Led a oheň - kniha druhá, kapitola 9

Princezna má při úklidu společnost ...
» autorka: erestor
Cítila jsem na sobě čísi pohled. Zatraceně! „Musíš na mě tak civět?“ prohodila jsem otráveně, protože jsem nepochybovala, že se Pavrik zase vrátil. „Neříkal jsi, že chceš zkontrolovat stráže? To jsi to vzal hodně rychle!“ Odpovědí mi byl tichý smích. A bratrovi rozhodně nepatřil! Ohlédla jsem se přes rameno a krve by se ve mně nedořezal. Jenom to ne! Rejžák mi vypadl z rukou a já vyskočila na nohy. Rozhodně jsem nehodlala před ním klečet! Stál u zdi s rukama založenýma na prsou a smál se. Stiskla jsem zuby a prosila bohy, ať něco udělají. Rozevřou pode mnou zem, odnesou mě vichrem pryč, nechají mě zmizet jako dým nad ohněm … prostě cokoliv, jenom abych se dostala co nejdál od něj. Hm, k ničemu se nemají, tak si zřejmě budu muset pomoci sama. Zhluboka jsem se nadechla, abych se sebrala.
„Co je tady k smíchu?!“ otázala jsem se ho ledově. „Princezna a drhne podlahu jako nějaká služka! Tohle by v Lationu bylo nemyslitelné!“ Přesně tohle jsem potřebovala slyšet! „V Doronu se žádná práce, která je ku prospěchu ostatních, nepovažuje za podřadnou nebo dokonce ponižující!“ zpražila jsem ho ostře. „A člověk, který nezná ani základní pravidla slušného chování, by se smát neměl vůbec!“ dodala jsem povzneseně, zatímco jsem dumala, jak moc mokrá je zástěra, co mám na sobě, a jestli mám nebo nemám šmouhy na obličeji. Zoufale jsem věřila, že ne. Ihned zvážněl a upřel na mě zkoumavý pohled. Připadala jsem si před ním jako nahá. „Zřejmě narážíte na to, že jsem se vám nepředstavil, má paní!“ Opravdu chytrák! Jako nejlepší reakce mi přišlo uražené mlčení. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak ke mně přistoupil.
I přes tu pokročilou hodinu vypadal dokonale. Jeho nohavice i tunika byly bez poskvrnky a každičký jeho hnědý vlásek byl na svém místě. O to víc jsem si uvědomovala, jak žalostně asi vypadám já. Tohle není spravedlivé! pomyslela jsem si smutně. Přejel mě očima od hlavy k patě a pak mi vystrouhl ukázkovou poklonu. A tohle se musí stát zrovinka mně! „Jelikož zde není nikoho, kdo by nás mohl formálně představit, dovolte mi, abych tak učinil sám!“ pronesl, jako by to byla ta nejobyčejnější věc na světě. Polkla jsem a s veškerou důstojností, které jsem byla schopna, jsem mu naznačila, že souhlasím.
„Brian, kníže baranský.“ Oh, bohové! Kdyby to aspoň byl obyčejný voják! Za co mě tak krutě trestáte?! „Princezna Marika, sestra doronského krále!“ Přece se nebude holedbat titulem jen on, ne? Následovala další jeho poklona. Odpověděla jsem mu drobnou úklonou hlavy. Podle etikety mi měl políbit ruku, ale nějak jsem se nedokázala přimět podat mu ji. Vždyť jsem ji před chvíli máchala ve špinavé vodě! Podíval se na mě. „Přejete si, abych vám s tím vědrem někam pomohl? Tedy pokud jste již s vaší prací skončila?“ Skoro jsem zaúpěla. „Ano, odneste ho na dvůr a vylijte ho tam!“ souhlasila jsem, i když mi ještě kus podlahy zbýval, ale na tom nezáleželo! Brenna to určitě pochopí, ne? Bez námahy zvedl džber a kráčel s ním ke dveřím. Úlevně jsem si vydechla, když za ním zaklaply. Kolena se mi třásla tak, až jsem si musela sednout na nejbližší lavici.
„No teda! To je ale drzoun!“ Thora stála mezi kuchyní a síní s očima navrch hlavy. „Jo.“ hlesla jsem tiše. „A já před ním vypadám jako ten největší hlupák!“ povzdechla jsem si polohlasně. „Kdepák! Zvládla jsi to skvěle! A jak jsi ho setřela! To já bych nesvedla! Byla jsi neuvěřitelná!“ Thora si mě obdivně prohlížela. Usmála jsem se na ni. „Thoro, jestli sis nevšimla, tak mi to bylo k ničemu! Tohle kolo vyhrál on!“ ozřejmila jsem jí svoji prohru. „Podle mýho ne!“ pronesla umíněně. Moje zlatá Thora! Vždycky stála při mně! A po tomhle trapasu jsem si toho zvláště cenila! Už už jsem otvírala ústa, když jsme zaslechly, jak se otevírají venkovní dveře. Thora hbitě vyklouzla ze síně a nechala mě s baranským knížetem samotnou.
„Mohu pro vás ještě něco udělat, má paní? Snad vám donést koště? Nebo dáváte přednost něčemu jinému?“ navrhl mi s kamennou tváří. Tak ty si ze mě chceš utahovat? Jen počkej! „Nosit mi nic nemusíte, ale trváte-li na své nabídce, tak můžete připravit dříví na oheň!“ S líbezným úsměvem jsem mávla rukou k obrovskému krbu. Výraz jeho tváře se nijak nezměnil. S ležérností učinil, o co jsem ho požádala, zatímco já jsem ještě otírala desky stolů. „Ještě nějaké přání, paní?“ Jeho ruce už nebyly tak čisté, což mě nemálo potěšilo. „Nikoliv, děkuji vám!“ Opět se mi uklonil a s přáním dobré noci konečně vypadl. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi to líbí nebo ne. Spíše jsem jeho odchodu litovala …
Tipů: 2
» 05.02.13
» komentářů: 3
» čteno: 900(3)
» posláno: 0


» 05.02.2013 - 20:00
vystrouhl ukázkovou poklonu. - bylo by asi lepší vysekl.
Bezvadnej díl! Moc krásnej, usmívala jsem se nad ním, von je takovej zdvořilej a ona na něj s dřívím :D . A mooooc se těším na další :)
» 09.02.2013 - 12:04
Prosím, prosím smutně koukám...
» 09.02.2013 - 18:51
Theresa: Konečně jsem se dostala k tomu, abych vložila pokračování ... tak už smutně nekoukej :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.