Led a oheň - kniha druhá, kapitola 10

Ráno po snídani jsem vyšel na dvůr a první, na koho jsem tam narazil, byl ten hnědovlasej chlápek, co se včera tak měl k Marice. Zevloval bezcílně u arény, kde zrovna zápolil Grund s nějakým mužem z Lationu. Chvíli jsem je pozoroval a vyrozuměl jsem se, že se jedná o jakejsi nevyhlášenej turnaj, ve kterym se utká pět našich a pět Urganovejch chlapů. Tohle už byla třetí dvojice duelantů. Zatím to bylo nerozhodně, ale podle toho, co jsem viděl, tak to Grund hodlal změnit. Správně, chlape! Naše pohostinnosti má taky svý meze. Došel jsem k nim a pohodlně se opřel o horní břevno. Jakoby náhodou jsem si vybral místo vedle Briana. „Pěkný souboj, pane!“ prohodil ke mně uznale. „Jo, taky bych řek!“ souhlasil jsem s nim a po očku si ho přeměřoval.
Byl menší než většina mejch mužů, ale to nic neznamenalo. Spíš by mě překvapil opak. Byl prostovlasej a vlasy měl krátce střižený. U nás jsme je nosívali delší. Co se oblečení týkalo, tak to měl na lationský poměry hodně prostý. Žádný výšivky nebo podobný vobezličky. Černý nohavice, režná halena, přes ni teplá tunika a celý to doplňovaly vysoký boty a koženej opasek, na kterym nechyběla krátká dýka a dlouhej meč. Rozhodně nevypadal jako nějakej hejsek a já mu v zásadě neměl co vytknout. Teda kromě toho, jak se lísal k mý sestře! A to jsem plánoval udělat hned teď. „Kdo je na řadě?“ zeptal jsem se hlasitě, když Grund poslal svýho protivníka k zemi dobře mířenou ranou. „Řekl bych, že my dva, pane!“ Brian na mě mrknul. Potěšilo mě, jak je bystrej a chápavej. Podlezl jsem břevno a zaujal šermířskej postoj. Brian se ke mně ochotně připojil.
Sakra, tohle bylo po čertech blízko! pomyslel jsem si, když mi jeho čepel prolítla těsně vedle ucha. Další jeho výpad jsem zblokoval skoro na poslední chvíli. Do háje, ten chlap je dobrej! Ale už tě mám dost! Meč sice nebyl moje oblíbená zbraň, ale uměl jsem to i s nim. Táta s Cedem se vo to postarali. A v těhle chvílích jsem jim za to byl děsně vděčnej. Vopřel jsem se do toho z plnejch sil a postaral se, aby měl ten chlap taky nějakou práci. No, docela se mi to dařilo … Nakonec se mi podařilo vyrazit mu zbraň z ruky. Dopadla s ostrým cinknutím na zmrzlou půdu. „Vzdáváš?“ Špičkou svý zbraně jsem mu ledabyle mířil na hruď a právě ta ledabylost se mi krutě vymstila.
Ten všivák se mi vrhnul po nohách a než jsem se nadál, tak jsem ležel na zádech a meč se povaloval mimo muj dosah. „Ani náhodou, pane!“ šklebil se mi do obličeje. No, jak chceš! Bez váhání jsem se rozmách a vzal ho pěstí do brady. Tim jsem ho ze sebe shodil a okamžitě vyskočil na nohy. Brian vstal taky a přimhouřenýma očima si mě měřil. „Budeme pokračovat, pane?“ zeptal se zdvořile. „Máme snad vítěze?“ optal jsem se ho ironicky. V očích se mu zablesklo, ale jinak nic neřikal. Soustředěně jsem ho pozoroval a snažil se vodhadnout, kdy to přijde … Hergot, ten určitě netráví svoje dny jenom tancem! Vystartoval po mně a při tom nedal skoro ani znát, že zaútočí. Povedlo se mi to vykrýt, ale tomu, aby mě citelně praštil do žeber, jsem zabránit nedokázal. Oplatil jsem mu kopancem do kolena. Procítěně zaklel a vrazil mi pěst do břicha, jen jsem heknul …
U večeře jsem si zálibně prohlížel pečený kuře, ale radši jsem si dal hrachovou kaši omaštěnou škvarkama. Urgan se pobaveně šklebil, ale já mu to neměl za zlý. Nevypadal jsem zrovna nejlíp, ale toho šupáka jsem nakonec dostal. Jo, a ten jejich slavnej Lation to projel! Jsme prostě lepší! „Tak už má dušička konečně pokoj?“ Bratranec se provokativně zakousl do masa. Hm, voní to moc hezky … „Nevim, kam tim míříš!“ zahuhlal jsem. Blbě se mi kousalo a eště blbějc mluvilo. „Netvrď mi, že jsi do toho tak šel ve jménu Doronu!“ To jsem mu netvrdil. „Spíš bych hádal, že to bylo kvůli Marice, co?“ pokračoval dál ve svejch vývodech. A měl je zatraceně přesný. „Pche!“ odfrkl jsem si pohrdavě a dál se k tomu nevyjadřoval. Nadechoval se, aby mi eště něco řek, ale naštěstí se objevila Marika, takže jsem byl další jeho perly ušetřenej. No, jak se to vezme.
Vytřeštila na mě oči a zhrozeně si prohlížela muj pošramocenej obličej. „Co se ti stalo?“ vyjevila se. Chtěl jsem jí odpovědět, ale Urgan mě předešel. „Váš ctěný bratr hájil čest Doronu v pěstním souboji, paní!“ Jeho formálnost na ni neudělala žádnej dojem. „Jsi horší než malý kluk! S kým jsi se zase rval?“ udeřila na mě zostra. Nikdy tuhle chlapskou zábavu neměla v oblibě. „S Brianem!“ Pro jistotu jsem na něj eště ukázal prstem, kdyby mi nerozuměla. Uvědomil jsem si, že nás ten pacholek bedlivě sleduje. Všimla si toho taky a měl jsem pocit, že trochu zrudla. Ale možná se mi to jenom zdálo. Opatrně mě políbila na tvář a věnovala mi zářivej úsměv. „Jsem na tebe hrdá, bratře!“ zašveholila dostatečně hlasitě, aby to tomu holomkovi neuniklo. Zíral jsem na ni jak z jara, ale byl jsem rád, že to vzala takhle. Vobvykle mi totiž nadávala víc. „Donesu ti něco na bolest, než usneš, ano?“ zašeptala, když si sedala. Oceňoval jsem, že to řekla tak tiše, že jsem ji slyšel jenom já. „Dík!“ Čekala mě krušná noc a vítal jsem každou pomoc. „Nic víc nepotřebuješ?“ Stiskl jsem jí ruku na znamení, že ne.