*ANOMÁLIE*

Tak tedy poslouchej. Přijal jsem jednou ráno na sále sestru z chirurgie, třicetiletou prvorodičku. Bylo jí divné, že dva týdny po termínu se porod stále ještě nehlásí. Přišla celá ustaraná, nevědouc co se s ní bude dále dít. Znal jsem ji vždy jako energickou, psychicky robustní, ale teď tu stála přede mnou, coby hromádka neštěstí.

„Musíme vás tedy trochu rozhýbat, Jano“, začnu trochu humorně. „Dostanete infuzi s oxytocinem a nejpozději do večera to máte za sebou.“ Sice jsem ji tím pro začátek uklidnil, ale sám pro sebe jsem si rozvíjel možný scénář příštích hodin, poněvadž jsem si byl vědom několika negativních faktorů, které by mohly moje plány narušit.

Infuze začla brzy působit a stahy se postupně zesilovaly,rodička optimisticky naladěná. Zdálo se, že vše půjde okay. Asi tak za tři hodiny mi asistentka hlásí, že ozvy jsou chvilkami nepravidelné. Byl to pro mě první výstražný signál, abych zůstal ve střehu. Janu jsme tím nechtěli rozrušovat a udržovali jsme ji nadále v dobré náladě. Vnitřní nález se úměrně času pozvolna vyvíjel, jenom ty ozvy mě zneklidňovaly, jejich porucha se vždy po několika minutách opakovala. Když infuze dokapávala, spontánní stahy nenastaly a děložní činnost pozvolna dohasínala.

Napíchl jsem druhou kapačku se zvýšeným oxytocinem. Přesto se stahy zesílily jen mírně a zakrátko začly znovu ochabovat, až se porod úplně zastavil. Ozvy mě znervozňovaly i nadále a bylo mi jasné, že musím zvolit jiný postup. Děložní nečinnost mě k tomu doslova nutila a Jana taky začla tušit, že něco nefunguje, jak by mělo.

„Máte se mnou problémy, že?“, zeptala se úzkostlivě.
„Nezapírám, že ne, Jano. Ale když už se ptáte, musím vám nalít čistého vína. Vaše děloha, jak asi taky tušíte, se mnou nechce spolupracovat. Tím, že přenášíte, je zřejmě svým obsahem maximálně roztažená a není tedy vstavu, aby se vydatně a tím i účinně stahovala. Kromě toho taky ještě nevím, proč nejsou ozvy plodu takové, jak by měly být.. Tuhle celkově nepříznivou situaci mohu vyřešit jedině císařským řezem. Vynucovat děložní činnost do nekonečna, to nejde a bylo by riskantní pro vás i pro to vaše malé velké.“

„Jak na to Jana reagovala?“, Mirek napjatě.
Budeš se divit, úplně klidně. Má prý ke mně plnou důvěru, že to dobře dopadne!

A teď dávej, Mirku, pozor, co z toho nakonec vzešlo: když proniknu řezem do dělohy, nemohu naléhající hlavičku vůbec vybavit! Vysuším operační terén a ku svému údivu vidím, proč tomu tak je a co je příčinou těch špatných ozev: abnormálně dlouhý pupečník, třikrát těsně otočený okolo krčku plodu! Rychle jej podvážu, přestřihnu a pak už snadno vybavím děvčátko o váze téměř pěti kilo.

Když pak odlučuji plodové lůžko, zjišťuji, že kontrahovaná děloha je podstatně menší, než obvykle! Její tělo sestává totiž pouze z levé poloviny a pravostranný vejcovod s vaječníkem chybí. Tato vzácná anomálie přispěla tedy k tomu, že vývojově redukovaná děložní svalovina, maximálně roztažená velkým plodem, nebyla schopná vyvinout samostatnou porodní činnost.
„A co Jana, dozvěděla se to?“ zajímá se Mirek.
To víš, že ano. Řekl jsem jí: ¨Jano, pokud plánujete ještě jedno, počítejte znovu s operací¨, a zdůraznil jsem jí, proč.

"Když se dříve rodilo většinou doma, Mirku, tak by tyhle nenormálnosti končily tragicky nejenom pro dítě, ale byly by životně nebezpečné i pro jeho matku.“