Led a oheň - kniha druhá, kapitola 12

Skláněla se nade mnou a mihotavá záře plamenů z krbu ji osvětlovala zezadu. Nedokázal jsem rozeznat její tvář, ale měla dlouhý vlasy, který jí splývaly po ramenou. Díky volně zavázaný tkanici ve výstřihu bílý řízy je měla skoro holý. Nehýbal jsem se, ale o to bedlivějc ji sledoval zpod přivřenejch víček. Byl jsem zvědavej, jaký se mnou má úmysly. Doba, ve kterou přišla, moc prostoru pro pochybnosti o důvodu její návštěvy nedávala. Stáhla mi deku ke kolenům a zaslech jsem, jak ostře vydechla. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě to nepotěšilo. Její dlaně zlehka hladily mou hruď a bylo to sakra příjemný. Sklonila se ke mně a jazykem začala dráždit moji bradavku. Jo, tak tohle by jí šlo taky! Cítil jsem, jak rukou klouže podél mýho těla a vzápětí její prsty pevně obemkly moji chloubu. Jen stěží jsem potlačil zasténání. Koneckonců, už jsem pár tejdnů s žádnou nebyl, tak proč ne? pomyslel jsem si. Zvednul jsem ruce a bez váhání jí shrnul košili k pasu. Zřejmě si myslela, že jsem mimo, protože sebou polekaně trhla, ale pak se uklidnila a pokračovala ve svý činnosti. „Jo, holka … děláš to moc hezky!“ zamumlal jsem k ní povzbudivě. Poslechla mě a já si to ještě chvíli pěkně užíval …
Nakonec jsem usoudil, že víc už toho nesnesu. Odtáhl jsem její ručku a bez otálení nás překulil, takže jsem měl pod sebou její měkký a poddajný tělo. Neprotestovala, právě naopak. Dychtivě roztáhla stehna. Klekl jsem si mezi ně, položil si její kotníky na ramena a vnikl do ní až po kořen. Slabě vykřikla a zvrátila hlavu dozadu. Povytáhl jsem se a znovu do ní vklouzl. Tentokrát hodně pomalu, abych si ten pocit vychutnal. A pak jsem to zopakoval eště několikrát … Hlasitě sténala a pokoušela se to urychlit tim, že tlačila svoje boky proti mně. Plesknul jsem ji přes zadek a zavrtěl hlavou, že tohle jako ne! Pochopila a nechala toho. V prstech svírala prostěradlo a házela hlavou ze strany na stranu. Líbilo se mi ji takhle trápit, ale nakonec jsem se nad ní a i sebou, co bych zapíral, slitoval. Přirážel jsem krátce a tvrdě a zanedlouho se její lůno kolem mě sevřelo … Zhroutil jsem se na ni a pokoušel se popadnout dech, což se mi po chvíli i podařilo. Odrhnul jsem jí vlasy z tváře a ….
Prudce jsem otevřel oči a navzdory bolesti, která mi okamžitě připomenula tu odpolední kratochvíli, jsem se vymrštil přímo do sedu. Srdce mi bilo jako splašený a já vytřeštěně zíral do tmy. Trvalo dost dlouho, než jsem byl schopnej vstát a přejít ke komodě, kde jsem měl víno. S pohárem jsem se neobtěžoval a prostě se napil rovnou z karafy. A ještě jednou a znova a zase a ještě … Nepřestal jsem dokud dobrá polovina obsahu nezmizela. Teprve pak jsem ji postavil a zhluboka dejchal. Bylo mi horko, tak jsem rázně rozrazil okenice a nechal ledovej vzduch, aby mě trochu zchladil. No, pomohlo to, ale ne moc. Zavřel jsem vokno a roztřeseně se sesunul do křesla. Mý bolavý svaly na mě řvaly, ať si zas lehnu, ale já nemoh. Nemoh jsem se vrátit do postele, kde se mi zdál ten zatracenej sen! Jo, zpočátku nádhernej, ani prostředek nebyl špatnej, ale ten konec bych nikomu nepřál … Děs, kterej mě stále eště svíral jako v kleštích, nepolevoval. Co jsem to jenom za stvůru?! ptal jsem se sám sebe stále dokola. Jak mi bohové mohli poslat takovej sen?! Pravdou je, že vo nich žádnýho valnýho mínění nemám, ale copak jsou takhle zvrácený? Nebo si se mnou jenom pohrála moje vlastní mysl a vytvořila z něčeho krásnýho, co mi seslali, takovouhle zrůdnost?! Ztěžka jsem polkl. Pak mě ale napadla spásná myšlenka. Třeba to byl následek toho dryáku, co jsem vypil před spaním. Jo, jasně. Tak to muselo bejt. Jiný vysvětlení není možný! Teda kromě toho, že jsem … Vlastně ani nevim co, ale něco strašlivě vodpornýho! Fuj! Otřásl jsem se hnusem.
Tu noc jsem se už do pelechu nevrátil. Do kuropění jsem trpěl v křesle a zoufale se snažil zapomenout na to, co se mi zdálo. Konečně začalo svítat a já moh vypadnout. Serval jsem ze sebe ten zatracenej vobvaz, naházel na sebe oblečení a vyrazil ven. V kuchyni jsem zhltnul pár žitnejch placek a hnal se dál. Musel jsem pryč. Ještě nikdy v životě jsem tak si rychle neosedlal koně. Pak jsem hvízdnul a objevil se Wark. Strážnej u brány měl co dělat, aby mi ji votevřel. „Kam jedeš, pane?“ Slyšel jsem za sebou jeho znepokojenej hlas. „Nestarej se!“ Pak jsem si ale uvědomil, že by to mohla bejt pěkná blbost. „V poledne sem zpátky!“ zařval jsem na něj a pobízel hřebce k většímu kvapu.
Cválali jsme krajinou a moje mysl se pomalu uklidňovala. Jo, nejni nad čerstvej vzduch. Táta říkával, že dokáže zahnat všechny chmury. A měl pravdu. Opřel se do mě poryv větru a hodil mi do očí sníh. Několikrát jsem zamrkal, abych se ho zbavil. Přede mnou se objevilo údolíčko … Zarazil jsem koně a zadíval se před sebe pozornějc. Ajaj! Bezděky jsem dojel do údolí, kde zahynuli rodiče.
Sesednul jsem a přistoupil k mohyle. No, mohyle. Vono tehdá ani nebylo moc co pohřbívat. Jejich těla, teda spíš to, co z nich zbylo, jsme našli až na jaře. Uložili jsme je do mělkýho hrobu a navršili na ně hromadu kamenů, tak do vejšky vzrostlýho chlapa. Na její vrcholek jsme dali kovanej kříž se stylizovanou vlčí hlavou. Táta vlky miloval a já zrovna tak. Jako malej kluk jsem míval vlčici, jmenovala se Symba. Už to taky má za sebou, ale zbyl mi po ní Wark. Stál jsem tam se sklopenou hlavou a v duchu se jim vomlouval. Byl jsem si jistej, že tohle by jima pěkně otřáslo. A to jsem mámě sliboval, že ji budu chránit! K čertu se mnou!