Led a oheň - kniha druhá, kapitola 6

„Jezdci!“ Až k nám dolehlo volání strážnýho z hradeb. Zdálo se mi, že poznávám Vlaďkův hlas, ale jistej jsem si nebyl. Přesto se brána neotevřela, dokud jsme nedojeli tak blízko, aby nás bezpečně poznali. „Cedrik je stále stejně opatrný!“ prohodil ke mně Urgan s náznakem pobavení v hlase. „Jo, na jednu stranu je to dobrý, ale když stojíš ve sněžný bouři před vratama a snažíš se vzpomenout si na to zatracený heslo, tak ti do smíchu moc není!“ Seznámil jsem ho suše se svojí poslední zkušeností. A to mě pak eště čekalo kázání, že mám poslouchat, když se mnou mluví a ne koukat, kde co lítá, ale tuhle část jsem si nechal radšipro sebe. Okovaný veřeje se rozevřely a my vjeli dovnitř. Projeli jsme podhradím a za několik minut jsme stáli na nádvoří. Seskočili jsme, a vydali se dovnitř hradu.
Sotva jsem vkročil do síně, tak jsem uznale pokývnul. Ženský se činily a na nás čekaly bohatě prostřený stoly a spousta dobrýho pití. Sestra stála uprostřed síně a v rukou držela podnos se dvěma zlacenejma číšema. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem si všimnul, jak se vystrojila. Měla na sobě tmavě modrý šaty se stříbrnou výšivkou a dlouhejma rukávama, který vzadu sahaly až k zemi. Vlasy si vyčesala do drdolu, ze kterýho jí splývalo pár pramenů po krku a kolem obličeje. Celou tu nádheru držely pohromadě čtyři stříbrný jehlice. A jestli ne ty, tak to muselo bejt nějaký kouzlo. „Fíha!“ hvízdnul vedle mě Urgan tiše. „Už abys pomalu myslel na to, za koho ji provdáš, Pavriku!“ dodal s očima upřenýma na ni. „Má eště čas!“ odbyl jsem ho mávnutím ruky, ale v duchu jsem si řikal, že nejspíš nejni tak daleko od pravdy. Po jejím boku jsem zaznamenal další černovlasou dívku. Chvíli mi trvalo, než jsem ji poznal. Thora! A stejně, jako Marika, slavnostně oděná. Jen její šaty měly barvu jako letní obloha a vlasy, který jí volně splývaly po ramenou, přidržovala zlatá obroučka. Napadlo mě, že holky se do toho daly s plnou vervou. A sakra se jim to povedlo! A jak jsem koukal kolem sebe, tak jsem nebyl jedinej, komu tim vyrazily dech.
Mezitím jsme došli až k Marice, která se nepatrně poklonila, jak si žádal dobrej mrav, a nabídla nám poháry. „Vítám vás!“ pronesla hlasitě a zřetelně. „Na vaše přivítání jsme připravily hostinu a chcete-li se umýt po cestě, tak máme i spoustu horké vody!“ Rozhlídnul jsem se po chlapech a nikdo nevypadal, že se zrovna teď hnal do koupele. Pozvednul jsem svoje víno. „Jezme a pijme, přátelé!“ vyzval jsem je a odpovědí mi byl nadšenej pískot. Než jsem dopil, tak už seděli u stolů a začínali se ládovat. Thora si od Mariky vzala tác s prázdnejma číšema a kamsi s nima zmizela. Urgan vzal Mariku za ruce a políbil ji na obě tváře. „Sluší ti to, sestřenko!“ Zčervenala rozpaky nad tou chválou a nevěděla, kam s očima. „Snad budeš spokojen s pokojem, který jsem ti nechala připravit!“ hlesla, aby zakryla svoje rozpaky. „Samozřejmě, že budu! Vedeš dobře svoji domácnost!“ ujistil ji lationský princ s úsměvem na rtech. „Děkuji ti, bratranče!“ Pohlédla na něj a oplatila mu úsměv. Urgan jí nabídl rámě a usadil ji k našemu stolu. Posadil jsem se taky a bez okolků se dal do jídla. Jako první chod se podávala hustá hrachová polévka. Hm, začínal jsem se těšit na hlavní chod. Opravdu se překonala! Divočák se šípkovou! Neznám nic lepšího!
„A jak se mají strýček s tetou?“ zeptala se Marika Urgana zvědavě. „Jsou zdrávi?“ Bratranec polkl sousto a spláchl ho pivem. „Celkem dobře! Mám vyřídit jejich srdečné pozdravy a také pozvání na letní slunovrat!“ Cedrik na mě nenápadně mrknul, protože věděl, jak nerad do Lationu jezdím. Za prvý se mi nelíbilo, že bych měl opustit Doron, a za druhý jsem si tam připadal takovej nesvůj. Měli tam na muj vkus moc teplo a to zatracený moře furt hučelo a já kvůli němu první noce ani oka nezamhouřil. „Však eště uvidíme, Urgane! Nemůžu nic slíbit!“ Nechal jsem si takticky otevřená zadní vrátka. „Jo, ale koukej přijít na něco lepšího než loni, Pavriku! Pochybuji, že ti otec zase uvěří, že musíš osobně dohlížet na malování kuchyně!“ Grund se rozchechtal na celý kolo. Zpražil jsem ho pohledem, ale on se tlemil dál. „Víš, jak je kuchyně důležitá?“ odvětil jsem svýmu příbuznýmu důstojně. „To určitě! Asi bych se tam měl zajít podívat na tu úchvatnou výmalbu, když se jí účastnil sám pan král!“ dobíral si mě Urgan bezostyšně. A tentokrát už jsem se už ani já neudržel a smál se s ostatníma …
Dojedli jsme a začala hrát hudba. Věděl jsem, jak Marika ráda tancuje, tak jsem ji vzal do kola jako první. Šťastně se smála a byla lehounká jako pírko. Do vzduchu jsem ji vyhazoval nejvejš ze všech. Pak se jí ujal Grund, ale ten s ní tančil mnohem krotčejc. Já se zatím věnoval Thoře, která se na mě vesele usmívala. Napadlo mě, že bych jí měl říct, že když svý sestře pošlu sejra, tak taky očekávám, že nedostane nic jinýho, ale nakonec jsem se rozhod nechat to plavat. Jako třetí tanečník pro Mariku se kupodivu přihlásil Cedrik. Jen jsem zíral, jak to ještě ve svym věku umí roztočit! „Ten chlap má pořád eště páru jako bejk!“ potvrdil Grund muj dojem tiše. „Jo, nechtěl bych se s nim dostat do křížku!“ odvětil jsem mu šeptem. Cedrik už nebyl nejmladší, ale jeho zkušenosti z něj stále dělaly smrtelně nebezpečnýho soupeře.
Hudebníci zvolnili tempo. Zřejmě usoudili, že jestli takhle budou hrát dál, tak svoje publikum za chvíli uštvou. Teď hráli pomalejc a mezi tančícíma se už vobjevilo i několik mužů z Urganova doprovodu. Pche, naše tance na ně i tak byly moc divoký a voni brzo nestačili s dechem. Abych byl upřímnej, tak jsem se jim ani nedivil. Nebyli na ně zvyklý a naše ženský byly přece jen robustnější než ty, co jsem viděl na strýcově dvoře. Nicméně, teď se zvedl i Urgan, aby dostál svý rytířský povinnosti, a provedl Mariku. Docela jim to spolu šlo. Hádal bych, že to bylo hlavně proto, že se fyzicky podobala spíš lationskejm ženám než těm doronskejm, takže Urgan neměl žádný potíže ani při zvedačkách, kterejch si tam pár vystřihnul ...
Vodsunul jsem se ke stolu a pozoroval cvrkot v síni. Bylo tam pěkně veselo a já byl na náš dům náležitě hrdej. Ukázali jsme bratránkovi, jací jsme hostitelé. Urgan se posadil vedle mě a nalil si pohár, ze kterýho se žíznivě napil. „Dá to docela zabrat!“ přiznal zadýchaně. „A tos měl eště ten pomalejší!“ ušklíbnul jsem se na něj. Mávl rukou a snažil se dál popadnout dech. Přejel jsem pohledem tančící a všimnul si, že Mariku má v náručí nějakej hnědovlasej maník. A vod nás určitě nebyl! „Co je to zač?“ ukázal jsem na něj prstem. Urgan se podíval, kam ukazuju. „Brian. Dobrý chlap a můj přítel, neboj!“ ujistil mě s mrknutím oka. Dobrej, možná pro tebe! Mně přišlo, že se k ní tiskne až moc důvěrně! „Neblázni! Kdyby dělal něco, co se jí nelíbí, tak by si ho srovnala sama, ne?“ zamumlal ke mně Grund koutkem úst. „Nech ji, ať se taky baví!“