Led a oheň - kniha druhá, kapitola 2

Tvrdý, ale v jádru laskavý ....
» autorka: erestor
Vztekle jsem si loknul piva. „Přežila Marika ty tvý námitky?“ ozval se vedle mě tázavý hlas. „Jo, jen se jí bude blbě sedět! A taky půjde spát s prázdnym žaludkem!“ oznámil jsem svému rádci a důvěrníkovi v jedný osobě. Věděl jsem, že ten sejra jí nepojede! „Doufám, že se dožiju dne, kdy vy dva dostanete rozum!“ Bez vyzvání si sednul naproti mně. „Hele, nechceš se jí zastávat, že ne?“ Podíval jsem se mu do tváře. Přes levou líc se mu táhlo několik jizev. Památka na setkání s medvědem a to měl eště štěstí. „Ne, ale nemusíte na sebe řvát přede všema! Copak vás paní Anna nic nenaučila?“ Škubl jsem sebou, jako by mě udeřil. Svou nevlastní mámu jsem miloval a i po těch letech mi její laskavost a dobrota chyběly. „Dneska by měla narozeniny!“ pronesl jsem bezmyšlenkovitě. „A právě to je ten důvod, proč se Marika vydala ven!“ upozornil mě Cedrik tiše. „Neměla jet sama, sakra!“ Udeřil jsem pěstí do stolu, až se zachvěl. Moc nechybělo a skončila by stejně jako rodiče! „Kdyby za mnou přišla, tak bych ji pustil! Jenže to vona ne! Po kom jenom je tak zatraceně paličatá?!“ Můj dotaz Ceda pobavil tak, že vyprsknul smíchy. Hm, věděl jsem, proč se tak chechtá. Občas jsem zaslech, jak si táta s mámou vyměňovali názory a pravdou bylo, že ani jeden z nich ustupování právě v lásce neměl. Ale přesto jsem ani na okamžik nepochyboval o tom, že se měli moc rádi. Tím jsem si byl jistej. „Na tuhle votázku nečekáš odpověď, že ne?“ optal se Cedrik, když se uklidnil. „Ne, to vopravdu nečekám!“ odseknul jsem mu ostře. „Uklidni se, chlapče!“ Pozvedl ruku v jasnym gestu a můj vztek okamžitě opadnul. „Zajdi za ní!“ doporučil mi vážně. „Zrovna dneska by neměla bejt sama! A ty koneckonců taky ne!“ Chtěl jsem ho poslat do háje, ale pak jsem to zavrhnul. Měl pravdu, ale přesto jsem to nechtěl vzdát tak rychle. „Zasluhovala by si to!“ zabručel jsem. „No tak, Pavriku!“ napomenul mě klidně. „Potrestal jsi ji víc než dost, nemyslíš?“
Nadechnul jsem se a odemknul sestřin pokoj. Seděla v křesle u krbu a skláněla se nad vyšíváním. Měla na sobě noční košili, její světlá barva ostře kontrastovala s havraníma vlasama, který jí splývaly až k pasu, a přes ramena přehozenej vlněnej šál, kterej patříval mámě. Zvedla ke mně hlavu a zamračila se. „Co ještě chceš?“ hodila po mně uraženě, ale já se nenechal vyprovokovat. „Máma by měla narozeniny.“ Kousla se do spodního rtu a mně bylo jasný, že jsem ji dostal. „Proto jsi tam jela?“ Mlčky přikývla. „Pročs to neřekla rovnou?“ vyčetl jsem jí a sednul si na kožešinu před ní. „Jel bych s tebou, Mar!“ Odstrčila vyšívací rám a svezla se ke mně. „Vypadal jsi, že máš moc práce!“ odvětila ublíženě, ale přitulila se ke mně, jako když byla malá.
Tehdy za mnou chodila a škemrala, abych jí před spaním vyprávěl. Nestála vo pohádky, ale dožadovala se pověstí a legend. Pamatoval jsem si, jak děsně mě to štvalo, protože jsem se považoval už za dospělýho a vona byla eště dítě a navíc holka …
Bez váhání jsem ji k sobě přivinul. Byla strašně drobná a já se najednou bál, jestli jsem to s tím nářezem přece jenom nepřehnal. „Mělas mi to říct!“ trval jsem si na svym. „Příště ti to řeknu!“ slíbila mi po chvíli přemýšlení. Koutkem oka jsem zachytil podnos s jídlem. Ani se ho nedotkla, ale hladově nevypadala. Hned jsem věděl, jak to bylo. „Thora, co?“ Vzhlédla ke mně. „Nezlob se na ni, bráško! Ví, že tohle nesnáším!“ Napadlo mě, že moje sestřička a Cedrikova neteř jsou jako sestry. Jen Thora byla asi vo hlavu větší. Jinak byly vobě černovlasý a Marika měla černý oči, zatímco Thora zelený. Ale svéhlavý a umíněný byly stejně. „Zasloužily byste pár pohlavků!“ povzdechl jsem si polohlasně. „Je to moje přítelkyně!“ Marika to prohlásila tak hrdě, až jsem se musel usmát. „Jo, vy dvě jste se hledaly, až jste se našly!“ Koukala na mě a pak se mi vymanila. „Nezáviď! Ty máš zase Grunda, ne?“ Kam moje paměť sahala, tam Grund byl. Zpočátku jsme se spolu právali, ale jak jsme rostli, tak jsme se stávali takřka nerozlučnou dvojicí. Táta někdy v žertu říkával, že má dva syny. A měřil nám oběma stejnym metrem. Marika si zimomřivě třela paže. „Koukej zalízt do pelechu, ať nenastydneš!“ nařídil jsem jí okamžitě. Kupodivu mě poslechla a poslušně si vlezla do postele. Přikryl jsem ji a sednul si na vokraj jejího lože. Vzala mě za ruku. „Zůstaneš tu se mnou a budeš mi vyprávět, Pavriku?“ Pohladil jsem ji po vlasech. „Nejsi na tohle už torchu velká?“ zeptal jsem se škádlivě. Potřásla hlavou. „A jakej bys chtěla slyšet?“ Zamyslela se. „Ten o pánu vlků!“ V duchu jsem se usmál. Tenhle mívala nejradějc. „Ale pak už budeš spát, jasný?“ zahromoval jsem na ni přísně. „Ano.“ hlesla pokorně a já si s úžasem uvědomil, jak moc mi na týhle křehký bytosti záleží. Jo, jasně. Častokrát mi hnula žlučí, ale udělal bych pro ni cokoliv …
Tipů: 4
» 24.01.13
» komentářů: 2
» čteno: 903(4)
» posláno: 0


» 26.01.2013 - 18:47
to je hezký... :) Jenom drobná připomínka - používáš hodně v (vokraj, asi vo...) Ruší to při čtení, při řeči se to užívá běžně, ale v testu to vopravdu působí zvláštně :)
» 26.01.2013 - 21:19
Theresa: Uznávám oprávněnost Tvé připomínky, ale v tomto díle jsem tento styl zvolila zcela úmyslně. V pokračování zjistíš, že se to týká jen kapitol psaných z pohledu určité osoby.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.