Led a oheň - kniha druhá, kapitola 7

Prudce jsem se nadechla, když si mě při jedné z otoček přitáhl hodně blízko. „Takhle držíte všechny dívky?“ ohradila jsem se proti jeho nevhodnému chování, zatímco jsem plnými doušky vdechovala jeho vůni. „Jenom ty hezké, paní!“ odvětil drze. „A co děláte s těmi ošklivými?“ zeptala jsem se, aby si snad nemyslel, že mi vzal řeč. „Vyhýbám se jim!“ zachechtal se a vyzvedl mě skoro až nad hlavu. Páni, měl docela sílu! Takhle vysoko mě zvedal většinou jenom bratr. „Nevadí, že už nehrajou?“ hlesla jsem, když mě zase postavil na podlahu, ale ze svých paží mě nepustil. Potřásl hlavou. „Zase začnou!“ Měl pravdu. Za chvíli znovu spustili a on opět zkušeně vedl naše kroky. Najednou mi došlo, že se ani nezeptal, jestli s ním chci dál tančit! „Nejste trochu drzý?“ zeptala jsem se ho dotčeně. „Jen trochu?“ otázal se pobaveně. Pak si mě přitáhl ještě blíže, takže jsem zase cítila teplo jeho těla. „Hodně, má paní!“ Jeho upřený pohled mě zbavoval dechu a najednou jsem se nemohla pořádně soustředit … Konečně přestali hrát a on mě galantně doprovodil zpátky ke stolu. „Děkuji vám za tanec, má paní!“ Zdvořile se mi uklonil a stejným gestem se rozloučil i s mými společníky. Jako ve snách jsem se posadila a hleděla za ním.
„Je ti něco?“ Jako z dálky jsem vnímala bratrův hlas. „Ne, jsem jen trochu zadýchaná!“ Doufala jsem, že se nebude vyptávat dál. Zřejmě se ale s tím chabým vysvětlením spokojil, protože mě nechal na pokoji, a dál se bavil s Urganem. A já se mohla věnovat přemýšlení o svém tanečníkovi. Došlo mi, že se mi ani nepředstavil. Nezdvořák jeden! Všimla jsem si, že Pavrik se zase vydal do kola. Thora si musí připadat jako v sedmém nebi, protože opět tančí s ní. Třeba se na ni dneska usměje štěstí! pomyslela jsem si s nadějí. „Čemu se směješ, Mariko?“ Urgan se ke mně naklonil.
„Thora by se k Pavrikovi hodila, nemyslíš?“ odpověděla jsem mu otázkou. „To bych netvrdil!“ Nečekaná ostrost v jeho hlasu mě zarazila. „A proč ne?“ zeptala jsem se ho se zájmem. „Jen se podívej, jak se na ni dívá!“ upozornil mě tiše. „Věř mi, sestřenko, takhle se chlap na holku, o kterou má zájem, nekouká!“ Tak tohle jsem opravdu posoudit nemohla. Nikdo z mužských obyvatel hradu se ke mně neodvažoval ani přiblížit, protože měli ještě v živé paměti, jak Pavrik naložil s mým posledním ctitelem. Vyzval ho k přátelskému zápasu, při kterém mu přerazil nos, zlomil dvě žebra a udělal velký monokl. A ostatní si už dávali bedlivý pozor, aby se ke mně nechovali moc důvěrně. „A jak by se na ni měl dívat?“ hlesla jsem zvědavě, ale předtím jsem se rozhlédla kolem, jestli nás někdo nemůže slyšet. Měla jsem nejasný dojem, že tohle téma nebylo právě vhodné ke konverzaci. Povzdechl si. „To se těžko vysvětluje, Mar! Ale není to jen o tomhle! Nevynechal by jedinou příležitost, aby se jí mohl dotknout … aby byl s ní … aby si s ní mohl vyměnit pár slov.“ Zamyslela jsem se. Tak tohle bráška opravdu nedělá. A nejen s Thorou. „A nemůže to jenom dovedně skrývat?“ zkusila jsem to naposledy. Urgan potřásl hlavou. „Tvoje přítelkyně si dělá marné naděje!“ zakončil naši diskusi rázně. Hm, jí už jsem pomoci nemohla, tak proč nezkusit získat něco pro sebe? napadlo mě.
„Ehm, můžu se tě na něco zeptat?“ Povzbudivě na mě kývl, ať pokračuji. „Znáš muže, který se mnou tančil?“ Polohlasně se zasmál. „On ti neřekl, jak se jmenuje?“ Připadala jsem si jako hlupák, ale zavrtěla jsem hlavou. „No, to by se mu podobalo!“ Z jeho reakce bylo jasné, že toho mého neznámého dobře zná. „Tak povíš mi, kdo to je nebo ne?“ vyjela jsem na něj ostře. „Uklidni se, Mariko!“ pozvedl ruce v uklidňujícím gestu a chlácholivě se na usmál. „Jmenuje se Brian a znám ho od dětství, jestli tě to zajímá!“ Cítila jsem, jak rudnu. „Chtěla bys o něm ještě něco vědět?“ zeptal se mě lehce posměšně. „Ano!“ sekla jsem po něm. „Jaký je?“ A čeká ho tam u vás nějaká? dodala jsem v duchu. „Statečný v boji, tvrdý k nepřátelům, moudrý v radě a galantní k ženám!“ shrnul mi věcně. „Takže má … snoubenku?“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Pokud vím, tak ne!“ Nevydržela jsem ten jeho upřený pohled a sklopila oči. „Tobě se líbí, sestřenko?“ optal se klidně. „Ani nevím.“ přiznala jsem po pravdě. „Je takový … jiný, víš?“ Nechtěla jsem mu vykládat, že je jedním z mála mužů, kteří si před mým bratrem dovolili se mnou tančit. Navíc takovýmto způsobem! Jenže on vypadal, že přesně pochopil ono nevyslovené. „Pavrik tě hlídá jako ostříž, co?“ Z neznámého důvodu jsem se za to styděla a svěsila jsem hlavu. Jako by k tomu měl nějaký důvod! Jemně mě pohladil po tváři. „Nemyslí to zle. Jenom nechce, aby se ti něco stalo!“ Vzhlédla jsem k němu. „A co by se mi tak asi mohlo stát?“ povzdechla jsem si. Znovu se zasmál. „Hodně věcí, děvče!“ Způsob, jakým to vyslovil, mě rozechvěl. „Myslíš, že by mě třeba někdo líbal?“ zašeptala jsem nesměle. „To jenom pro začátek, Mariko!“