Led a oheň - kniha druhá, kapitola 5

Stála jsem uprostřed pokoje a rozhlížela se kolem. „Je všecko v pořádku, paní?“ zeptala se Egita starostlivě. „Ještě sem dones tu broušenou karafu s vínem a dva poháry! A vezmi naše nejlepší!“ přikázala jsem jí nakonec. „Jak poroučíte, paní!“ Egita odběhla a já se dál věnovala prohlídce místnosti, kterou jsem nechala pro bratrance připravit. Pečlivě ustlané lůžko, dříví připravené v krbu, jen ho zapálit, i další zásoba vedle něj, na stolku rozložené šachové figurky, podlaha čistě zametená … Vše bylo, jak má být. Vyšla jsem na chodbu a potkala Egitu, jak se vrací s vínem. Potěšilo mě, že byla tak rychlá.
„Co dáme hostům, Brenno?“ V kuchyni jsem se usadila ke stolu a Brenna ke mně hned přistrčila košík s brambory. Asi abych nezahálela! „Pomůžeš nám s obědem, když už jsi tady!“ oznámila mi rezolutně a Thora, která na vedlejším stole hnětla chleba, na mě pobaveně mrkla. Začala jsem poslušně loupat brambory a házet je do velkého hrnce. Brenna se pohybovala kuchyní a dohlížela na spoustu věcí najednou. „Hrachovou polévku, divočáka s šípkovou vomáčkou a povidlový koláče!“ houkla na mě, když kolem mě probíhala. „To není zrovna to, na co jsou zvyklí!“ Bleskla po mně očima jako uhel. „Tady jsou v Doronu, ať si to koukaj uvědomit!“ Nebrala si servítky. „Když jim moje jídlo nebude chutnat, ať se dopchaj třeba chlebem!“ Zasmála jsem se.
„Ta se s tím opravdu nemazlí!“ pronesla jsem obdivně, když odešla z kuchyně. „To je celá Brenna!“ Thora si rukou odhodila pramen vlasů, co jí sklouzl do obličeje, a zůstala jí na čele šmouha od mouky. Teprve nyní jsem si všimla, že není jediná. „Vypadáš jako bubák!“ vyprskla jsem smíchy. Zaškaredila se na mě. „To víš, někdo si celej den jen tak lenoší a někdo zase dře do úmoru!“ Znala jsem ji dost dlouho, abych si z toho něco dělala. „To se musíš umět narodit!“ pronesla jsem důstojně. Nabrala plnou hrst mouky a hodila ji po mně. Oplatila jsem jí sprškou vody od brambor. „Hééj!“ protestovala Thora hlasitě a na mě dopadla další mouka. Neváhala jsem a bránila se …
„Co se to tady děje?!“ Brenna stála ve dveřích a měřila si nás přísným pohledem. Oba stoly vypadaly jako by tu sněžilo a pršelo zároveň. „Holky jedny zatrachtělý! Takhle ničit dobrou mouku, že se nestydíte!“ hubovala nás s rukama v bok a my se bezděky přikrčily. „A koukněte se kolem sebe! Copak je vám pět, abyste takhle vyváděly?! Zasloužily byste pětadvacet!“ Na okamžik jsem se obávala, že to opravdu udělá, ale naštěstí se rozhodla jinak. „Dneska po večeři se sem vrátíte a pěkně uklidíte celou …“ Dala důraz na slovo celou. „ … síň a kuchyň, rozuměly jste mi?“ „Ano.“ hlesla Thora poslušně a já přikývla. „A teď hajdy do práce!“ přikázala nám a my bez odmlouvání poslechly. Zlobila se a bylo vidět, že bychom taky mohly nějakou chytit, kdybychom se s ní dohadovaly. Brenna byla hodná ženská, ale taky hodně rázná. Když jsme s Thorou jako malé lumpačily, tak neváhala a klidně nás zpohlavkovala. Jednou jsem si na to stěžovala bratrovi, ale ten prohlásil, že k tomu určitě měla důvod a ať se příště chovám, jak se sluší a patří. A že jestli ještě někdy zkusím žalovat, tak mi přidá …
Od oběda jsem byla jako na trní. Nervózně jsem postávala na hradbách a vyhlížela je. Když se do mě dal mráz, tak jsem seběhla dolů a zase kontrovala bratrancův pokoj, zda jsem opravdu nic nepřehlédla. „Proč tady furt tak pobíháš?“ zeptala se mě Thora, na kterou jsem při jedné z těch cest narazila. „Nechci něco zanedbat! Pavrika by to strašně zklamalo, víš?“ Přikývla. „To jo, to by ho moc mrzelo!“ souhlasila se mnou. „Ještě se musím podívat do síně, jestli je tam všechno připravené …“ Thora mě zadržela. „Teď jsem tam byla a je tam všechno! A ty máš nejvyšší čas udělat něco se sebou!“ Trhla jsem sebou. „Jak to myslíš?“ ohradila jsem se nechápavě. „To chceš opravdu hosty přivítat takhle?!“ Svraštila jsem obočí. „Jen se na sebe podívej! Šaty máš špinavý, z copu ti lezou prameny, o ušmudlanym obličeji ani nemluvě. Jo, a ve vlasech máš pavučinu! Vypadáš spíš jako děvečka než princezna!“ zhodnotila můj vzhled kriticky. „To ty taky!“ odsekla jsem jí, ale nijak jsem se na ni nezlobila. Vlastně jsem jí za to byla vděčná. Na tohle jsem totiž ani nepomyslela. „Jo, jenže já jí taky jsem!“ zpražila mě rázně, ale v očích jí hrály veselé ohníčky. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak to tedy nejsi! Víš co? Ty ustrojíš mě a já pak tebe, co ty na to?“ Obličej se jí rozzářil. „To se přece nesluší …“ začala protestovat, ale přerušila jsem ji. „Nesmysl! Princezna má přece mít dvorní dámu!“ Vzpomněla jsem si, co mi říkala teta, když jsem se s ní viděla naposledy. „A tou budeš ty a basta!“ Založila jsem si ruce na prsou. „Jo, dvorní dáma, se kterou budeš dneska večír zametat a drhnout podlahu!“ připomněla mi, co nás večer čeká. Rozesmála jsem se. „No a? Ve dvou nám to půjde rychlejc, ne?“ Vzala jsem ji podpaždí a vyrazily jsme do mého pokoje. Nechaly jsme si tam donést káď na koupání a džbery teplé vody. Umyly jsme se a jaly se prohrabávat truhlice, abychom si našly na slavnost nějaký vhodný šat …