, paní! Jen si to ověřuji!“ Tak si to ověřuj někde jinde! napadlo mě, ale mlčela jsem. Obrátila jsem se k Rajce, abych pokračovala v hřebelcování. Vzápětí ke mně Brian přistoupil a vzal mi kartáč z ruky. Se smíšenými pocity jsem sledovala, jak jím několikrát přejel po Rajčině hřbetě. Když skončil, tak se zadíval na mě. „Chtěl jsem vám poděkovat za vaši péči, paní!“ Hleďme, tak ty se umíš i slušně chovat? Jeho další slova mi však doslova vyrazila dech. „Vyjedete si se mnou?“
Oh, právě jsem dostala své první pozvání na schůzku! Vznášela jsem se na tom obláčku, ale pak jsem z něj tvrdě spadla zpátky na zem. „Obávám se, že nemohu váš návrh přijmout!“ Přece mu nebudu vysvětlovat, že jsem tu teď vlastně vězněm, ne? „Ujišťuji vás, že vaše čest je se mnou v naprostém bezpečí, má paní!“ pronesl dotčeně. Očividně důvody mého odmítnutí pochopil jinak. „Nic jiného od vás ani nečekám, pane!“ odvětila jsem ihned. „Jen mám ještě nějaké povinnosti, kterým musím dostát!“ Zkoumavě se na mě podíval. „Pak tedy budu muset vymyslet něco jiného, má paní!“ pronesl zamyšleně a mně z toho tónu lehce zamrazilo. Ale nebylo to nijak nepříjemné. „A co to bude?“ riskla jsem rozpustilou otázku. Odložil kartáč a postavil se těsně ke mně. Najednou mi vyschlo v krku a já si bezděky olízla špičkou jazyka spodní ret. Tlumeně se zasmál.
„Tohle není vůbec špatný nápad!“ Než jsem se nadála, tak mi ovinul ruce kolem pasu a přitáhl si mě do náruče. „Co chceš dě …“ Umlčel mě polibkem přímo na ústa. Zklamaně jsem vydechla. Tak kvůli tomuhle holky tolik nadělají? Vždyť na tom nic není! „Ale, ale, paní není spokojená?“ zeptal se škádlivě. „Tak to budu muset napravit!“ Pokusila jsem se mu vytrhnout ale bezúspěšně. „Pusť mě nebo budu křičet!“ Moje hrozba na něj neudělala žádný dojem. „To neuděláš, Mariko!“ Ještě nikdo nevyslovil moje jméno takhle … vyzývavě, přímo nestoudně! „Jak si můžeš být tak jistý?!“ Škubla jsem rukou, abych ji osvobodila, ale držel ji příliš pevně. „Protože jsi zvědavá.“
Věděla jsem, že bych to měla okamžitě zarazit. Jenže jsem to nedokázala. A nemohly za to jeho paže, které mě majetnicky objímaly, ale cosi v jeho očích. To cosi mě drželo na místě, zbavovalo dechu i soudnosti a já si byla jistá, že kdyby mě nedržel, tak bych se dozajista poroučela k zemi. S rozšířenýma očima jsem sledovala, jak se ke mně pomalu sklání a jeho ústa se blíží k mým. Nejprve je jen zlehka ochutnal a když jsem se nebránila, tak mi zabořil prsty do vlasů a jazykem vklouzl dovnitř …
První, co mě napadlo, bylo, že jestli se o tomhle dozví bratr, tak ho za to nejspíš zabije a já nebude smět do nejdelší smrti ze svého pokoje! Ale ať si! Po chvíli se naše rty oddělily a on si mě beze slova prohlížel. Dýchala jsem zrychleně a srdce mi bušilo jako splašené. „Spokojená, má paní?“ Pustil mě a odstoupil ode mě. Místo odpovědi jsem se kolem něho protáhla a upalovala do hradu, jako by mi za patama hořelo …