Píseň Trenkaru

Ó Trenkarská věži, k nebi se vzpínáš,

magií zpevněná do nebe čníš.

Ty panna nečistá o poznání sníváš,

jak mezi bohy, že jednou zvíš.



V přetěžké pýše, na kostech věků,

kde pouze čas, největší koruna moci.

Stojíš, bys mohla určovat světu,

svá pravidla a řád do něho vtlouci.



Ó Trenkarská věži, tys sídlo mágů,

varovný z hlubin země vztyčený prst.

Tys zřídlem temnoty a jako první pocítíš zradu,

o které šeptá si vítr z hor i mléka plný matky prs.



Tak pravili jiní a zpívám i já,

však, že zvěstí těch já posel nechtěl být,

přináším naději o níž jsi nestála.

Vidění, proroctví jež se smí naplnit.



Opadne tvá moc i pýcha,

v blátě utopit kamenné sny,

s věčnými sny dítěte přijde žena,

jejíž paži vyslechnou i hvězdy.



Ó Trenkarská věži o lásce zpívám,

takové, jakou nikdy neuzříš.

Měsíc sám jí požehná,

by směla vše napravit…



Ó Trenkarská věži má píseň se končí,

na mostě přes řeku do říše z mramoru,

otáčím se neb má pouť konce nemaje,

s písní jež plakat naučí i Osudovou horu.