Led a oheň - kniha druhá, kapitola 11

Zastavila jsem se zastavila u Dary, abych si vzala hojivou mast a nějaké to plátno. Hádala jsem, že budu obojí potřebovat. Dara se na mě potutelně usmála a podala mi ještě malou skleněnou lahvičku. „Dej mu toho deset kapek, ne víc! Bude se mu po tom líp spát!“ To byla celá Dara. Věděla o všem, co se kde šustlo, a nic ji nedokázalo překvapit. „Ty víš, pro koho to chci?“ ptala jsem se jen, abych se ujistila. Přikývla. „Pro Pavrika! Ale kdyby náhodou, tak určitě zbude i pro toho druhýho!“ mrkla na mě spiklenecky. „Ten ať klidně trpí! Nic jiného si stejně nezaslouží!“ vyhrkla jsem prudčeji, než jsem původně zamýšlela. Napůl jsem čekala, že mi vyčiní, že ranhojič má ulevovat od bolesti bez ohledu na to, jestli je mu někdo sympatický nebo ne. Místo toho ale jen pokrčila rameny. „Dělej, jak myslíš, děvečko! Já sem jenom stará a hloupá ženská, víme?“ Stejně jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že ví mnohem víc, než dává najevo.
Tiše jsem zaklepala. „To jsem já! Můžu dovnitř?“ zavolala jsem polohlasně, protože jsem nechtěla vzbouřit celý dům. „Jo, pojď dál!“ Vešla jsem k bratrovi a zatajila dech. Byl oděn jen v nohavicích a mně se naskytl pohled na jeho svalnatý hrudník, který nyní pokrývaly pomalu tmavnoucí podlitiny. „Nepřehnali jste to trochu?“ vydechla jsem šokovaně. „Jen jsme se tak kočkovali!“ Bezstarostně mávl rukou. „Vypadá to horší, než to je!“ snažil se mě uklidnit. „Ale těší mě, že ten prevít je na tom eště hůř!“ pronesl pyšně. Nijak jsem to nekomentovala a pokynula mu, ať si lehne.
Ani se nehnul, když jsem mu opatrně, ale důkladně, prohmatávala žebra, jestli je nemá zlomená. Oddechla jsem si. Naštěstí, nic takového. Jemně jsem mu potírala modřiny balzámem a při tom přemýšlela, jak je na tom jeho soupeř. Co asi znamená to jeho, eště hůř než já? Podle mého soudu nejspíš to, že nebude schopen chodit. Ale přesto jsem ho viděla u večeře a nepozorovala jsem na něm nic zvláštního. Ale stejné to bylo i u Pavrika a ten přesto vypadá, jako by se po něm přehnalo stádo splašených koní …
Z přemýšlení mě vytrhlo bratrovo bolestivé syknutí, když jsem neopatrně trochu víc přitlačila. „Promiň!“ omluvila jsem se mu ihned a už si dávala pozor. Když jsem skončila, tak jsem mu řekla, ať si sedne, a pevně mu ovázala hruď plátnem, protože jsem nechtěla, aby se ta mastička hned zase setřela. „Tak a je to! Ráno si to můžeš sundat.“ pronesla jsem, abych ho uklidnila, protože se nespokojeně mračil. Ale protestovat si nedovolil. Někdy míval i rozum! „Máš ještě někde něco dalšího?“ optala jsem se ho starostlivě. „Ne.“ odpověděl klidně. „Dobře!“ Vstala jsem a pečlivě odměřila potřebné množství léku. Nakapala jsem mu ho do vína. „Vypij to!“ přikázala jsem mu. „K čemu to jako je?“ zajímal se, ale poslušně si lokl. „Docela dobrý!“ Uznale mlaskl. „Budeš po tom líp spát!“ ujistila jsem ho. „A nechci slyšet žádný řeči! Potřebuješ to jako sůl!“ dodala jsem nekompromisně. Dopil a podal mi zpátky číši. „Dík, Mar!“ hlesl ospale a vzápětí se skácel zpátky na lůžko. Páni, účinkuje to rychleji, než jsem si myslela. Musím se zeptat Dary, co to tam přesně dala. Stáhla jsem bráškovi boty, přikryla ho a vtiskla mu polibek na čelo. „Dobrou noc, ty můj bojovníku!“ popřála jsem mu láskyplně. Ještě jsem přerovnala polena v krbu, aby mu bylo teplo celou noc, a po špičkách opustila jeho pokoj.
„Bude v pořádku, že jo?“ Polekaně jsem vzhlédla do Urganových očích. „Nevím, o čem to mluvíš!“ předstírala jsem nechápavost. „Byla jsem jen dát dobrou noc bratrovi!“ dodala jsem pevným hlasem. „Dobrý pokus, sestřenko!“ ocenil tu moji šarádu. „Ale nezapomeň, že jsem je viděl!“ dodal s přimhouřenýma očima. Mlčela jsem. Nemohla jsem mu přece říct, že bratr dostal pořádný výprask! Kdyby se to pak dozvěděl, tak by mě nejspíš zabil! Bratranec obrátil oči v sloup. „Ta vaše zatracená doronská hrdost!“ Něco ve mně se naježilo. „Ty tak máš, co říkat!“ odsekla jsem mu. „Minule jsi se tady zpil pod obraz a to jenom proto, abys porazil Utreka! Bylo ti z toho zle ještě dva dny nato!“ připomněla jsem mu se zadostiučiněním. Na okamžik jsem měla pocit, že mi jednu vlepí, ale pak zvolna přikývl. „Jo, máš asi pravdu! Jsem stejný jako vy dva! Jenže teď ti klidně přiznám, že Brian skučí jako pes …“ Co bys taky nepřiznal? Nejde přece o tebe! „ … a proklíná chvíli, kdy se rozhodl postavit se Pavrikovi!“ V jeho pohledu jsem jasně četla němou prosbu, abych mu pomohla. Ani náhodou! „Jestli má bolesti, ať si povolá Daru!“ pronesla jsem zdánlivě bez zájmu. Urgan se zamračil a položil mi ruce na ramena. „Měla bys to udělat ty! Je to stejně tvoje vina!“ sdělil mi klidně. Cože?! „Přišel jsi snad o rozum?! Jak bych já asi mohla za to, že se ti dva blázni málem umlátili?!“ vyjekla jsem na něj a prudce shodila jeho dlaně. „Hele, Pavrik do toho šel tak ostře, protože Brian s tebou tancoval …“ Na nepatrný okamžik zaváhal, ale pak pokračoval. „ … a řekněme, že tě při tom držel ne tak docela v souladu s etiketou, a Pavrik to špatně nesl. Takže využil první příležitosti, aby Briana vyzval. A uznej, že ten mu ustoupit nemohl, ne? Je to totiž stejně tvrdá palice!“ Hm, tak teď už jsem tomu rozuměla dokonale. Tohle by na brášku sedělo naprosto přesně. Vědomí, že se ti dva skutečně poprali kvůli mně, mě zasáhlo jako rána pěstí.
„Urgane, to jsem nechtěla! Opravdu!“ hlesla jsem zoufale. „Nelam si s tím hlavu! Dostanou se z toho, neboj! Já bych jenom chtěl, aby se Brianovi dostalo stejné péče jako Pavrikovi. To je celé!“ Ano, to by bylo spravedlivé, ale přesto jsem hned neodpověděla. Urgan si mé váhání vyložil po svém. „Jestli se bojíš o svoji čest, tak tam s tebou budu celou dobu!“ Zavrtěla jsem hlavou. „O tohle nejde, jen přemýšlím, jestli mám všeho dost!“ Vzal mě podpaždí a zavedl mě na ubikace. Otevřel dveře na konci chodby a gestem mě pozval dovnitř.
Baranský kníže ležel na posteli, nadzvedl se na lokti a když mě viděl, tak polohlasně zasakroval. „To je vskutku milé přivítání!“ Sladce jsem se na něj usmála a bohové, mi odpusťte, cítila jsem nesmírné zadostiučinění. Jo, to máš za to! Hezky si vyzkoušej, jaké to je, když by ses nejraději propadl hanbou. „Proč jste tady, paní?“ zeptal se se zaťatými zuby. „Protože jsem ji o to požádal!“ ozval se Urganův přísný hlas. „To jsi nemusel, pane! Vždyť to nic není!“ Jen stěží jsem potlačila úsměv. Urgan měl pravdu. Jsou opravdu stejní! „Mám na to jiný názor!“ odvětil Urgan stroze. „Jsem ti vděčný za starost o moje zdraví, ale opravdu nevidím důvod, aby …“ Brian se dokonce posadil. „Jestli jste už skončili, tak bych se na vás ráda podívala!“ vložila jsem se jim do hovoru, protože tohle vypadalo na dlouhé dohadování. „To vám věřím!“ odfrkl si Brian, ale pak přikývl. „Dělejte, co chcete, paní!“ „Děkuji!“ Měla jsem co dělat, abych se vyvarovala ironie.
Urgan se opíral o zeď u dveří a mě napadlo, proč nejde pryč? Nicméně, jsem se tím nenechala rušit. Rychle jsem Briana prohlédla. Byl hodně potlučený, ale stejně jako Pavrik, neměl nic zlomeného. Zraněná místa jsem mu potřela mastí a také převázala. Ještě, že mi toho Dara dala tolik! blesklo mi hlavou. „Do rána bolest poleví!“ řekla jsem věcně. „Ještě vypijte tohle!“ Působilo to na něj stejně rychle a on za pár minut spal jako dudek. Sbalila jsem si věci a měla se k odchodu. „Doprovodím tě!“ nabídl se mi Urgan galantně. „Vždyť máš stejnou cestu jako já, ne?“ udiveně jsem se na něho podívala. „To ano, ale znělo to dobře, ne?“