Led a oheň - kniha druhá, kapitola 4

Není nad rodinu ...
» autorka: erestor
Blížili jsme se k usedlosti a já si zaclonil dlaní oči, abych moh líp spočítat koně v polootevřeným přístřešku. Nebylo jich tam vo moc víc než obvykle. „Princ to s doprovodem moc nepřehání!“ zamumlal Grund vedle mě. „Ten nikdy!“ souhlasil jsem s nim. Málokdy si sebou bral víc než deset mužů. A přesto se Cedrikově důvěře netěšil. Vždycky, když k nám měl někdo z Lationu přijet, tak se skoro připravoval k boji. Zesílil stráže, nařídil vycídit zbraně a zakázal chlapum pít. No, moc v lásce ho za to neměli, ale neodvažovali se s nim přít. Nebo jeho příkazy nesplnit. U stavení jsme seskočili ze sedel a já šel rovnou dovnitř. Bratránek seděl na dřevěný lavici u hrubýho stolu a v rukách svíral hrnek, ze kterýho se eště kouřilo. Zhluboka jsem se nadechnul a bylo mi jasný, co v něm má. „Ochlasto!“ řekl jsem mu místo pozdravu. Uraženě se zašklebil. „Za to může ta vaše zatracená zima!“ odseknul mi, pořádně si lokl, ale pak se zvedl a nabídnul mi pravici. Bez váhání jsem ji stiskl. „Rád tě zase vidím!“ mrkl jsem na něj. „A eště radši bych byl, kdybys mi taky něco nechal!“ Ukázal na kotlík, kterej visel nad ohněm. „Je tam toho ještě spousta, Pavriku! Tak ze sebe shoď ten kožich a dáme si do nosu!“ nabídl mi pohostinně. „Takový pozvání nikdá neodmítnu!“ zazubil jsem se na něj a zařídil se podle jeho rady.
Jo, večer to byl vydařenej. Chlapi se postarali o koně, zavřeli vrata, aby jim tam bylo přes noc teplejc, a přidali se k nám. Jídlo bylo prostý a chutný, ale pili jsme k němu jenom silnej sladkej čaj. Našemu princátku to moc nešmakovalo, ale nestěžovalo si. Hlavu jsem si s tim nedělal. Zvykne si a za pár dní mu to už ani nepřijde. Když pobejval u nás, tak se celkem rychle přizpůsoboval našim zvyklostem. „Jak se má Morgan?“ zeptal jsem se ho mezi sousty. Byla doba, kdy jsem mu řikal strejdo, ale pak mě to přešlo. „Je skoro spokojený!“ odvětil stroze. „Ale copák?“ zajímal jsem se, protože jsem čul mráčky na obzoru. „Ále, tohle ty neznáš!“ mávnul rukou rezignovaně. Napil se a pokračoval. „Vzal si do hlavy, že bych se měl oženit!“ pronesl s despektem. „A je nějaká vhodná partie v dohledu?“ Vytřeštil na mě voči. „Nestraš, Pavriku!“ vyjekl s nefalšovaným zděšením. „To bych byl úplně v háji!“ zaúpěl procítěně. „Víš, jak dovede být umíněný!“ To jsem věděl líp než on. Jeho tátu jsem znal dřív, než se von narodil. „A tobě se do toho moc nechce, co?“ prohodil jsem nezávazně. „To víš, že ne! Řekni sám, k čemu by mi byla žena?“ Jeden z našich se zasmál. „Esli nevíš, k čemu je chlapovi ženská, tak si eště dítě, pane!“ Vzápětí následoval hurónskej smích. Jak jsem si všim, tak se ale smáli jenom naši. Pár z Urganovejch chlapů dokonce sáhlo po zbrani. Urganovi to taky neušlo, protože je hned pohledem klidnil. „Tohle bych věděl a k tomu si ji přece nemusím hned brát, ne?“ odpověděl Gregovi se smíchem. „Už sem se vo tebe bál, pane!“ oddechnul si Greg slyšitelně a spustil tim další řehot, ke kterýmu se ale tentokrát připojili i naši hosté. Blížila se půlnoc, když jsme se rozhodli jít na kutě. Zabalil jsem se do deky a v mžiku usnul jako špalek.
Ráno mě vzbudilo slunce, co mi svítilo přímo do očí. Svítilo, ale nehřálo. Chlapi kolem mě eště spali, tak jsem se potichu zvednul a šel ven. Strážnej mě pozdravil pokejvnutim hlavy. „Všude klid, pane!“ dodal potichu. „Pojedem dneska domů?“ zeptal se zvědavě. „Nelíbí se ti tady?“ Zasmál se. „V posteli mám rád společnost ale tuhlenctu ne!“ „Šak se zase dočkáš, Rone! Vyrazíme hned po snídani a večer budem na místě!“ Rozzářil se jak sluníčko. „To je ta nejlepšejší zpráva! Jsi moudrý král, pane!“ Ohnal jsem se po něm pěstí, ale čekal to a uhnul. „Jdu vzbudit chlapy!“ Nechal jsem ho venku a rozrazil dveře.
„Vstávat, bando líná!“ zahulákal jsem z plnejch plic. Na spáče to mělo různej účinek. Některý se vymrštili na nohy a v rukách měli dýky. Jiný na mě ospale mžourali a další mi nevybíravě nadávali. Urgan patřil k těm třetim. „Zmlkněte, sakra!“ uťal jsem ty jejich protesty po chvíli. „A hněte kostrou! Za chvíli vyjíždíme!“ oznámil jsem jim nekompromisně.
„Nač ten spěch, Pavriku?“ Urgan na mě upíral tázavej pohled a žvejkal chleba, až se mu dělaly boule za ušima. „Jsem rád doma!“ Pokrčil jsem rameny a dál to nerozebíral. Jenže on nebyl padlej na hlavu. „Sestřička dělá potíže?“ optal se účastně. „Ani ne! Jenom občas mívá koňský nápady!“ Znal ji taky, takže nemělo smysl předstírat, že Marika je nějaká pokorná putička. Byla docela divoká, a to i na poměry v Doronu. Nedoved jsem si představit, že by žila třeba v Lationu. No, i když, máma k nám taky přišla odtamtud, a přesto nebyla zrovna vzorem poslušný manželky … „Už se na ni těším! Je s ní zábava!“ Hm, někdy až moc! pomyslel jsem si kysele. Na koni jezdila jak bezhlavá a jeden si nikdy nemoh bejt jistej, že se nestane obětí nějakýho jejího žertu. Zadoufal, že teď se třeba zaměří na našeho bratránka! Ať si taky užije i on, ne?
Tipů: 4
» 27.01.13
» komentářů: 2
» čteno: 797(4)
» posláno: 0


» 27.01.2013 - 15:27
Byly doba, kdy... - spíš byly doby, ale to je jenom malej překlep :)
Bezva díl a moc se těším na další. Jsem hrozně zvědavá, jak to bude pokračovat, i když možná už čuju pokračování :D
» 27.01.2013 - 15:34
Theresa: Díky za ten ten překlep! A nejen za ten ....

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.