Led a oheň - kniha druhá, kapitola 8

Nemohl jsem usnout a jen jsem se tak převaloval z boku na bok. Nakonec jsem to vzdal a vyhrabal se z pelechu. Hodil jsem na sebe nohavice a volnou halenu, natáh si boty a vyšel na chodbu. Když už jsem vzhůru, tak se podívám na hlídku u brány! rozhodl jsem se. Sešel jsem do síně a vytřeštil voči. Na kolenou a s rejžákem v ruce se tam činila moje povedená sestřička! Usoudil jsem, že stráž počká, opřel jsem se o jeden z postraních stolů a upřeně ji pozoroval. Teď měla do urozený paní sakra daleko! Šedivý šaty a přes ně hnědá zástěra, vlasy v copu … Jo, takhle jsem ji znal. „Pověz mi, čímpak jsi Brennu naštvala tentokrát?“ zeptal jsem se s nelíčeným zájmem. Lekla se a vyjekla nahlas. „Co tu děláš?“ vyhrkla na mě, když se narovnala, aby si trochu protáhla záda. „Chtěl jsem jít zkontrolovat chlapy, ale tohle mně přijde zajímavější!“ Zrudla, jen jsem nevěděl, jestli vzteky nebo rozpaky. Hádal jsem, že to první. „Tak copak jsi provedla, sestřičko?“ Pevně semkla rty a vystrčila bradu. „Do toho ti nic není!“ odsekla mi vzpurně. „Mar, budeš eště potřebovat to koště?“ Z kuchyně vykoukla Thora a já byl okamžitě doma. Jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. „Tohle mě taky mohlo napadnout!“ zachechtal jsem. Thora zčervenala, vzápětí zbledla jako stěna, a než jsem se nadál, tak zmizela zpátky za dveřma.
„Tohle od tebe nebylo vůbec pěkné!“ vyčetla mi Marika se svraštělým čelem. „A co jako?“ Vždyť jsem nic neudělal, ne? „Nejdřív s ní tančíš a teď se jí směješ!“ Mračila se na mě, jako bych za to moh já, že tady musí drhnout podlahu. „Nesměju se jí!“ odmítnul jsem to nařčení okamžitě. „Směju se vám oběma!“ vysvětlil jsem jí ochotně. Vyplázla na mě jazyk. „Tenhle tvuj milej zvyk mi už začíná lízt na nervy!“ sdělil jsem jí otráveně. „Hele, co kdybys vypadl a nechal mě v klidu pracovat?“ navrhla mi stejně přátelsky. „Vadim ti tady snad?“ Hrál jsem si na nechápavýho. „Jo.“ hodila po mně naštvaně. Zvedl jsem se. „Tak já teda jdu, abys mohla pokračovat v týhle bohulibý činnost!“ věnoval jsem jí zářivej úsměv. Ona mně ledovej jako voda v potoku.
U brány jsem potkal Cedrika a ani mě to nepřekvapilo. „Taky nemůžeš spát?“ optal jsem se ho tiše. „Ale néé, měl jsem něco na práci!“ „Jestli ti na to Dorka přijde, tak u ní máš utrum!“ Uchechtl se. „To je spíš pro vás mladý! Pro vás radovánky, pro nás starý práce! Chtěl jsem se jenom mrknout, esli je všechno v cajku!“ ozřejmil mi, jako bych byl tupej. „Tak to je něco jinýho!“ Zadíval jsem se do nebe. Bylo jako vymetený a zářily na něm hvězdy. „Ráno bude pěknej mráz!“ prohodil jsem věštecky. „Taky bych řek! Urgan přijel právě včas! Kdyby se vo pár dní zpozdil, tak mu nejspíš umrzne ten jeho královskej zadek nebo něco inčího!“ Znělo to sice dost hrozně, ale věděl jsem, že to tak nemyslí. Zima v Doronu bejvala tuhá a kdo na ni nebyl zvyklej, s ní moh mít pěkný potíže. Urgan a jeho muži už sice s náma něco zažili, takže si vozili vlastní teplý oblečení, ale stejně jim to vždycky dávalo pěkně zabrat. Hlavně během těch prvních dnů. „Urgan je houževnatější, než si myslíš, Cede!“ Pokrčil rameny. „Můžeš bejt houževnatej, jak chceš, Pavriku, ale tohle počasí tě stejně dostane, když si to umane!“ Nepřel jsem se s ním. Věděl jsem přesně, na co naráží. Doron nikdá nebyl moc laskavej a dokázal nečekaně udeřit tim nejhorším způsobem. Třeba lavinou v úzkym údolí …
„Princezně to dneska vohromně slušelo!“ pronesl Cedrik najednou. „Thoře taky!“ řekl jsem mu na oplátku. „Šak její máma byla taky kus!“ Její máma byla jeho sestra. Ji i jejího muže zavraždili nájezdníci, když jsem byl malej kluk, a on si ji pak přivez k nám. To byla ještě mimino v povijanu. Vlastně jsem ani nevěděl, kdy vyrostla do takový krásy. No, abych byl upřímnej, tak toho jsem si nevšimnul ani u Mariky. Což mi připomnělo … „Hele, Cede, máš ponětí, proč to tam ty dvě dračice tak pulírujou?“ Tlumeně se zasmál. „Dračice, jo? Tak to na ně sedí!“ Měl na ně svuj názor a ten se dost podobal tomu mýmu. „Poškorpily se v kuchyni a naďály tam při tom ňákej čurbes, tak jim to Brenna za vodměnu hodila na hrb!“ Thora a Marika? Vytřeštil jsem na něj nevěřícně oči. Pochopil okamžitě, proč na něj tak civim. „Ale né, chlapče, byla to jen taková hra! Stejná jako když ses ty prával s Grundem!“ To už bylo lepší! Nedokázal jsem uvěřit, že by se právě tyhle dvě chytly. Ale kdo se má vyznat v ženský duši, ne? Táta říkával, že ženy sou vrtkavý jako severský počasí.
„Cede? Proč vlastně Lationu nevěříš?“ zeptal jsem ho koutkem úst. „To se těžko vysvětluje, chlapče!“ povzdechnul si. „Podivej, chlap, kterej dokáže prodat svýho jedinýho syna nepříteli, si ani nezaslouží, aby mu tak vůbec řikali, ne?“ Tohle udělal mámin otec jejímu bratrovi, nynějšímu lationskýmu králi. „A jeden se pak ani nemuže divit, když mu ten syn pak s gustem prořízne krk!“ Na ten souboj jsem si pamatoval. Pozoroval jsem ho potají ze stájí. Kdyby mě tehdy táta přistihnul, tak bych dopad hodně špatně. Pro neposlušnost moc pochopení nemíval. Jo, a eště pro lež. „Já vim, Morgan na to měl plný právo …“ pokračoval Cedrik. „ … jenže pořád je to vo tom, že vlastní krev zradila vlastní krev!“