Led a oheň - kniha druhá, kapitola 3

Marika se dovídá, že budou mít hosty ...
» autorka: erestor
Když jsem ráno otevřela oči, tak byl samozřejmě pryč. Jak to jenom dělá? A to jsem si vždycky myslela, že mám lehké spaní! S nevěřícným zavrtěním hlavy jsem odhodila deku a okamžitě se do mě zakousl chlad. Stiskla jsem zuby, aby mi nedrkotaly, a kvapně se oblékla. Hodila jsem na sebe spodní šaty a přes ně první svrchní, které mi přišly pod ruku. Vlasy jsem si zběžně projela hřebenem a pak je po paměti zapletla do copu. Nato jsem si klekla ke krbu a vymetla z něj popel. Znova v něm zatápět nemělo smysl, protože se sem stejně vrátím až večer a to se o to už postarají služebné. Otřela jsem si ruce do zástěry a vydala se na chodbu. Zastavila jsem se u zábradlí nad síní a dívala se dolů.
U stolů už seděli muži a dívky je hbitě obsluhovaly. U vyvýšeného stolu jsem zahlédla bratra, jak o něčem rozmlouvá s naším správcem. Sestoupila jsem dolů a zamířila k nim. „Dobré ráno!“ popřála jsem jim zvesela. „Zdravím tě, paní!“ odpověděl mi Cedrik, zatímco bratr jen něco nesrozumitelného zamumlal. Měl totiž plnou pusu chleba s tvarohem. Posadila jsem se a vzápětí přede mnou přistála miska ovesné kaše. „Děkuji, Leno!“ Bylo to mé zamilované jídlo, ale bratr ho z duše nesnášel. Cedrik nás chvíli pozoroval, než se zvedl. „Musim už jít! Paní!“ pokývl mi a zadíval se na Pavrika. „A ty buď vopatrnej, jasný?“ Nebyla to prosba, ale zcela jasný rozkaz. „Jo, budu! Vždyť mě snad znáš, ne?“ prohodil bratr nerudně. Nikdy neměl rád, když ho někdo citýroval. Ale sám to dělal s oblibou. Zvláště když šlo o mně!
„Chystáš se někam?“ zeptala jsem se zvědavě, když Cedrik zmizel z doslechu. „Jo.“ Jeho strohost mě nijak nepřekvapovala. Občas takový zkrátka býval. „Jak to děláš?“ Pokapala jsem si kaši medem a právě na ni sypala oříšky. „Co jako?“ nechápal. „Jak to, že se vždycky dokážeš dostat z mého pokoje, aniž bys mě vzbudil?“ Polohlasně se zasmál a najednou nevypadal tak přísně. „Protože, má drahá sestřičko, jsem bojovník! Učili mě chodit potichu!“ Zaškaredila jsem se na něj. „Cedrik mě to učil taky!“ upozornila jsem ho nakvašeně. „To jó, ale moc ti to nešlo, ne?“ zachechtal se. Hm, jako bojovnice jsem opravdu nestála za moc! Plížit jsem se neuměla a se zbraní jsem byla nebezpečná spíš sama sobě než svému oponentovi. Posmutněla jsem. Pavrik si toho všiml a položil mi ruku na předloktí.
„No, tak! Máš zase talent na jiný věci!“ Jo, uměla jsem připravovat léčivé odvary a masti a vést domácnost! To je toho! Opravdu samé hrdinské činy! Zřejmě vycítil, na co myslím, protože se na mě povzbudivě usmál. „Víš, co pro mě znamená, když sem pryč a vim, že se tady vo to všechno postaráš? Krásně udržuješ teplo rodinnýho krbu!“ Jeho slova mě zahřála u srdce. „Že zrovna ty toho tolik víš o rodině!“ odsekla jsem mu, ale pak jsem ho líbla na tvář. „Děkuju, bráško!“ Lehce mě štípl do brady. „Rádo se stalo!“ Otřel si ústa a vstal. Sledovala jsem, jak si bezmyšlenkovitě kontroloval, jestli jsou jeho zbraně na svých místech. Obvykle nosíval jen dýku u pasu, ale dneska měl i dvě sekyry v pouzdrech na zádech.
„Pavriku! Co se děje?“ zajíkla jsem se. „Nic, Mar! Jenom sem rád připravenej, to je celý!“ ujistil mě klidně. „Tohle ale normálně nenosíš!“ trvala jsem si na svém. Chvíli si mě měřil, jako by přemýšlel, co mi řekne. Znervózněla jsem. „Tohle mi nedělej, bráško! Mám o tebe strach!“ zaprosila jsem tiše. „Tak jo, no! Nechtěl jsem ti to říkat, protože to mělo bejt překvapení!“ Překvapení? Zaujatě jsem ho pozorovala. Copak to zase chystáš? „Dostal jsem hlášení, že se na hranicích vobjevil Urgan …“
Vyskočila jsem na nohy, jako když do mě píchne. „Vážně? A nestřílíš si ze mě?“ ptala jsem se dychtivě. Našeho bratránka jsem měla moc ráda. Byl milý a zábavný. „Ne. Jedem mu s chlapama naproti!“ Dostala jsem nápad. „Pojedu s váma! Budu připravená za chvilku …“ Pavrik mě nenechal domluvit a rezolutně zavrtěl hlavou. „A proč ne?“ Uraženě jsem našpulila rty. „Protože jsem holka, co?!“ vyjela jsem na něj naštvaně. „Ne, ale čekáme hosty, estli ti to náhodou eště nedošlo, a máš tady fůru práce!“ K čertu s tím vším! „Brenna to jistě zvládne i beze mě …“ odporovala jsem mu vášnivě, protože mě vyhlídka na další výlet velice lákala. Bratr ale velitelsky zvedl ruku a já raději zmlkla. „A navíc, je to hodně dlouhá cesta a tvoje pozadí by to jistě neocenilo!“ mrkl na mě a já zrudla jak pivoňka. „Ty neřáde jeden! Tys to udělal schválně, abych s váma nemohla jet, co?“ zasyčela jsem na něj potichu. Ušklíbl se. „To nejni špatnej nápad! Příště vo tom budu uvažovat!“ Poté ale zvážněl. „Ne, Maru! Tohle muj úmysl nebyl. Dostalas, protože sis to zasloužila, a netvrď mi, že ne!“ Uhnula jsem pohledem. „No, možná trošičku jo.“ připustila jsem rozmrzele. „Trošičku?“ zopakoval užasle. „Kdyby eště žil táta, tak si vodepnul řemen a tebe přehnul přes koleno! A věř mi, že bys to cejtila eště hodně dlouho!“ Nepochybovala jsem, že mluví z vlastní zkušenosti. O to víc jsem si cenila, že mě vždycky vyplácel jen rukou. Ale i tak to stálo za to. „Necháš mi tu Cedrika?“ změnila jsem téma. „Jasně, jako vždycky, ne?“ Vzala jsem ho za ruku. „Tak tě aspoň vyprovodím!“ nabídla jsem mu a on přikývl. „Ale ať tě ani nenapadne jet za náma!“ varovně přimhouřil oči. „Stráže maj rozkaz tě nepouštět ven! Za žádnejch okolností!“ Pohodila jsem hlavou. „Tvá podezřívavost mě rmoutí, bratře!“ pronesla jsem uraženě. Ve skutečnosti jsem ale přesně tohle měla v plánu. Zpytavě si mě prohlížel. Doufala jsem, že vypadám dostatečně nevinně a hlavně upřímně.
„V den, kdy tebe přestanu podezřívat, budu buď mrtvej nebo blázen!“ Nicméně, vykročil ke dveřím. „Budu hodná, bráško! Máš mé slovo!“ Nechtěla jsem mu přidělávat starosti. To ho uklidnilo. Jistě, hádala jsem se s ním, dohadovala se s ním, vzpouzela se mu a prováděla mu, co se dalo, ale nikdy jsem mu nelhala a když jsem mu něco slíbila, tak jsem to taky dodržela. „Jsem rád, že máš aspoň trochu rozumu, holka!“ zabručel, ale zněl potěšeně.
Tipů: 4
» 26.01.13
» komentářů: 3
» čteno: 640(2)
» posláno: 0


» 26.01.2013 - 22:17
Bezva :)
» 26.01.2013 - 22:17
Ještě mám dotaz, proč se to jmenuje kniha druhá? Mělo to nějakou knihu první? :) Vím, zřejmě jo.
» 26.01.2013 - 22:23
Theresa: Díky za ST :-). Ano, předcházela kniha první :-), ale z osobních důvodů ji nechci zveřejnit. Vlastně jsem ji ani nechtěla dopsat, jenže postavy si dělaly, co chtěly (a na mě nebraly ohled) ...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.