Imaginární láska

***



Má imaginární lásko
Zase vysnívaná do obrazů tmy
Zase očekávaná jako narození nového dne ...



Je poledne a bezvětrná sobota
Ani strom a zvon se nehne
Pouze mé prsty slézají útesy tvé nahoty
Rozprostřené na míse dnešního rána
Jsi sama ... opuštěná všemi
Ani slova nepřebývají
Jen ticho pomalu zabydluje
Všechny volné pokoje a haly tvého nitra
Jsi imaginace
Mlha a dým mezi stromy
Obraz obrazů bez jediného nánosu barvy
Spíš stín vymodlený v mojí duši
Nějaká záražka mezi známými světy
Věčně opěvovaná jako svoboda a žena
Svobodný tón znějící celou duší
Nápěv potulného žebráka s kapsami prázdnými
Jako je život a nebo truchlohra kdy
Krásná kolombína utíká před nepokojným pierotem
Do hlubin nočních snění
Kdy sny jí zaštítí před jeho slovy a vášnivým dotekem
Hvězdy která právě vychází
Na nebi nad městem ve kterém se ztrácím
Když jdu ve tvých stopách po vůni parfému
Který přetrvává ve své nesmrtelnosti
V temnotě podchodů které jsem ještě neobjevil
Snad zapomenul sled minulých událostí
Ve slovech která nemohla plně vyjádřit
Každé hnutí mojí mysli pro tebe
Objevující se s každým novým dnem na stejných místech
V úsměvech a slzách neznámých žen a dětí
V posloupnosti každé hodiny zvěstované úderem
Chrámového zvonu
To všechno bylo jen pro tebe a tvou lásku
Má imaginární lásko ...



***



Stále jsem doufal v nějakou známou naději
Že se objevíš a obraz imaginace se stane skutečností
Tohoto jedinečného okamžiku ...



Hledal jsem tě ve všech podobách Boha
V tajemných náznacích co se mi honily bolavou hlavou
Když jsem se toulal po přístavištích přímořských měst
A hledal v písku stopy tvých nohou
Ptal se zamračených rybářů věčně spravujících své sítě
Tak děravé jako byl náš život žitý v prožívání
A celek se schovával za vyšeplalý hlas
Co nám každodenně radil jak dál abychom se vůbec našli
V tom shonu co vládl kolem nás
A zadíral se nám do pórů opálené kůže
Při koncertech potulných madridských kytaristů
Ve faldangu vyťukavajícímu odpolední odjezd vlaků
Z hlavních nádraží měst ve kterých jsme ani nebyli
Nebo je nemohli najít na mapách svých nahých těl
Při milování tak zběsilém jako by to mělo být naposledy
Nebo mezi slovy smutečního řečníka nad našimi hroby
Ve stínu svraštělých vrb mhouřících své kadeřavé oči
Nad postavou sedícího lorda Byrona který tě oplakával
Už několik dávných století
Svou muzu ztracenou při poslední revoluci
Kdy holé ruce znamenaly nejničivější zbraně celého světa
A slova básníků ještě něco znamenala
Tak jako láska mezi mužem a ženou
A jejich dítětem stojícím kdesi mezi prvopočátkem a koncem
Ve kterém Kain zabíjel svého ještě nenarozeného bratra
Obludným kamenem celé lidské nenávisti
Nikdo nevěděl a nehledal účel světící prostředky
Vždyť k potopě světa scházelo jen blizoučko času
A vypuštěná holubice z tonoucích korábů
Se stále vracela na ruku která jí vypustila
A nebylo místa na zemi kde by nestála hlubina
Voda polykající v sobě pevniny a ostrovy
Muže a ženy a jejich plačící děti v korunách stromů
Které se postupně vyvracely do hliněných vírů zakaleného moře
Až za mnoho dní začalo vycházet slunce vysušujíc ty nekonečné hladiny
Moří a oceánů ... to všechno jen pro tebe
Pro sen blouznivé imaginace co se stále a stále zrozuje
V podobě ženy a víry ...




Že zítra znovu vyjde slunce a my se potkáme
Na konečné stanici tramvaje kdesi za městem ...




***