Zkouška a zrada

Zkouška a zrada



Na počátku všeho stála ve vesmírných končinách matka Země, snoubenka Měsíce, jež se nakonec provdala za jeho bratra Slunce.

Z jejich spojení vzešlo nespočet dětí, kteří se stali živými tvory obývajícími povrch planety. Pět z nich však bylo vyvolených, neboť byly dětmi samotných tří bohů.

Taliesin byl synem matky Země, stejně jako Roundrant, který však nikdy netíhl k Matce tolik jako právě jeho bratr. Naopak. Toužil dosáhnout nebes… Posledním ze synů Země byl Nathaniel.

Lilith byla dcerou pána Slunce a Gilven dcerou Měsíce.

Těch pět brzy poznalo, že nestárnou jako jiní, a jejich praví rodiče se brzy dali slyšet a určili jim poslání.

„Buďte přáteli a střežte svůj Kruh pěticípé hvězdy. Buďte bdící na světem ve věcech, které nám nepřísluší…“

A tak tomu bylo po mnoho let. Jednotlivé národy světa žili v míru, neboť oni nastolili pravidla a řád, který všichni dodržovali dokonce po několik staletí. Než se kdosi rozhodl, že právě tomu nyní, učiní přítrž…



***



Na zemi vládla temná noc.

Ta paní, která nezná soucitu ni slitování.

Kdysi zemřel muž. Starý a moudrý elfí muž, leč mezi hvězdami stal se opět chlapcem a přijal jméno, které mu duchové hvězd, jímž se sám jednou měl stát, dali. Ra’jil… Když bytost zemře, její duše se vrátí na svět a znovu se narodí. Tak putuje v neustávajícím koloběhu do té doby, než dosáhne osvícení a bude jí nabídnuto aby se stala součástí Nebeského chrámu. A přesně to se tomu muži stalo. Stanul v temné místnosti s jediným starým mužem a ten mu vysvětlil, že už se nemá ve světě smrtelníků čemu naučit a proto může zůstat s nimi - učit se zde, a jednoho dne se stát hvězdou jako mnozí další před ním. Přijal tuto nabídku a jako syn Dronta a Áty, kteří si jej vybrali, se stal hvězdným chlapcem a získal své místo v síních nekonečna.

Učil se jak mu nakazovali, získal svého mistra a poctivě se snažil, dokud ze všech jiných, nebyl vybrán právě on.

„Nerozumím tomu…“

- „Ani nemusíš.“

„Ale… Duch hvězdy nemůže vstoupit na povrch světa aniž by se rozplynul…“

- „Ano, to je pravda,“ pochválil ho Měsíc, „pokud se nestane smrtelníkem.“

„Říkal jste, že už nemusím…“ Dětská upřímnost byla vždy zarážející a zde se stal Ra’jil opět dítětem, i když na úplně jiné rovině bytí.

- „Neříkám, že musíš, říkám že můžeš a to je rozdíl. Zrovna tak můžeš odmítnout. Je to tvé plné právo.“ Hlas Měsíce zněl hloubkou, která mu však příliš na výběr nedávala.

„Co… Co mě tam čeká?“

- „To ti nepovím. Až tam přijdeš, zjevíš se odnikud, ale neboj se, mágové si nedovolí ti ublížit…“

„Ale proč…? Co tam mám dělat? Což si smrtelníci sami nevystačí? A pokud ne, proč nepromluvíte s paní Gilven?“

Měsíc se po jeho slovech jen pousmál. „Svět tam dole se třese před změnami, které někteří kdož jsou jeho součástí, nastrojili. A Gilven řeknu co musí zvědět, ale ta bude mít stejně jako všichni z Urmek, teď jiné starosti. Nyní je třeba aby smrtelníci viděli, že nám nejsou lhostejní. Proto musíš jít. Učil jsi se dlouho a dobře, dnes se ale tvůj svět otřásá v základech. Možná je ještě možné předejít tragédii, ale to si musí rozhodnout lidé sami. My jim můžeme pouze ukázat cestu. Jít po ní musejí oni sami. Pokud se rozhodneš přijmout tento úkol, nadále zůstaneš duchem hvězdy, ale získáš smrtelné tělo jednoho z elfů a žár slunce ti neublíží.“

„T-tak dobrá… Přijímám…“ vypravil ze sebe ne zcela ochotně a odhodlaně. „A…“ chtěl se zeptat, ale Měsíc se jen blahosklonně pousmál.

- „Jakmile jedinkrát přijmeš smrtelné tělo a zachováš si podstatu ducha hvězdy, vícekrát to již možné nebude…“

Ra’jil sklopil pokorně hlavu. Na jedné straně byl rád, že byl vybrán, ale na té druhé věděl, že přichází o něco, co by mohl býval využít někdy později a jinak. Netušil proč, ale ta ztráta ho bolela, a přece své rozhodnutí již nezměnil, neboť chtěl být užitečný…



***



Vysoká bílá věž Trenkar se vypínala k nebesům jako prst zdvižený na protest všem bohům a hvězdám v Nebeském chrámu. Slunce se opřelo do jejích zdí rozhodnuté uzmout si pro sebe alespoň kousek té její pýchy. Byly však rovnocennými soupeři v tomto každodenním boji.

V komnatě těsně pod vrcholem otevřel oči věčně mladý mág, jeden z Urmek, Roundrant.

Upíral pohled vysoko do nebes vlastní postele a očima se přímo vpíjel do tmavomodré látky, která mu v jiné chvíle připomínala roucho mistryně Fanyerach. Dnes ale ne. Dnešní noci měl zvláštní sen a pro jiné myšlenky mu nezbylo místa.

Posadil se, pohlédl k oknu a co nejrychleji vstal aby se oblékl a mohl vyrazit. Musel co nejdříve svolat shledání Rady Urmek aby jim sdělil co viděl…



***



Kroky…

Tiché a plíživé doprovázené šustěním hábitu největší z mistryň magie.

Byly to kroky osudu, jež stoupaly po schodech až na samotný vrchol věže mágů, kde ležel nahý chlapec.

Netušila to. Ani nemohla. Po ránu upírala své vědomí jen do vlastního nitra a nic kolem jako by neexistovalo. Byl to její rituál, který nesmělo nic narušit, pokud by případný narušitel netoužil zaplatit životem.

Nyní se však zastavila. I když její niterní zrak selhal, oči pracovaly bezchybně. Elfí žena ustala ve své ladné chůzi a spočinula pohledem na spícím, nahém, elfím chlapci. Krása těla ji nezajímala. Její myšlenky byly za ta léta již velmi vzdálené tužbám obyčejné ženy.

Věděla, že zde by nikdo být neměl. Žádný novic nikdy nesměl ani vstoupit do Trenkaru, natož aby vystoupal a nahý přespal na jejím vrcholu. Ne, to bylo nepřípustné….

Bylo na tom něco podivného. To něco, co jí zabránilo aby ho ve svém typickém chladném hněvu zmrzačila, nebo usmrtila.

Pohnul se.

Fanyerach k němu upřela celé své nitro aby se dotkla jeho vědomí. Nedotknutelného vědomí, které pro ni bylo nedobytné, byť ten hoch nemohl být mágem natož jí rovným či dokonce lepším.

Otevřel oči a spatřil ji. Snad nejkrásnější z žen ve svém chladném půvabu z něhož přecházely oči, které mu byly dány. Neubránil se zprvu strachu ze slunečních paprsků, které vystoupily zpoza obzoru, ale překonal jej. Slunce ho nepálilo a ta žena se ani nepohnula. Dívala se na něj pohledem, který jasně dával znát nelibost a vír myšlenek za nimi do kterého sice nahlédnout nemohl, ale ani po tom netoužil.

„Kdo jsi?“ Proťal vítr jako bič její hlas prostý emocí.

„R-ra’jil, paní,“ odpověděl, ale jistý si nebyl. Ne, svým jménem, ale tím zda by jí ho měl říct.

„Jak jsi se sem dostal?“ Zaútočila na něho další otázkou.

„Netuším…“, odvětil popravdě. O procesu získání smrtelného těla neměl ani tušení. Nebyl při vědomí, když se to stalo.

„Byl… Byl jsem vyslán…“, zakoktal se lehce.

„Odkud jsi?“ Elfka pozvedla jedno obočí a on měl pojednou divný pocit, že ho mravenčí po celém těle. Zdálo se přetěžké aby odpověděl. Byl zmatený. Všechno to co zde cítil, necítil už celé věky a byť jen vítr ve tvářích mu připadal jako něco nepatřičného.

Pohlédl na oblohu.

Proč?, ptal se ve svých myšlenkách. Co mám teď dělat? Co jí mám říct? Proč tu jsem? Jakou cestu jim mohu ukázat? Těch myšlenkách na něž nedostal odpověď.



***



Stará kentauří žena, napůl kůň a napůl člověk, s vlasy do pasu, tedy místa kde se lidská část těla stýkala s koňskou, poklekla na úpatí Měsíční věže před starého vousatého muže s přízračným stříbrným světlem které vyzařovala jak věž, tak i on sám. Cítila Roundrantovo volání, ale tohle setkání nemohla odříct. Sama tušila, že něco není jak má být.

„Proč jsem volána?“ tázala se s pokorou ve svém hlase.

„Vítej Gilven, ty která bdíš. Volal jsem tě, bys zvěděla co je nutné znáti.“ Začal Měsíc. „Vládnoucí období trpasličího krále Hamura skončilo. Zkouška králů se blíží…“ Naznačil jí.

„Já vím, můj pane, leč zkoušku mají na starosti mágové. Děje se něco co by měl Pán magie zvědět a zůstává mu skryto?“ Zeptala se. To byla její úloha. Tlumočit stanovisko hvězd a Měsíce lidem na zemi skrze ústa ostatních Urmek.

„Jsi moudrá, ale ani všechna tvá moudrost nezastaví city lidí, natož pak těch, kteří je jindy tak mistrně ovládají, či se zdá, že je snad ani nemají, nebo jim nepřísluší.“ Začal Měsíc. „Mágové jsou ctižádostiví a ne všem jde skutečně o dobro a zachování rovnováhy. Roundrant již ztrácí hlavní slovo mezi nimi. Vez, že budou zrazeni. Oni i všichni ti, kteří jim důvěřují.“

Žena se lehce otřásla. Ctižádost mágů, pokud by nad nimi Roundrant ztratil kontrolu, by mohla celý svět ošklivě poznamenat.

„Ale vás teď čeká jiné, velmi vážné rozhodnutí, což se sama brzy dozvíš na setkání Urmek, které se blíží.“ Odmlčel se aby mohla vstřebat jeho slova. „Vyslali jsme chlapce z hvězd, Ra’jila, aby dohlédl na Zkoušku králů. Mezi mágy se skrývají zrádci. Bude to velice nebezpečné. Žádám tě o jediné. Nedovol, aby bylo Ra’jilovi jakkoliv ublíženo. Stanovisko nebeského chrámu zní, že chlapec musí žít a bdít nad kralevici po dobu zkoušky.“

Gilven přikývla s velkým kamenem na srdci.

„Až bude třeba, pověz, že Roundrant má pravdu,“ dořekl Měsíc tajemně. Nerozuměla tomu, ale ptát se dál ba bylo zbytečné. Natolik dobře znala Pána Měsíční věže.

Uklonila se ještě a pokorně odešla vstříc Roundrantovu volání na setkání kruhu Urmek – Starších…



***



„Zbláznila jsi se Fanyerach?!“ rozčilil se nejvyšší z Rady Mágů. „Ten chlapec zde nemá co pohledávat. Musí okamžitě pryč!“ Mistryně nepohnula byť jediným svalem ve tváři.

„A kam, Demetrie? Kam jej chceš poslat?“ Zeptala a vzduch jakoby se stával jen ledovou tříští. „Ten hoch přišel z hvězd. Je vyslancem Nebeského chrámu ať už přišel z jakéhokoliv důvodu.“

„To tvrdí on!“ odsekl jí a zadíval se z velikého okna, vedoucího na ochoz kolem věže.

„Tak dej povolat Gilven. Ona nám jistě poví co s chlapcem z hvězd a proč přišel. Je to její povinnost.“ Upozornila jej klidně na zcela nesporný fakt.

„Gilven…“, ušklíbl se nejvyšší. „Roundrant opustil Tzdi Trenkaru. Lilith odešla z trpasličích síní a Nathaniel se také ztratil. Chtít se spojit s Taliesinem nebo nedej Měsíc s Gilven, je jako žádat o odpověď kámen, Fanyerach. Ne… Je to jen na nás. Musíme vše připravit ke zkoušce a ten chlapec naši úlohu bude jen ztěžovat. Pošli jej pryč, nebo ho zab!“ rozhodl. Mistryni se však jen zalesklo v očích a prudce chytila svého nadřízeného za paži.

„Ne!“ oznámila mu nebezpečně šeptavým hlasem. „Vyčkáme. Roundrant se brzy vrátí a Gilven přijde s ním. Právě teď se možná někde radí o tomtéž o čem mi tu tápeme. Nikdo z nás nemá právo zastoupit kohokoliv z Urmek byť by si to sebevíc přál!“ O tom sama věděla nejvíce. Dávno usilovala o Roundrantovo místo.

Demetrius pohlédl do její tváře. Časy kdy tuto ženu marně miloval pominuly a nyní nebyli ničím víc než spojenci i soupeři na poli magie.

„Vyber si na čí straně chceš stát, Fanyerach, nebo tě kola osudu semlejí a nikdo, ani Ty, nebo Roundrant tomu nezabrání!“ Vytrhl se jejímu sevření a ona jej nechala. Bez jediného dalšího slova Demetrius opustil svou pracovnu a nechal svoji sokyni jejím vlastním pochybám. Fanyerach netušila zda činí dobře, ale právě v těchto časech, kdy změna sálala ze všech koutů světa, si nemohli dovolit jedinou chybu.

Ty jen doufej, chlapče z hvězd, že nenarušíš nic z toho co se má stát…


***



U stolu ve tvaru pěticípé hvězdy sedělo pět postav, kterým jediným bylo dovoleno vstoupit do útrob svatyně.

Roundrant, bělovlasý elfí muž, světlých očí, s tváří mladého muže, ne staršího než třicet let, v černém rouchu mágů, seděl v jednom z bočních hrotů.

Gilven, kentauří žena s hnědými vlasy až do pasu a očima barvy hvězdné noci, v šatech z pevné kůže na lidské půli svého těla, seděla přímo naproti Pánovi magie.

Lilith, bledá, vysoká, štíhlá, slepá, elfka, v bílých šatech a loknami stejně bílých vlasů, pak byla usazena v levém spodním cípu hvězdy, blíže Roundrantovi.

Nathaniel, na pohled zhruba třicetiletý muž z národa pláňanů (barbarů), s černými vlasy ostře řezanou tváří, šířící kolem sebe exotickou vůni bylin, seděl pak v druhém spodním cípu hvězdy, hned vedle půvabné Lilith.

A nakonec i začátek jejich kruhu v nejvyšším z hrotů, naproti Nathanielovi a Lilith, seděl Taliesin. Starý muž, ani elf, ani barbar, s vlasy i vousy ve svém šedém plášti a kutně s kápí, kterou nyní neměl nasazenou aby mu bylo vidět do tváře. Tak zněla pravidla Starších. Bez ohledu na pohodlí a zvyky jednotlivých členů, na setkáních si budu všichni hledět do tváře na důkaz rovnosti.

Rozhostilo se ticho.

Starý muž z hvozdů si postupně prohlédl všechny své společníky od Pána magie, Paní míru, Léčitele až po vykladačku hvězd, načež se znovu podíval do tváře svého dávného přítele Roundranta.

„Svolal jsi nás, bratře mágu, pověz co jako stín leží na tvé duši.“ Vyzval jej tichým, přesto jasným hlasem.

Pán magie přikývl a na rozdíl od Taliesina, povstal aby tak dal najevo, že jde o věc vskutku vážnou.

„Není to dávno, kdy jsem měl sen.“, započal svou řeč. Všichni přítomní si vyměnily zvídavé a nejisté pohledy. „Viděl jsem jak došlo k nezdravému spojení. Spojení dvou z nás.“ Významným pohledem přejel Taliesina s Gilven a Nathaniela s Lilith. „Viděl jsem jak z tohoto spojení vzešlo dítě. Dítě mocné a zhoubné, které se stalo nositelem opačného řádu věcí, než měli střežit jeho rodiče.“ Ta slova se napjatě vznášela ve vzduchu, zatímco jeho společníci se snažili vstřebat jejich obsah. Roundrant pak postupně ukázal na každého z nich.

U Lilith. „Válek.“

U Nathaniela. „Nemocí.“

U Gilven. „Zmatených zpráv a chaosu, konečného přerušení styku s Nebeským chrámem.“

U Taliesina. „Vymírání zvířat, hubení rostlin a smrti…“ Odmlčel se. Jeho tvář se pyšnila tvrdým a významným pohledem bledých očí, kterým se dlouze zadíval na každého z přítomných.

To už to ale Nathaniel nevydržel, prudce vstal, rukama objal hrany stolového cípu u něhož seděl a opřel se. „Sebe jsi nějak opomněl!“ Lilithina ruka se dotkla jedné z jeho a slepé oči Paní míru a Léčitele se setkaly.

„Dost!“ rozhodl Taliesin a gestem naznačil aby se oba usadili, což učinili a Lilith Nathaniela opět pustila. „Drante, snažíš se nám, říct, že jsi měl vidění?“ zeptal se nejstarší z Urmek.

Pán magie přikývl.

„Gil?“ obrátil se Pán přírody k Vykladačce vůle hvězd.

„Pán magie má pravdu.“ Neřekla mu jménem. Ona mu nikdy jménem neříkala. Neměla ho příliš v lásce. Narozdíl od ostatních on rád překrucoval pravidla a magii nejen využíval ale občas i zneužíval, což odsuzovala.

Lilith suše polkla. Touha jí spalovala už takovou dobu…

Taliesin si ji prohlédl a poté sjel pohledem na Léčitele.

„Tedy někdo z nás hrozí porušit pravidlo, že mezi námi nebude ničeho jiného nežli přátelství a povinností jež nás pojí a svádí na tisíckrát dohromady.“, odtušil stále nespouštějíc pohled z těch dvou. „Jelikož Drant nikdy k nikomu z nás nezdravě netíhl a sám s tímto varováním přišel, je tedy mimo podezření. Já a Gil jsme si příliš vzdáleni a oba ctíme závazek kruhu Urmek, jehož jsme součástí. Tedy jediní dva, kteří zbývají, Nate, jsi ty a Lil.“

Oba zmínění se na sebe otočili. Nathaniel pozoroval Lil pohledem plným nekonečné něhy, která podrážela i samotné pilíře Nebeského chrámu. Jejich ruce se něžně spojily a prsty dlaní se propletly v tom květu, který doposavaď kvetl jen v jejich srdcích.

„Je to tak!“ pronesl Nathaniel pevně, nezvykle silným hlasem, kterým proťal tíživé ticho vážných tváří, které je sledovaly. „Já a Lil se milujeme. Oba ale stejně jako ty Tale a ty Gil, cítíme závazek nás všech a odpovědnost ke světu. Netušili jsme co může vzejít, dáme-li své lásce průchod, ale i tak trvalo velmi dlouho než jsme se odvážily překonat hranici dávného nepsaného zákona. Možná až příliš dlouho. Jsme Starší, ale ne nesmrtelní. Kde jest psáno, že se skutečně nesmíme milovat?“ Odmlčel se a hrdě vzdoroval všem svým společníkům. Gilven si zakryla ústa dlaní v němém poznání. Taliesin dál němě sledoval dvojici milenců a Roundrant si jen pohrdlivě odfrkl.

„Dobrá, Nate, nevěděli jste. Nyní už víte. Sama Gilven a hvězdy potvrdily, že má vidina byla skutečná, že se jedná o předpověď strašlivé budoucnosti pro nás i svět samotný, pokud si vy dva nadále budete blízcí.

Zůstává jediná otázka. Co teď? Zachováte se podle mého varování? Dostojíte svému postavení v našem kruhu?!“ Mágův hlas byl chladný jako by se do srdcí obou milenců zarývaly ledové krápníky ve snaze je rozervat.

Taliesin pokynul Roundrantovi rukou aby umlkl a již dále nepokračoval, což Pán magie skutečně učinil.

„Gil?“ obrátil se starý druid ke své někdejší přítelkyni z rodu kentaurů.

Žena se postavila na všechna čtyři kopyta: „Nejde jen o vás dva,“ pohlédla na Lilith a vlídně až povzbudivě se usmála, i když to její přítelkyně nemohla spatřit. Věděla o jejím trápení a bolesti, kterou prožívala hluboko v sobě, ale nemohla ji zmírnit. Ne, její úkol byl jiný. „Nyní je v sázce vše. Král Hamur odložil korunu. Období jeho vlády skončilo. Zkouška králů se blíží. Hvězdy se posouvají ke konstelaci nutné k jejímu provedení. Mágové,“ na to slovo dala velký důraz a věnovala Roundrantovi vážný a varovný pohled, „nejsou loajální naší věci. Ne všichni ti na nichž záleží. Skrývá se mezi nimi zrádce či zrádkyně a sama zkouška je ohrožena. Z Nebeského chrámu byl vyslán hvězdný chlapec aby na kralevice a průběh zkoušky dohlédl. Musí být u všeho co se bude dít. Takové je rozhodnutí Hvězd.“

Pán Magie přikývl aniž by se v jeho tváři pohnul byť jediný sval.

„Pokud by se během zkoušky cokoliv pokazilo bude náš svět v ohrožení i bez Dítěte zkázy.“, dodala ještě a opět nastalo ticho. Tentokrát ovšem mnohem delší a napjatější.

„Kdo je zrádce?“ Zeptal se nakonec Mág věcně. Roundrant dlouho přemýšlel na koho by mohl varovný prst hvězd ukazovat, ale ať přemýšlel sebevíc, na nic nepřišel. Na všechny z Rady mágů, mohl ukazovat stejně dobře a ani na jednoho ukázat nechtěl.

„To Měsíc neprozradil. Víš sám moc dobře, že na něco takového musíme přijít sami. To my jsme Strážci světa, ne oni.“ Odpověděla mu tlumočnice hvězdných znamení.

Taliesin se vzepjal do celé své výše aby rozhodl.

„Nathanieli a Lilith, souhlasíte s tím, že nedáte průchod své lásce a vášni a nikdy spolu neulehnete na lože?“ Zeptal se jen. Lilith měla sklopenou tvář k zemi, vlasy jí zakrývaly obličej a prázdnýma nevidoucíma očima se přímo vpíjela do podlahy. Byla ráda za Nathana, že jejich lásku tak hrdě přiznal ve vzdoru vůči všem, ale nyní se vše změnilo. Už nešlo jen o ně. Nešlo jen o dávné slovo a slib, který dali z nerozvážnosti. Zde se jednalo o celý svět, který mohli ohrozit. To ona nesměla dopustit. Byla strážkyní míru jak by mohla být matkou válek?

Konečně zvedla hlavu, když už Nat chtěl promluvit. „Ano,“ hlesla jen. Její milý se na ni užasle podíval. „Ano můj drahý,“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku. „Musí to tak být…“. Slzy si razily cestičky po jejích tvářích.

Vstala a vykročila směrem k němu. Lilith měla úžasný dar. Uměla vycítit přítomnost kohokoliv živého, věděla přesně kde její milý je.

I on se postavil.

Přišla až k němu a přivinula ho do svého něžného obětí.

„Proč?“ zašeptal jí.

„Je to naše povinnost, zapomněl jsi?“

„Ale…“

„Musí to tak být… Ale… Alespoň pro teď…“

Oddálili se a Nathaniel též souhlasil. Na jeho srdci dlel těžký kámen, ale zlehčila jej naděje Liliiných posledních slov. Jen díky tomu dokázal vyslovit svůj souhlas.

„Dobrá,“ uzavřel Taliesin věc týkající se dvou milenců. „Roundrante a Gilven. Vydejte se společně do Trenkaru. Musíte střežit hvězdného chlapce. Gilven, jakmile přetlumočíš stanovisko hvězd, přenecháš věž mágů Roundrantovi a vrátíš se ke svému lidu, aby ses pokusila vyčíst z Hvězdných znamení něco více. Lilith, ty se vydáš do hlavního města na úbočí Valmerských hor abys dohlédla že po dobu trvání zkoušky nebude porušen mír. Nathanieli, ty se nadále budeš věnovat svým povinnostem v trollích vesnicích, kde se začíná šířit mor. A já…? Já se vydám naslouchat srdcím všech bytostí do prastarého hvozdu na úbočí Guan-chick… Pokud lze někde zaslechnout píseň větru změn, je to tam.“ Starý muž natáhl ruku před sebe nad stůl a totéž gesto soudržnosti a souhlasu učinili i ostatní čtyři Starší z Rady. Zasedání skončilo…



***



Roundrant a Gilven. Stěží by kdo nalezl rozdílnější dvojici poutníků, než právě je. A přeci to byli právě oni, kdo projeli po mostě až k samotné věži mágů.

Kopyta dozněla. Gilven i mágův kůň se zastavili.

„Přísahala jsi, že jaktěživa do zdí Trenkaru nevstoupíš.“, připomněl jí bez emocí v hlase Drant. Ona po něm jen střelila pohledem.

„Přísahal jsi, že žádný posel hvězd nikdy nevystoupí až na vrchol.“, odsekla mu. Dva sliby a oba porušeny.

Drant sesedl a mladší mág se ujal jeho koně. Roundrant a Gilven pak vešli hlavní branou. Žádné z kouzel, kterými byla opředena nemohlo odolat vůli Pána magie.

Ve vstupní síni již stála rada mágů. Demetrius a Fanyerach stáli bok po boku spolu s dalšími z představených řádu.

„Buď vítán, nejvyšší,“ uklonil se Demetrius. „I Vás, vítáme, paní hvězdných znamení.“ Ani jede z příchozích však pozdrav neopětoval.

„Před několika dny, vstoupil do věže, hvězdný chlapec.“ Začal Drant.

„Jmenuje se Ra’jil,“ přisadila si Gil.

„Chceme jej vidět.“ A tím bylo řečeno vše. Mágové se po sobě podívali, kdesi mezi nimi zašuměl tichý vzruch hovoru a pak už je Demetrius s Fanyerach odváděli nahoru po točitých schodech, které kentauří žena překonávala jen s obrovským úsilím.

Když vstoupili do velkého konferenčního sálu, konečně jej spatřili. Mladého chlapce v bílé kutně noviců s plavými vlasy a šedýma očima.

Povstal, když vešli a uklonil se, jakmile se za nimi brána zavřela.

„To je on, nejvyšší, ten jenž se zve Chlapcem z hvězd.“, představil jej Demetrius Roundrantovi.

„Čekali jsme netrpělivě na váš příchod.“, přisadila si mistryně. „Jen vykladačka hvězdné vůle a pán věže mohou vynést nad ním svůj soud.“ Tichý spor mezi dvěma mágy z Rady visel v těch slovech zavěšen pevným vláknem ctižádosti.

Gilven vykročila směrem k chlapci.

„Jaké jest tvé jméno?“

- „Ra’jil,“ odvětil.

„Proč jsi sestoupil z Nebeského chrámu?“ pokračovala mírným hlasem. Její oči se setkaly s jeho.

„Byl jsem vybrán bych dohlédl na změny zde na zemi. Přicházím ukázat cestu po níž mají smrtelníci jít…“ Sám však netušil jaká by ta cesta měla být.

Gilven se ohlédla po ostatních. „Jeho slova jsou pravá. Jeho oči mají třpyt hvězd, je to on. Nyní slyšte vůli Měsíce a hvězd! Chlapec musí žít. Bude trávit svůj čas v Trenkaru a dohlížeti údělem mu bude, na Zkoušku králů, jíž chystáte. Jakýkoliv jeho čin, rovnocenný bude činům těch nejvyšších a nejmocnějších. Vítr změn již začal vát, je jen na vás, jak velký dopad bude mít.“ Její slova zněla jako zvon a ten zvon jim odbíjel poslední zbytky času. Času, který ona už neměla. Musela jít.

Ještě naposledy věnovala pohled Ra’jilovi. „Jsi nejistý v svém údělu, ale netřeba se bát. Nesmíš sám sobě nepřítelem být. Jiných i tak dost máš.“ Rozloučila se a dotazy všech ponechala bez odpovědí. Beztak neměla žádné, které by mohla dát. Dále směl rozhodovat v té věci jen Roundrant.



***



Čas plynul a neznal mezí. Zkouška králů se závratně blížila. Všichni kralevici již byli vysláni ze svých domovů, aby se jí podrobili. Z každého královského rodu jediný zástupce byl vybrán, aby se v magické zkoušce utkal s ostatními o možnost stát se králem králů, jak pravila dávná tradice. Jen mágové, Rada Starších a ti, kteří jí už někdy prošli, věděli v čem spočívá a jen málokteří z nich skutečně chápali její význam. Mladí princové a princezny se hnali do neznáma, ale i to patřilo ke zkoušce jako takové a muselo být dodrženo.

Bylo ráno. První paprsky slunce, zbarvily obzor do nachova a stébla trav se zaleskla ranní rosou. Zatímco v jiných koutech světa, se s vrzáním otevíraly první hobití nory, rozevíraly květinové příbytky pixxie, probouzeli elfové v korunách vzrostlých stromů i Trollové ve svých chýších či jeskyních, a hluboko v trpasličích slujích roztápěli kováři své výhně, uprostřed hvozdů dryády zpívaly lesní písně, na pláních barbarští lovci vyráželi na lov, noční hlídka kentaurských střelců se vracela z objížďky a kontroly hranic svého území, a stroje gnómů bez ustání hučely v harmonickém chorálu celého světa, vybraní kralevici se probudili daleko od svých domovů, aby se ujistili, že již dnes jejich cesta skončí.

Nikdo jim neřekl v čem zkouška spočívá. Nikdo jim neprozradil, co budou potřebovat. Nedali jim žádnou radu, kromě té, že se musí vydat do věže mágů v Trenkaru, kde jim, sami mistři magie, mezi prostými lidmi považovaní za legendu, řeknou o zkoušce tolik kolik mohou, než skutečně započne.

A tak tedy poslední úsek jejich dlouhé cesty tvořila rozlehlá planina před mohutnými štíty Valmerských hor, před nimiž se vzpínala k nebi vysoká bílá věž.

Od klenutého kamenného mostu přes řeku Goméru se táhla k věži dlážděná cesta na níž kopyta koní, poníků, či podrážky bot jasně zvonily. Jeli každý zvlášť a přicházeli postupně. Měli na příchod celý dnešní den…

Nikdo kromě vybraných kraleviců tudy neprojížděl ani nepřicházel. Vzduch se zdál stojatý a napjatý téměř k prasknutí. Věž se jevila až příliš klidná ve své němé majestátnosti. Nikde nebylo slyšet nic kromě jejich kroků, nebo kroků jejich ořů.

Nic…

Brána Trenkaru byla otevřená. Nádvoří před věží čekalo už pouze na ně. Neviděli co se ukrývá za bílou zdí, ale čím dál více se v srdcích příchozích stupňoval pocit napjetí a nejistoty. Jakoby se jim v poslední chvíli snažilo ještě něco říct, že pokud půjdou dál, už pro ně nebude cesty zpět.

Jenže ten, kdo by se, před vstupem na nádvoří, otočil, by ztratil právo účastnit se zkoušky a vyškrtl svůj lid ze seznamu účastníků i pro příští období jako trest za jeho zbabělost. Takový jedinec by se pak musel svým lidem zodpovídat ze své hanby a to bylo něco, co by se jen málokdo odvážil. Obzvlášť, má.li v sobě alespoň trochu královské cti a hrdosti.

A tak zdobenými branami Trenkaru prošel princ národa lidí z plání i vysoký troll, krásná půvabná dryáda, vznešený elf, maličká hobitka i drobounká pixie, udatný trpaslík i hrdý kentaur, jen zástupce národa gnómů k věži pro tentokrát ani nedorazil.

Na nádvoří stanuli zástupci svých národů čelem zástupu čarodějů a mágů, kteří již jejich příchod netrpělivě očekávali tvoříce uličku pohledů a nejistot, která prince i princezny bez rozdílů dělila od starého elfího mistra, jež je čekal na schodech u paty samotné věže, která se za ním tyčila jako varovný prst bohů. Bílá věž a před ní čaroděj v černém hávu se zlatými vyšitými magickými symboly, které doplňovaly i zlatou barvu jeho vlasů.

„Buď vítán princi,“ nebo „Buď vítána princezno,“ bylo jeho oslovení těm, kdož přišli. Jen náznak úklony, který v jeho postavení ani nemusel přijít jako vzdání cti těm, kteří projeli branou, a nic víc. Jen úkrok stranou, pichlavý pohled černých očí propalující příchozí až do hlubin jejich nitra a dveře za ním, jako výzva ke vstupu.

„Vejdi tedy, ten jenž čeká za dveřmi tě odvede do sálu magikória, kde se dozvíte vše co vám smí být řečeno.“ poslední slova pronesená před věží, než vstoupili do vstupní síně za dveřmi z onyxu.

Kroky…

Dveře se opět zavřely s klapnutím samotného osudu a oni stanuly v kulaté síni z mramoru se vzorcem pentagramu na podlaze v jehož středu stál mladý elf v taláru čarodějných učňů, s pohledem plným pokory smíšené s nadřazeností této chvíle, který jen sklopil oči a ve své prosté bílé róbě jim ukázal směrem ke schodišti.

„Následujte mne,“ bylo vše co řekl.

Ticho… Nebyl nikdo kdo by jej porušil.

Vedl vzácné hosty po mramorovém schodišti na ochoz nad ním a dveřmi dál do chodby kolem nespočtu dveří, kdy skoro z každých vyzařovala magie jako z celého tohoto místa, přes několik dalších schodišť nakonec všichni dospěli až do jednoho z vyšších pater, kde je uvedl do velkého sálu s chrámovými okny kolem dokola celé místnosti ověnčenými nachovými závěsy, kde uprostřed síně stálo do kruhu rozestavěno deset židlí. Devět pro zástupce královských rodů a jedna pro zástupce Rady Mágů, který zde již čekal. Tedy spíše zástupkyni. Tmavomodrý hábit, pošitý kolem dokola stříbřitými runami, tak jako stříbřité byly i její vlasy. Mramorová pleť a hluboký pohled pomněnkových očí, z nichž jakoby se vytratil všechen cit.

Vždy se ohlédla, mistryně Fanyerach, když někdo z vybraných vstoupil, uklonila se plavným pohybem a pokynula dotyčnému aby usedl na místo, které mu přisoudila, sama však mlčela, dokud se v síni neusadili všichni a dveře jimiž byli přivedeni, mladý chlapec důkladně nezavřel.

Pláňanskému princi se toto nepřirozené místo nelíbilo, ale mágyni se uklonil s úctou, když usedal na pevnou židli z hnědého dřeva.

Trollímu princi se mistryně nezamlouvala. Přijal vyšší a širší židli než barbar po jeho boku a přemýšlel jak rasa elfů může vůbec přežít s tak chatrnou tělesnou stavbou, jakou elfí mágyně měla.

Princezna dryád se hluboce uklonila na pozdrav všem již přítomným a usadila se na úzkou, zhruba stejně vysokou židli jako měl barbar, ve tvaru větve vzrostlého stromu. S neklidem v nitru i tváři pak očekávala příchod ostatních.

Princ elfího domu byl zcela uchvácen věží nejvyšší magie a samotnou mistryní Fanyerach, o níž jako student magického umění často slýchal od svého děda, který jej vychoval. Tolikrát už si jí zkoušel představit a nyní stála přímo proti němu se svou chladnou vznešenou krásou, která jej na okamžik zcela odzbrojila. Na židli z leštěného bílého dřeva usedal jako ve snách.

Princezna hobitů přicházela s úctou a pokorou sama ve svém nitru pátrající po všem co vlastně umí snažíce se odhalit v čem bude jejich zkouška spočívat. Uklonila se, ale ne až k zemi a usedla na menší, zdánlivě dětskou i když dosti pevnou, židličku.

To pixxie byla značně na rozpacích, když se uklonila. Stanula zde tváří v tvář tolika vysokým bytostem, které ji všechny o tolik převyšovaly, že si připadala jako zástupkyně národa květinových skřítků poněkud méněcenná. Přesto však usedla na vysokou, leč vlastně malinkatou, židličku připomínající spíše bidýlko, jen místo tyčky na vrcholku měl drobounký trůnek tvar nádherného růžového květu.

Trpaslík přišel vyveden z míry vším co viděl a když zjistil kdo předsedá jejich setkání, zatvrdil se. Nevěřil by elfí mágyni ani nos mezi špičatýma ušima. Usedl na malou dubovou židli velmi pevně vyhotovenou a zůstával ostražitější než většina ostatních zde.

Pro kentaura byla připravená na zemi příhodná houně a ten ji po namáhavém výstupu až nahoru vděčně přijal. Jen jedna židle zůstávala prázdná. Princ gnómů na ni pro tentokrát usednout neměl.

„Buďte vítání, kralevici svých ras, vyslanci vašich zemí, jsem mistryně Fanyerach.“ představila se mágyně, když nadešel čas a bylo již zcela zjevné, že poslední židle již prázdná zůstane. Stála před nimi v celé své přízračné kráse, tak silná a mocná, že se jí nikdo z nich nemohl rovnat a promluvila hlasem bez emocí.

„Ať už jste byli vybráni svými rodiči, či jste jedinými potomky královských rodů, nyní přišel čas abyste se utkali ve Zkoušce. Každý z vás se sám sebe, a možná i jiných, ptal, v čem spočívá. Co bude vaším úkolem… Mnozí mlčeli a ti kteří odpověděli, odpovídali takto: „Zkouška je stejná pro všechny. Uspět v ní může kdokoliv. Jako rovný s rovným v ní stojí hobiti po boku trollů, elfové s barbary, kentauři i gnómové či pixxie s trpaslíky a dryádami. Nezáleží v ní, jaké je kdo rasy, ani na samotné síle, bojové zdatnosti, či intelektu a magickém nadání, ale na tom, jak kdo z vás, to umí využít. Jak znáte sami sebe, jste přizpůsobiví a zda umíte využít nejen svou sílu, ale i své slabosti.“ Ale je to možné? Ano je. Nikdo vám nedal žádnou radu a já vám ji také nedám. Jediné co vám povím je toto: Budete vysláni daleko odtud, kde se vaše zkouška odehraje. Nebudete vědět co máte dělat a smíte si s sebou vzít jedinou ze svých věcí, které jste si přivezli. Jen jedinou, kromě šatů, které jsou samozřejmostí. Každý z vás obdrží prsten…“ pokynula rukou k chlapci v bílém rouchu, který mezitím přešel kol dokola celé místnosti podivným obřadním krokem a nyní se otočil se stříbrným podnosem na němž leželo devět prstenů a přikročil k princům a princeznám, postavil se doprostřed kruhu z židlí a vždy se otočil k jednomu z nich, aby si některý z pokladů mohli vzít.

„Prsten s diamantem je magický a bude vás provázet po celou dobu zkoušky. Neochrání vás, ani vám neporadí, ale nesmíte jej nikdy ztratit, protože bude vaší jedinou vstupenkou zpět, až zkouška skončí. Pokud se vám podaří ji splnit, zbarví se kámen do zelena. Pokud neuspějete, kámen zrudne. Pokud někdo uspěje dříve než Vy, automaticky jste neuspěli.“ přelétla všechny svým netečným pohledem.

„Nyní si každý zvolte věc, jež vás bude po cestě provázet a ostatní odložte, ať můžeme přistoupit k další části obřadu.“ dokud mluvila její slova plnila síň svou mocí a silou, ale sotva utichla, rozlilo se kolem ticho, které se jevilo podivně svazující jako pouta z konopného provazu. Její hlas, sladký jako med, řekl mnohé a přitom vlastně vůbec nic.

Zlaté kroužky s diamantem studily na dlaních i na prstech. Nikomu se nechtělo pokračovat, ale všichni věděli že tak učiní. Cokoliv jiného znamenalo odejít s hanbou…

Jako první předstoupil princ z rodu Pláňanů a obřadně odložil hůl o níž se opíral. Tu následoval luk se šípy, tesák a dýka, jíž vyňal z vysokých kožešinových bot. K těmto věcem pak položil vak se zásobami, bylinami a běžným vybavením na cesty, které bylo v jeho rodu obvyklé. Dokonce odložil i malý vak se svou sbírkou kůží z lebek tvorů jež porazil v boji, dejte mi na ni pozor…, a náhrdelník z vlčích zubů, načež prstenem provlékl kožený řemínek a uvázal si jej kolem krku. Nyní byl připravený.

I vysoký troll odložil všechny své věci. Na rozdíl od barbara však bylo něco co si ponechal a to černý luk, odznak své rasy. Šípy, lektvary a jedy si mohl vyrobit. Luk pro něj však byl vším. Na důkaz toho i darovaný prsten umístil na úzkou koncovou část, kam se upínala tětiva. Tak si byl jist, že jej neztratí…

Zahanbit se nenechala ani dryáda. Převzala prsten, sňala z hlavy kápi z listí a větviček, a vytrhla si z hlavy pramínek hustých hnědých vlasů, aby jí vzápětí dorostl nový. Jen slzy na tvářích dávaly znát, že to dvakrát příjemné nebylo… Svazek vlasů provlékla prstenem a stejně jako princ pláňanů si jej pověsila na krk. Jakmile si byla jistá, že je prsten v bezpečí, pevně na svém místě, vstala, a odevzdala svůj plášť i luk, nakonec sundala i svou ze dřeva vyrobenou zbroj a také toulec se šípy a dýku v ozdobném koženém pouzdře. Jen luk si pak vzala zpět. Luk, který podobně jako troll k ní patřil. I jeho tětivu vyrobila ze svých vlasů. Nebylo nic co by jí od něj mohlo odloučit.

Když se dryáda opět posadila, na řadu přišel i princ elfů. Prsten si jako doposud jediný navlékl na prst. Neměl jediný důvod tak neučinit. Pasoval mu přesně na zvolený prst. Netušil proč právě on byl vybrán. Nikdo mu nikdy neřekl, že je princ a nechápal proč s ním, pouhým učedníkem magie, jednají nyní tak jako nikdy dřív. Přesto však vstal a tak jako ostatní odložil své věci. Sedlové brašny. Svou kočičku Ellyn a zásoby, i meč odepjal od pasu. Jediné co se rozhodl si ponechat, byla kuše. Snad se o tebe, má milá Ellyn, dobře postarají…, věnoval své bílé kočičce s černou tlapičkou, ouškem a špičkou ocásku, poslední myšlenku na rozloučenou…

„Mnoho otázek sžírá tvé nitro, Alinore, princi elfího lidu. Otázek na něž je potřeba abys znal odpověď, jinak by totiž tvá zkouška, postrádala vyrovnanosti vzhledem k ostatním, kteří vědí…“, oslovila jej v mysli lehce jako vánek, Fanyerach. „Ano, jsi princ. Princ po své matce Sinthil a dědovi, mocném, Dimionu Deritheirenovi, bývalém králi naší říše, jediný zástupce královského rodu. Nikdo ti to nepověděl, což je škoda, neboť jsi přijel neznalý této skutečnosti. Ty jsi nyní právoplatným následníkem trůnu a tudíž jsi byl vybrán abys se účastnil Zkoušky jménem svého lidu. Dimion ti tuto skutečnost neřekl, neboť tě znal a věděl, že ti dvůr příliš nevyhovuje. Doufal že tohoto budeš ušetřen. Nestalo se tak… Přijímáš kdo jsi a jsi ochoten nést následky svého rozhodnutí? Podrobíš se Zkoušce králů, mladý princi?“ položila závěrem otázku na níž ne, znamenalo totéž jako se otočit před branami Trenkaru. Alinor byl překvapen. Překvapen tím co vyslyšel, ale hlavně tím, s jakým porozuměním k němu mistryně promluvila.

Ano… Bylo jediným slovem a odpovědí. Ano, byla jeho cesta v před. Bez výčitek, bez nejmenších pochyb. Konečně pochopil…

Hobití slečna přemýšlela usilovně co si ponechat a co nikoliv. Jen s velkou lítostí odložila konvičku na čaj s kalíšky, láhev s čajem, zásoby koláčků a kuřecích kousků s okurčičkou, kteréžto následoval prak a zásoba kamínků. Až do té chvíle byla jako duchem nepřítomná, ale pak svraštila čelo a tiše k sobě promluvila: „Co si vzít? Věřit a spoléhat na můj talismánek, nebo si vzít sebou dýku, která by se hodila?“ Za vlastních slov odložila ještě červenou knížečku a váčky s bylinkami, než nakonec s drobným nevinným úsměvem odložila na vzrůstající hromadu i svou dýku. Čtyřlístek na stříbrném řetízku vyhrál svůj nerovný boj v její mysli. Ke čtyřlístku přibyl i prstýnek a hobití princezna se vrátila na své místo.

Drobounká květinová víla z rodu pixxie seděla celou dobu stísněně. Nejistota a strach jí zmítali jako ještě nikdy ne. Připadala si proti všem tak malá a bezvýznamná. Vůbec nechápala proč by s nimi měla soupeřit. Nebyla nejstarší ani nejchytřejší. Jediné co rozhodlo o její účasti byly květiny, které pod jejíma rukama vzkvétli více než pod rukama jejích sester a bratrů. Ale copak něco takového smí rozhodnout o tom, kdo dostane šanci vládnout? Jako jedna z přírodních mudrců věděla, že tomu tak není… Jenže teď byla tady. Tady mezi tolika jinými a už bylo pozdě na návrat. Nepřišla vyhrát, jen dostát závazkům ke svému lidu. Neměla s sebou nic co by mohla odložit, ani nic co by si mohla vzít s sebou. Zastyděla. Drobounké tvářičky jí znachověly, když tiše hlesla: „Paní, Fanyerach, nemám žádnou věc, kterou bych si s sebou mohla vzít…“, sklopila pohled ke špičkám bot. „Ale kdyby… Kdyby slečna z hobitího kraje d-dovolila… Půjčila bych si jeden z kamenů do jejího praku.“ Napadlo jí a hned své myšlenky řekla nahlas. Ať už je chtějí vyslat kamkoliv, tohle byla možnost vzít si sebou kus svého domova. Srdce země z níž vzešla…

Hobití princezna si právě pixinku prohlížela v němém úžasu, když si uvědomila, že právě k ní je mluvenu a má v zamyšlení zcela nevhodně otevřená ústa. Rychle se sehnula pro kamínek, který princezničce květinového národa podala. Byl krásný, kulatý, hladký… „Bude vám vyhovovat tento, madam?“ Až pozdě si uvědomila, že i když je to kamínek do praku, mnoho mu nechybí aby byl stejně veliký jako pixinka.

„Děkuji ti, paní. Dar tvůj jest cennější pro mé srdce, než vše jiné a překonati jej by mohla pouze květina jíž se zde nedostává...“, vzdala úctu a hold hobitce. Přitiskla prstýnek ke kamínku a začala tiše zpívat krásnou tesknou píseň v jazyce květin, kterému nikdo nerozuměl, jen kámen, který objal prsten a začal se spolu s ním zmenšovat na takovou velikost, aby se snadno vešel pixince do některé z kapes drobounkých šatiček. Všechny její píseň oslovila a naplnila smutkem a stýskáním. Někteří uronili třeba i několik slz, než dozněla. Jakoby si až nyní počali uvědomovat, jak závažná jejich zkouška může být. Že se už možná nemusejí nikdy navrátit…

Trpaslíkovi však slzy nepříslušely. Neměl rád elfy, ani mágy. Toto místo se mu nelíbilo, ale nyní neměl na vybranou. Předstoupil aby odložil své věci a odložil vše. Tedy vše kromě své zbroje, kterou považoval za součást oděvu a dvou sekyr na něž byl zvyklý a v boji mu vyhovovaly. Byly pro něj obě jedinou zbraní, proč by měl kteroukoliv z nich odkládat? To však mistryně připustit nemohla, tak jako i jinou věc.

„Jest mi známo, mistře trpaslíků, princi Böindile, že považujete svou zbroj, za součást oděvu, ovšem my zde, nikoliv. Rovněž vím, že obě své sekyry považujete za jedinou zbraň. Ovšem ve skutečnosti, tomu tak není. Věřím, že se jedná o pouhé nedorozumění a apeluji na Váš smysl pro čestný boj, když Vás žádám, abyste si zvolil jedinou věc, kterouž si odsud odnesete ke splnění zkoušky, tak jako učinili i všichni ostatní v této místnosti.“ Žádné zabarvení hlasu, žádné emoce. Ne, že by neuměla cítit, to by musela chtít a nyní jsou emoce něčím co do tohoto sálu nepatří.

„Jistě, odpusťte.“ Zamručel trpaslík a s řinčením kovu si počal sundávat svou zbroj. Nevolil pak ani jednu z oblíbených sekyr. Sáhl po daru od bratra – dvojčete.Vidíš Boëndale, přece jen jdeš se mnou. Aspoň mi bude tvůj Vraní zobák připomínat tvou rozvahu a smírné myšlení a bude klidnit mou prudkou povahu. Děkuji, Páko, bratříčku.

„Pravila jsem, že jedinou věc, si smíte vzít sebou. Považujete svou přítelkyni Ellyn, za věc, princi Alinore? Každý v této místnosti, potvrdí, že jest to živá bytost a tedy se na ní pravidla věcí nevztahují.“ Nejednomu z přítomných se zatajil dech. Přeci jen, bylo to opravdu spravedlivé? Kdyby se kdokoliv z nich rozhodl zpochybnit nestrannost zkoušky byl by to skandál té nejvyšší vážnosti, který by mohl být předzvěstí i války...

Tak tomuto říkám elfí spravedlnost a elfská čest? vychytralost a proradnost. Vraccasi ty to vidíš! ale dobrá budu hrát její hru až do konce. Oči se trpaslíkovi zúžili do úzké štěrbinky a žhnuly jako dvě malé kovářské výhně.

Elegantně jsi to celé vyřešila, má paní, však těžko říci zda je toto němé zvíře více živoucí bytostí, či dokáže v rukou čaroděje posloužit více nežli jeho hůl. Ano, nechceš mu odejmout jeho nadání, chápu, ale nejsem si jistý, zda tomu porozumí i ostatní stejně. Vstupuješ tím na tenký led rivality mezi dvěma rasami, které jsou si tolik vzdálené a přitom spolu musí vycházet. V zájmu celé říše. Vidíš mnohé a musíš si být vědoma toho, co může tvé rozhodnutí mezi těmito rasami rozpoutat - zvláště v tak stěžejním okamžiku, jako je volba panovníka. Pomyslel si princ kentaurů, který jako jediný doposud zůstával v pozadí.

Fanyerach četla v jejich myslích a srdcích a dobře věděla co a proč činí. Princ Alinor sice vypadal, že chodí, ale ve skutečnosti se jednalo jen o pouhou iluzi způsobenou kouzlem. Nemohl doopravdy chodit. Byl ochrnutý. Tím, že mu umožnila vzít s sebou svou kočku, tento handicap vyrovnala. Alespoň si to myslela. Trpasličí princ měl u sebe něco víc než jen dvě oblíbené sekyry a zbroj. Měl u sebe vraní zobák, jak tomu říkal. Byla to speciální dýka, dar od jeho bratra. Pokud bylo něco co si měl vzít s sebou byla to právě ona a on se pro ní přeci i sám rozhodl když mu nebyla dána jiná možnost. Pevně si stála za svým rozhodnutím a nebylo nic, co by jej dokázalo zvrátit. Tedy… Téměř nic…

Očima spočinula na mladíkovi v róbě novice, Ra’jilovi… Na tom jediném, do jehož nitra nahlédnout nedokázala, ani se toho již neodvažovala.

Přišla řada na kentaura, který jako poslední předstoupil, by odložil své věci, leč každý v jeho očích mohl číst jistou nelibost.

„Pověsti o vaší kráse a charismatu vskutku nelhaly, vzácná paní,“ pokusil se nevtíravou poklonu. „A nepochybuji o tom, že máte dobrý důvod k dočasnému odejmutí našich věcí. Sama víte, jak nerad se vzdávám svých drahocenností. Je mi zatěžko vybrat si mezi nimi jedinou. Musí -li to ovšem být, nechť se tak stane!“

Sundal si z krku jediný šperk, který nosil – dar od otce – , stejně tak jako dlouhý luk z tisového dřeva, jenž mu věnovala matka. Pokládám mocné čarodějce k nohám své zásoby jídla i vody, které si hravě doplní bude-li třeba i malý dalekohled, jenž mu vyrobil jeden ze šikovných hvězdářů, aby ho potěšil a povzbudil jeho vášeň pro noční oblohu. Rozhodl se nechat si meč, neboť byl pro něj symbolem všeho čím musel projít, aby měl právo jej nosit. Na oplátku pak přijal prsten, který dokonale padne na jeho prsteníček, odkud nespadne, dokud tomu nedovolí.

„Děkuji, paní,“ pravil ještě se zdvořilou úklonou ve snaze vrátit se na místo.

Ra’jil tam stál a všechno viděl. Jeho srdce se v hrudi otřásalo změnami, jimž přihlížel. Nikdo neviděl do jeho nitra a on za to byl rád. Byl jediným, kdo nebyl mistrem mezi čaroději a směl přebývat ve zdech této věže. Byl jediným, kdo směl vystoupat na její vrchol aniž by mu kdo řekl byť jen půl slova a přece nebyl ničím v tomto světě. Světě, kde nosil podobu, jakou musel aby nebyl jiný než všichni zde, alespoň na pohled, a přežil.

Tác z jeho rukou jako kouzlem zmizel, když z něj bylo odejmuto osm z devíti prstenů a poslední již neměl kdo by si vzal. Chlapec se cítil stísněný. Zkouška ještě ani nezačala a už je jich o jednoho méně. A proč tu jsem já? Abych se díval? Abych byl nápomocen tomuto šílenství? V jeho tvářích se neodráželo nic. Žádná emoce, jen podivná hloubka toho pohledu. Snad osudovost s jakouž nahlížel do očí všech těch, kteří přišli. Jaký má tohle všechno smysl?

Díval se jak se paní Fanyerach ujala dohlížení nad pravidly a pak povolila princi Alinorovi vzít sebou jeho kočičku. Samozřejmě to chápal a možná i proto doufal, že i ona pochopí jeho pohnutky s nimiž vykročil k princi kentaurů. Všichni zde si sebou odnášejí něco víc. Jsem tu i když bych neměl. Jsem tu přesto, že do věže Trenkaru normálně smějí vstoupit jen největší mistři magie, jsem tu abych na vše dohlédl, myslím a tak tedy i ty musíš být roven všem ostatním v síni. I pro tebe musí být zkouška spravedlivá. Ale jak by mohla být, kdybys nemohl číst z hvězd? Kdybys nemohl naslouchat jejich rad, jak je zvykem u tvého rodu? Upřel svůj pohled na kentaura a přikročil k němu. Třásl se, ale jeho pohled byl pevný když se mu s úctou zadíval do očí.

„Ra’jile!“ uslyšel za sebou mistrynin hlas. Neohlédl se však. Dále tam stál jakoby na protest a sám se jal slova podivným přízračným hlasem. “Zkouška musí být spravedlivá a tak jako si princ Alinor zaslouží svou kočku vzít s sebou, i princi Chamuelovi musí být umožněno číst z hvězd v kraji, kam bude vyslán, neboť hvězdy jsou rádci a ochránci národa kentarů, kteří jediní si uchovali skutečnou znalost číst jejich znamení. Sama Gilven jest z jejich národa.“ A tím jako by řekl vše, mistryně, přec mocnější než chlapec, ustoupila jeho slovům a nechala jej konat.

Pro kentaura, však pro nikoho jiného se podoba elfího novice změnila. Už neměl dlouhé špičaté uši, a podivně vybledlé bílé vlasy a bezbarvé oči. Ne… Celého ho halil přízračný chladný třpyt, jeho oči byli stříbřité a vlasy jakbysmet. Jeho bílá róba měla nyní stejně přízračný nádech stříbra jako chlapec sám i jeho pleť.

Usmál se.

A tak jako se chlapcova podoba změnila jen pro kentaura, i jeho následující slova a činy patřili jen jemu.

„Jsem Ra’jil, vyslanec z hvězd. Přijmeš nyní můj dar, Chamueli? Měsíční křišťál…“ chlapec vytáhl ruku z kapsy a v ní se leskl malý průzračný kamínek z měsíčního křišťálu.

„Lépe než dalekohled pomůže ti rozumět hvězdám na obloze místa kam směřuješ své kroky. Neztrať jej, prosím…“,nabídl jej kentaurovi. Chlapci se ve tváři zaleskl smutek. Hodně štěstí…

Podle toho co o zkoušce zvěděl od Roundranta a Fanyerach, měli kralevici přejít do jiného světa, kde se měli podrobit zkoušce. Ta měla určitá kritéria, dle nichž se určoval úspěch či neúspěch. Kdo v ní chtěl uspět, musel v tom světě přežít měsíc a neprovést nic zlého, musel prokázat své vůdčí schopnosti, tedy stát se představeným nějakého města, nebo vůdcem alespoň pětiset členné skupiny lidí a nakonec také získat si respekt a uznání u ostatních kraleviců, tak aby ho alespoň většina z nich uznala za svého vladaře a krále. Taková zkouška sama o sobě byla velice obtížná. Natož, kdyby byl některý z kraleviců nějak znevýhodněn. Vyžadovala nejen um v nějaké dovednosti, ale byla to hlavně zkouška houževnatosti a charakteru. Nebyl si vůbec jak to může skončit a bál se, že se něco zvrtne. I Měsíc se obával, proto sem byl vyslán, ale opravdu by dokázal v takovém případě něco změnit?

Princ Chamuel se zmateně rozhlédl kolem. Ostatní vypadli jako se pro ně čas zastavil.

„Je mi obrovskou ctí...“ Jen velmi obtížně hledal vhodná slova. Nepamatoval si nikoho jiného, který by byl poctěn přímým kontaktem s živoucím důkazem toho, že hvězdy nejsou jen zaniklá mrtvá tělesa jejich bájí, ale naopak, že jejich bádání a nalézání odpovědí i vhodných otázek, se zakládají na pradávné zkušenosti, jež stále zcela nezemřela, přestože všechny ostatní národy na tuto tradici již zanevřely.

„Jistě, jaký pošetilec by mohl odmítnout takový dar, střeží-li jeho kroky šťastná hvězda," upravil si volně slova jednoho z kentauřích četných přísloví a s díky přijal malý, křišťálový kamínek. Kamínek, který jej zastudil na dlani chladem vesmírných dálav. Posléze jej uschoval do bederního postroje na němž visel i jeho meč a mladík tak jako pro ostatní zůstal, se i pro kentaura opět stane, obyčejným elfím novicem, který pokorně sklopil hlavu a obrátil se k mistryni, která si jej temně měřila pohledem, nic však k tomuto již nedokázala říct.

„Je zrcadlový sál připraven?“, zeptala se jen?

„Ano, paní,“ odpověděl jí, pozvedl zrak a stejně vyrovnaně a stejně obřadně, jak do této chvíle působil, vykročil ze síně jediným dveřmi, které jí dělily od zbytku věže.

Sama Fanyerach byla odzbrojena Ra’jilovými slovy. Jeho jediného jména se obvykle zdráhala, ale nyní jej oslovila. Chtěla znát odpovědi a těch se jí dostalo. Potvrdily se jí tak její vlastní niterní obavy, na něž předsedající Radě čarodějů, odmítl brát zřetel. Tohle bude náš konec Demetrie… Nebo minimálně tvůj, určitě… A s touto myšlenkou pak pokynula princům a princeznám, aby vykročili a následovali mladého novice, který předal svůj dar, zástupci rodu kentaurů. Sama pak uzavřela celý průvod a magie jí obklopující vřela svým vlastním bujným a tvárným životem.

Jsou jiní než ti před nimi. Jistě, že… Pokaždé jsou jiní… Barbar, hrdý a čestný… Troll, silný a vytrvalý… Dryáda, krásná, srdcem tak blízko přírodě jak je možné a přece hrdá žena se svou neproniknutelnou ctí… Mladý elf, krásný s opojnou mocí magie a hloubavou myslí. Hobitka, křehká a veselá se srdcem jako zvon a trny jimiž se růže brání… Pixxie, ztělesnění nevinnosti v srdci a duši. Mladičká a nerozhodná. Však s největší mravní silou, kterou takové srdce ukrývá… Trpaslík, tak mladý a pošetilý… Hrdý, čestný, odhodlaný a silný, ale příliš, ještě příliš divoký… Kentaur, vykladač hvězd a přání. Ty bys měl zvítězit, i když mým favoritem je někdo jiný. Ty bys měl zvítězit…

Všichni před ní kráčeli až sešli po schodech dolů do místnosti plné nejrůznějších zrcadel, kde uprostřed stálo to největší a nejzdobenější, jehož zlatý rám byl posetý nejrůznějšími symboly, které nedokázali rozluštit ani znalci magického písma.

Chlapec z hvězd, Ra’jil, se před zrcadlem zastavil a sklopil hlavu. Fanyerach pouhou myšlenkou přikázala dveřím aby se zavřely.

„Je čas.“ připomněla mu a on se ohlédl.

“Toto zrcadlo je brána do Vaší zkoušky. Toto zrcadlo jest dveřmi, které vás tam dopraví. Předstoupíte před něj, jeden po druhém, představíte se mu svým jménem a dotknete se jeho středu prstenem. Jakmile se jeho povrch rozvlní a bude připomínat vodní hladinu, pak projdete a další z vás zopakuje celý postup. Rozumíte všemu?“ zeptal se jich a ustoupil, aby si mohli účastníci zrcadlo lépe prohlédnout a předstoupit před něj. Opakoval jen co mu bylo řečeno. Kdyby zde nebyl jeho role by náležela Fanyerach, ale využít jej tímto způsobem byl, podle mágů, důstojný způsob jak se vyrovan s úlohou, kterou mu hvězdy přisoudily.

Jestli se něco pokazí, chlapče z hvězd, věz že se nedožiješ oslavy nebeského chrámu nad naším světem! pomyslela si mistryně temně. Její špatný pocit z tohoto všeho trval už velmi dlouho a teď se obávala, že se její tušení možná naplní.

A jako první předstoupil před zrcadlo světů, princ Chamuel. Přilož prsten jak mu bylo řečeno a tiše, leč pevně se představil: „Jmenuji se Chamuel, syn Chaironúv syna Trákila a přicházím jako princ svobodného národa kentaurů!“ Na svá slova dal důraz. Bál se aby jej hlas nezklamal v této rozhodující chvíli. Povrch zrcadla se rozvlnil a kentauří princ cítil v srdci pochybnosti. Stejné, jaké spatřil v očích hvězdného posla. Těsně před tím než se dotkl té hmoty a pomalu do ní strčil ruku, následovala paže a posléze se do hlubin zrcadla vnořil celý a zmizel ze zrcadlového sálu, zaslechl ve své mysli, hlas Fanyerach.

„Zkouška musí být spravedlivá, jak už bylo řečeno. Kočka prince Alinora je živý tvor, i když může být nástrojem, ale to přeci při správné manipulaci může být každý živý tvor, nebo se mýlím? Ona vyrovnává handicap s nímž se jeho duše a tělo musí vyrovnávat každý den jeho života, i když vám není znám... Že jsem princi Böindilovi nedovolila užití dvou sekyr? Jest tomu tak. Ale díky tomuto mému rozhodnutí nakonec zvolil věc mnohem cennější jeho duši. Dar od jeho bratra. Věc, která mu bude připomínat aby krotil žár své krve. Nemám žádných výčitek. Tak jako zcela nemohu vyčítat tobě dar, jenž ti byl dán za závojem hvězdného třpytu, který jediný ti umožní číst z tamních hvězd. Dnes jste se všichni něco naučili. A ještě mnohé se naučit, musíte… Přeji vám štěstí…“ Zrcadlo světů se uklidnilo.

Jako druhý z řad kraleviců vystoupil princ elfů a v mistryni se cosi pohnulo. Bylo zvláštní to sledovat. Odešel první, nyní odcházel druhý a prozatím jen jeden z osmi zúčastněných pochopil oč ve zkoušce skutečně jde. Jeden jediný…

Princ předstoupil před zrcadlo a stejně jako kentaur před ním, se dotkl prstenem skla a představil: „Alinor Filip Irian Valtaren, syn Filipa Morgana Valterena a Sinthil, princezny elfů, jejímž otcem je elfský král Dimion Deritheiren. Princ elfského rodu.“ Na srdci měl stín a v duši obavy. Jen bych rád věděl, kolik mi toho ještě děs zamlčel, ať už úmyslně, nebo proto, že to sám zapomněl. Přeci jen v sobě nalezl stopy výtek k milovanému dědovi.

„Říká se, princi, že některé věci nestačí tušit, nestačí je cítit ve svém srdci, ale je potřeba je slyšet. Jste tohoto rčení řádným příkladem. Sám proto neváhejte i to co považujete za samozřejmé říci nahlas, ať nedopustíte se na někom stejné chyby, jaké se dopustili na vás…“ promluvila mistryně k princi elfů v myšlenkách.

A on šel. Co tam je? A....kde to vlastně je? Vtíraly se vířící neodbytné myšlenky, kterých se, přes veškerou snahu o čistou mysli, nedokázal zbavit. Ale vrátit se kvůli tomu nehodlal. Ani se vyptávat… Neboť co má být utajeno, utajeno zůstane.....Dokud nebudu na druhé straně a sám to nezjistím. S přivřenýma očima vklouzl do hlubiny zrcadla, jako kentaur před ním a ono zrcadlo se za ním opět uzavřelo.

Sotva se tak stalo, předstoupil trpaslík. Jeho nitro stále sžírala zloba, ale soustředil svůj temperament k tomu, aby se představil a s hrdostí vlastní jeho lidu, prošel za kentaurem a elfem.

„Boïndil Dvojčepel z klanu Vrhačů seker z kmene Druhých. Syn Gundrabura Bělohlavého krále druhých a velkokrále trpaslíků, jenž byl bratrem krále Hamura.“ Pronesl zvučným hlasem, prstem se dotýkal skla a to se změnilo ve vodní hladinu. „Neprovinila jsem se na cti ani spravedlnosti, mistře trpaslíku. Vždyť i vy si s sebou odnášíte dar. Nedostal jste jej ode mě, ale dar to je. A pro ty kteří nemají dar věcný se zde dostalo daru poučení. Nesuďte, pokud nevidíte hlouběji a Vaše oči nedohlédnou do všech koutů temných místností…“ zaslechl ve své hlavě elfčin hlas a jen ho to více popudilo. Nechtěl už nic dalšího slyšet, byť to mohla být pravda.

Po obezřetném kentaurovi, trpaslík prostě vstoupil. Byl to jeho způsob jak se vyrovnat s věcmi neznámými.

Čtvrtá šla hobitka. Pentle v kudrnatých vlasech se jí jemně vlnily. Bod ze kterého není návratu, tohle je on. Už nikdy nic nebude jako dřív… Třeba se už nevrátím. Potřásla hlavou a stiskla čtyřlístek. Ještě pár krůčků… Jeden… Dva.. Ne neotočím se!! Tři… Zastavila se před velikým zrcadlem a vypjala se do celé své výše.

„Lila, řečená Pentlička, dcera krále Beldila, z Kraje,“ její hlas se třásl, ale přesně dle instrukcí přiložila prstýnek a vyčkávala, zatímco se celé její nitro chvělo. Přes všechnu nejistotu a strach ale zůstala stát a viděla jak se povrch zrcadla změnil.

„Jsi první, kdo se ptá, Pentličko z Kraje. První kdo si uvědomil, že zkouška může pro vás být zastávkou konečnou na cestě vašeho žití. První kdo zvěděl, že ať už zkouška dopadne jakkoliv, nikdy pro ty kteří přežijí již nic nebude jako dříve. Každá zkouška která se uskuteční může buď křehkou rovnováhu našeho světa zničit a nebo ještě více utužit. O tom kam se váhy pohnou nyní, rozhodnete vy. Proto… Volte moudře…“ poradila jí mistryně mezi mágy, ale pro hobitku už bylo pozdě aby se otočila a vrátila. V tu chvíli totiž udělala poslední krok a překročila svůj „bod“ a zmizela v Zrcadle světů.

Chci odsuď... Tohle místo se mi nelíbí. Blesklo hlavou hlavou princi barbarských kmenů. sledoval jak kentaur, elf následováni trpaslíkem, jak podivná souhra okolností, a nakonec i hobití princezna mizí za zrcadlem.

Zavřel oči a proběhl svou myslí a vzpomínkami vším co vyslechl od svého příchodu. Teprve poté jeho mysl zamířila k domovině a k pláním, ve kterých strávil dětství. Čím více se vzdaloval, tím klidnější se cítil. Sundal z krku prsten, otevřel oči a s ledově klidným výrazem v nich předstoupil před zrcadlo, jako všichni ti před ním.

„Jsem Kéron Poutník syn náčelníka kmene Vlků.“, pronesl hrdým hlasem. „Ten jenž je princem lidu z Plání.“ Dotkl se prstenem středu zrcadla a opět ho pověsím na krk, sotva se hladina rozvlnila.

„Ne každý z účastníků zkoušky přišel aby zvítězil. Nejste sám, princi Kérone. Vaše obavy o to zda rozhodnuto jest předem jsou zbytečné, ale to poznáte lépe až projdete na druhou stranu. Jak jsem již sdělila princi Böindilovi, dar, i když třeba ne od někoho zde a ne věcný, jste obdrželi všichni. Tím vaším je obezřetnost, obavy a odhodlání…“ zaslechl ještě, ale zrovna tak jako hobitka, byl již v půli pohybu a průchodu tou magií nasáklou věcí. Nebylo moci, jež by jej v ten okamžik dokázala zastavit.

A tak i další z princů zmizel. Pak přistoupila paní z Divých hvozdů. Dryáda byla klidná, jak klidná jen mohla být. Všichni již zrcadlem prošli. Bude tedy sdílet stejný osud, ať již bude jakýkoliv.

„Nionne, dcera hor a bouří.“, uklonila se zrcadlu, protože ho, ač to mohlo znít zvláštně, považovala za živého tvora. Teprve poté přistoupila k jeho povrchu a dotkla se ho prstenem. Zčeřená hladina zrcadla jí svým tvarem připomněla tůňky v lesních říčkách, a tak se ani nemusela příliš přemáhat, aby udělala onen poslední krok a prošla jím…

„Ellyn, kočka prince Alinora jest živý tvor, jest jeho pomocníkem, ale tak jako jemu může pomáhati věrný přítel v podobě šelmy, vám slouží vaše nohy a ptákům křídla. Pověz, dcero hor a bouří, mám vzít ptáku křídla? Jak by vám byl roven?“ Odpověděla v myšlenkách mistryně na dřívější Dryádiny protesty vůči kočce, které sama Nionne pronášela jen v uzavření vlastního nitra. Další z uchazečů zmizel v hlubinách mezi světy.

Pixinka cítila napětí a strach. Měla dojem, že se v každém z přítomných něco změnilo. Zkouška už zdá se začala. Zkouška začala už ve chvíli, kdy jsme byli vysláni... A první část se blíží ke konci. Vstoupit, či nevstoupit? Vrátíme se vůbec? A kam nás posílají? Vždyť nechci vyhrát. Nebylo by lépe odstoupit? Co nás čeká na druhé straně? Sleduji jak jeden po druhém přistupují zástupci královských rodů k zrcadlu. Kentaur, elf, trpaslík, hobitka, barbar i dryáda. Už zbývala jen ona a troll. Troll z lesů…

Podívala se na něho, na mistryni i chlapce s podivnýma očima.

„Věřím moudrým, že zkouška má pádný důvod, proč je jakou je. Věřím Vám, paní, že ve své moudrosti jste spravedlivá. Věřím i Vám, mladý muži, že zrcadlo jest naší cestou dál. Věřím svému otci, že vybral nejlépe jak mohl. Věřím vůli Starších z kruhu Urmek, kteří rozhodli pro tuto cestu míru a věřím, že touha po vítězství jednotlivce, nezastíní to nejdůležitější. Vítězství nás všech a těch kteří obývají naše společné země.“ Uklonila se a posléze sama přilétla k zrcadlu, jehož plocha byla teď stejně hladká a průzračná jako na počátku. Bylo to poprvé co se setkávala se zrcadly a bála se chladných odrazů sebe sama, prázdnějších, než byly všechny jiné ve vodních hladinách.

Opatrně vzala kamínek s prstenem a přilétla ještě blíže, aby jej mohla přiložit na určené místo.

„Jsem Wenexie, čtvrtá dcera krále Paretaia, třetí toho jména, princezna pixxie.“, představila se té podivné věci. Byla tak veliká, tak děsivá ale také krásná a důležitá. Jako ostatně vše tady.

Když se hladina rozvlnila jako vodní tůně, připadalo jí bližší, i když věděla, že je to jen magií, kterou v sobě zrcadlo váže. Mohla by se ohlédnout po elfím novici i mistryni, ale těm už neměla co víc říci.

„Jsi moudrá, Wenexie, moudrá a šlechetná jako nikdo jiný, koho můj niterní zrak kdy spatřil. Pro jiné slabost je pro tebe silou, ale pamatuj, že všechno jen tím zdolati nelze. Přeji ti štěstí…“ Uslyšela sama v sobě mistrynin hlas, jako i ti před ní.

Nedechla se a zavřela oči. Je čas jít… A tak mávla křidélky, dotkla se plující lesklé hmoty a ponořím se do víru magické cesty očekávající tedy, druhou stranu ať už bude jakákoliv…

Pixinka zmizela a zůstal jen troll. Vysoký, silný a poslední. Na nic dlouho nečekal a následoval ostatní. Nic už neříkal. Nikomu. Vše bylo řečeno a on si stejně nikdy na dlouhé řeči nepotrpěl. „Jste mistrem přežití, princi Krakmare. Nezdolá Vás žádná bouře ani síla přírody. Ale vězte, že pro mnohdy nestačí jen přežívat. Dokážete také žít?“ Zeptala se jej paní Fanyerach, ale jemu to bylo jedno.

„Krakmar, syn náčelníka Vrága, princ národa Lesních trollů.“ Jediný dotek prstenu mu stačil, aby zrcadlo předvedlo to co již osmkrát před tím a on prošel za ostatními.

Zrcadlový sál se vyprázdnil. Zůstali zde jen Ra’jil a Fanyerach.

„Proč jsi vlastně tady?“ zeptala se ho, jako by to snad bylo poprvé co mu někdo položil onu otázku. Vše co věděl jim již pověděl. Nic dalšího zatím nepoznal ze svého úkolu.

„Nevím…“, hlesl tedy popravdě. Jeho samotného to uvnitř hlodalo. Tím však jejich rozhovor skončil. Temné roucho paní Fanyerach se zavlnilo, jak se otočila na podpatku a odkráčela. Ra’jil vrhl po zrcadlovém sále poslední stinný pohled a odešel za ní. Až sem příště vstoupí, bude zde celá Rada…



***



Roundrant nebyl přítomen vyslání kraleviců. Měl být, ale nepřišel. Stále přemítal kdo by mohl být zrádce, čeho by kdo takový chtěl docílit? A co by mohl provést? Že se to týká zkoušky mu bylo jasné, ale kdo a jak by ji mohl ovlivnit? A Kdyby to někdo udělal, dokázal bych na to přijít? A poznal by to ten chlapec?



***



Demetrius odložil poslední z prstenů, původně určený pro prince gnómů a zasedl za svůj stůl, kde pohledem přelétl tác s devíti prsteny. Devíti pravými prsteny, které se jeho přičiněním nikdy na ruku kraleviců nedostali…



***



„Trápí tě něco?“ zeptala se Fanyerach Roundranta, uprostřed noci, když jej nalezla hledět z okna své ložnice.

„Kdybys mě chtěla zradit, mocná Fanyerach, jak bys to udělala?“ zeptal se jí jen.

V obou z nich se něco otřáslo. Ticho se stalo nesnesitelným.

„Zradila bych tě jen, kdybych si myslela že mohu nastoupit na tvé místo v radě Urmek.“ vypravila ze sebe přiškrceně.

„Zradit mě, znamená zradit všechny z kruhu.“ Potlačoval on svou náhlou slabost.

„Je-li kruh slabý…“

„A jsi ty dost sliná?!“ zvýšil hlas a ohlédl se po ní. Byla tak krásná, nahá, nepřikrytá v teplé letní noci…

„Jsi tak pošetilá?“ Nepřestával ji propalovat pohledem.

Jejich mysli se spojily a utkali v nerovném boji. Byli si blíž než kdy dřív. Blíže, než kdykoliv později. Žádné později už nikdy nemělo přijít…

Mágyně z té rozkoše nevyšla živá…



***



Na druhý den se celá Rada mágů sešla v zrcadlovém sále. Všichni až na Fanyerach, kteráž zaplatila daň života Roundrantovi. Života, duše i srdce.

I Ra’jil cítil, že se něco změnilo. Že se stalo něco co je nad jeho chápání a síly.

Jednotlivá zrcadla ukazovala dění jež prožívali kralevici jako součást zkoušky.

Princezna národa pixie se objevila na skalní plošině, kde si však po svém zjevení se, zlomila křídlo. Stala se bezmocným a němým svědkem, dvou bojujících armád na nedaleké planině pod horou. Tolik krve, řinčení zbraní a smrti, ještě nikdy neviděla. Celý ten výjev jí drásal srdce i duši, jako ještě nic před tím.

Princezna dryád, se ocitla za blížícího soumraku na prázdné ulici neznámého města. Opilec vyhozený z lokálu na ni upřel vzápětí chtivý pohled a nezajímalo ho nic víc. Jak utíkala, skryla se přímo v doupěti otrokářů, pro něž se stala cenným úlovkem.

Princ trollů se ocitl v lesích poblíž armády samých statných mužů a válečníků, která právě podnikala útok na opevněné město. Nechtěl se toho účastnit. Raději zaběhl hlouběji do lesa, kde nalezl jen osamocený domek jednoho z obrů.

Princ barbarských kmenů se ocitl v tom opevněném městě, které zahlédl troll pod útokem. Akorát však spadl ze střechy kde se zjevil přímo před pochodující vojáky, mířící na svá stanoviště na hradbách.

Princ trpaslíků se objevil na zasněžené zemi v hlubokých severských lesích a sotva se stačil rozkoukat vrhl se na něho medvěd. Měl tolik duchapřítomnosti, aby jej skolil a vydal se posléze za zvukem bujarého veselí a vůně pečeného masa medoviny a piva.

Princezna hobitů když se objevila spadla přímo do velikého sudu s medovinou, kde se jí nedařilo plavat. Trochu se napila a jen s vynaložením všech sil se jí podařilo ze sudu vyšplhat ven, kde ji však objevila silná žena a odtáhla ji přímo do lokálu severských válečníků slavících vítězství, do něhož okamžik před tím vrazil i princ trpaslíků s mrtvým medvědem za zády.

Princ elfů se ocitl v temné kanalizaci bez opory svého kouzla simulující chůzi, díky němuž se dokázal pochybovat na svých jinak zcela nepoužitelných nohách. Jeho kočka skočila po první kryse a on musel své kouzlo znovu obnovit. Dále už je vyručili až hlasy dalších mrzáků, jak poznal, kteří v kanalizacích přežívali.

A princ kentaurů? Tam kde se objevil, slunce právě zapadalo jako u všech jeho společníků ve zkoušce. Byl na pláni plné zelené trávy a široko daleko neviděl nic víc, než blížící se neznámé jezdce na koních, kteří však na něho od pohledu začali tahat sítě a kuše…

Byly to kruté scény, tvrdé a nelítostné. A co mohl on? Dívat se… Nic víc, jen to… A jeho hvězdný otec a matka? Byli příliš vzdálení, než aby mu mohli pomoci, či poradit. Svůj křišťál daroval Chamuelovi. Neměl ani jak rozprávět s měsícem. Myslel to dobře, tak proč se teď tolik bál, když hleděl do očí třetího z Urmek? Do chladných očí, které pozbyly posledních zábran, když v noci zahubil tu, kterou jedinou na světě miloval…

„Mezi vámi je zrádce a já ho odhalím, nebo zničím i kdyby to znamenalo podkopat základy této věže!“ rozezvučel síň jeho hlas. „Očekávám přiznání!“ přelétl je všechny pohledem. O účastníky zkoušky se teď nikdo nestaral. Jen chlapec z hvězd se díval. Díval se aby nemusel vidět nic z toho co se dělo kolem něj. Připadalo mu že by zde neměl být. Že by zde vůbec neměl být…

Nikdo se ale nepřiznal…



***



Čas plynul a jeden po druhém mágové z Rady umírali. Demetrius vyčkával. Trenkar se otřásal s každým zemřelým z nich. Roundrant nenacházel východisko. Sledoval dění za zrcadly a tápal v magii, přemítal a hledal odpovědi. Stejně jako Ra’jil sám. Ani jeden z nich však se ničeho nedopátral.



***



Kopyta Nathanielova koně dozněla na nádvoří kol bílého stromu uprostřed hlavního města. Lilith pozvedla svůj slepý zrak ke svému milému.

„Neměl bys zde být, Nathane…“ Hlas se jí třásl. Cítila bolest, cítila strach a chlad…

„Miluji tě, Lil, nemohu už bez tebe být!“ nenechal se odbít.

„Víš co to způsobí, nesmíme…“

„Drant se mýlí. Jistě se mýlí… Nevíme nic jistě. Když budoucnost známe můžeme jí změnit, nikdo nám přeci nemůže bránit abychom se milovali, Lil… Nikdo…“ naléhal a poklekl před svou vyvolenou.

Objala jej.

„Chyběl jsi mi…“ Zajela mu prsty do vlasů tak pevně až to zabolelo, ale on bolest potlačil. Přitiskl jí hlavu do klína a pažemi ji objal kolem pasu.



***



Probudil se. Bylo mu jako po dlouhém namáhavém běhu, kterýž už léta nepocítil. Ten sen… Stále jej cítil a byl jím spalován. Tou zhoubnou silou. Úplně zapomněl, co že předpověděl a nemyslel by na to dál, kdyby se však jeho sen nevrátil. Kdyby se nezměnil…



***



Znovu se zástupci Urmek sešli kolem Hvězdného stolu. Tak jako již před Zkouškou aby se poradili. Pán magie slábl a umíral. S každým z mágů s jehož smrtí ona síla slábla, slábl i on sám.

„Zdál … Zdál se mi sen…“ začal dýchavičně vyprávět. „I pojednou, že prasklo dračí vejce, když do něho udeřil blesk, silou mocností starších než svět je sám, a to vejce stalo se branou, do srdcí a duší vytesanou, branou mezi časem a prostorem, nekonečnou, smrti a života, z níž naděje povstala…“ Rozkašlal se. Gilven, leč jej neměla příliš v lásce, se nechtěně zatajil dech. Vše se zdálo ohroženo.

„Naděje hluboko v srdci ukrytá, v lásce spočívá. V lásce a moudrosti, v soucitu… Hluboko v Prachu hvězd se ukrývá…“,dořekl Drant a sesul se níže ve své židli. Taliesin probodl pohledem oba milence a ti se přiznali. Čas který byl až do onoho dne jejich přítelem se nyní postavil proti nim a oni nebyli připraveni.

„Gil, musíš jít k Měsíční věži. Popros hvězdy o pomoc… Žádej o radu naším jménem, musí být způsob jak zvrátit Roundrantovo vidění.“ Nikdy si nepomyslel, že to skončí právě takto. Ještě žila naděje, ale byla skutečná?



***



Gilven stanula na úpatí Měsíční věže tak jako už mnohokrát.

Sám Měsíc z vrchního schodu na ni shlížel z celé své výše a na obloze se stříbrný kotouč právě ujímal vlády.

„Nemohu ti pomoci, Gilven, z národa kentaurů. To není v naší moci. Vše jednou skončí a má-li nyní nastat konec Věku Urmek, nemůžeme zasáhnout ani nic měnit.“

„Tak proč…? Proč jste posílal Ra’jila, pokud nemůže nic změnit?“ Na tvářích ucítila slané slzy. Měsíc však jen pokýval hlavou.

„Vždycky je naděje. Mohl něco změnit, kdyby dostal svou příležitost. Vy jste s ním ale nemluvili. Nikdo z mágů ani vás mu nedal dost informací aby mohl něco učinit. Tápal a tápe stále. Až pochopí, bude již pozdě. Ono už vlastně pozdě jest, Gilven. Cesta Urmek končí…“ A s těmi slovy jej zahalila přízračná záře a on zmizel. Zmizel i se svojí věží, kteráž poprvé a navždy už zůstala skrytá jejím očím.

Ne… Ne… odmítla uvěřit. Jako by snad právě odmítnutí skutečnosti mohlo něco změnit.



***



Taliesin se u společného stolu postavil: „Porušili jste vlastní slib. Porušili jste závazek kruhu Urmek.V Lilithině lůně dlí zhouba a zkáza. Mrzí mne to více než dokážu vypovědět. Lituji slov, kteráž nyní vyřknu a nikdy už nebudu moci vzít zpět. Nyní na konci našeho věku, jsem nucen vykázat vás z našeho kruhu. Jděte!“, vydechl a sesul se zpět na své místo.

Oba milenci společně opustili síň Starších, kde již nebyli vítání…



***



Princ Chamuel hleděl na noční nebe. Už byli všichni v tomto světě dlouho. Moc dlouho… Stále nikdo nezvítězil, nikdo neskončil s neúspěchem, krom těch, kteří zemřeli. Prsteny zůstávaly stále stejně chladné a neměnné.

Vytáhl Ra’jilův křišťál a četl z hvězd jako už několikrát před tím. Zdejší nebe bylo jiné, než jaké znal. Přesto mu krystal pomáhal z něj číst. Nyní však neviděl hvězdná znamení, nýbrž starého muže. Starého přízračného muže…

„Když dovolíš princi, Chamueli, vzal bych si zpět, chlapcův dar, jenž ti z dobré vůle daroval. Ty dobře tušíš co to znamená. Proč prsteny zůstávají němé… Ty to víš a i ostatní to tuší. V hloubi svých srdcí to cítí a ty to nyní zvíš s jistotou. Není pro vás cesty zpět a nikdy nebylo. Byli jste zrazeni, tak jako i Rada Urmek. Váš svět se mění ale vy už do těch změn nezasáhnete. Chlapec jenž ti dal jediný svůj majetek, jej však bude ještě potřebovat. Žijte tak dobře, jak umíte. Vy všichni… Hvězdy vždy stáli na tvé straně. Cestu ti však určili jiní. Nezazlívej nic těm, kdož bdí...“ zaslechl jeho přízračný vzdálený hlas. Nemohl tomu uvěřit a přeci někde v sobě věděl, že je to pravda. Věděl to dávno a nebyl sám. Mohl by odmítnout vydat chlapcův dar? Ne… To mu nepříslušelo. Ať už je zradil kdokoliv, posel hvězd to nebyl.

„Ano…“, hlesl jen a kámen z jeho dlaní vymizel. Zůstala jen prázdnota, chladnější než vesmírné dálavy. Prázdnota zmar.

Nikdy jsme neměli naději…



***



Na úpatí hor stáli dvě osamocené postavy. Starý muž v šedém rouchu a kentauří žena s dlouhými vlasy. Před nimi v plameni tonul jejich bratr, přítel a mág, Roundrant a kdesi v dálce se ozýval dětský pláč.

„Co budeš teď dělat?“ ptala se ta žena.

„Jeho první vidění se naplnilo… Naplní se tedy i to druhé. Vypravím se pod horu Guan-chick a budu čekat v Divém hvozdu, až přijde Moan-pa. Vyvolená, proroctví.“

„Proč myslíš, že to bude žena?“ Jejich oči se setkaly.

„Moan-pa, či Moan-ga, co na tom záleží?“

Přikývla.

„A ty?“

„Můj osud byl zpečetěn, když se mi Měsíční věž uzavřela. Vypravím se za Lilith a Nathanielem a pokusím se zabít jejich dítě.“

Starý elf políbil kentauří ženu na čelo a přitiskl si ji blíž k sobě. Oba věděli, že se jí to nezdaří, přesto však ji nechal jít. Zvolila si svou svůj osud tak jako si on zvolil svůj. To bylo právo, které jí nesměl upřít…

Skončilo to.

Popel rozfoukal vítr a týž vítr skryl její i jeho stopy v zemi. Vítr změn…