Led a oheň - kniha druhá, kapitola 1

„Nelíbí se mi, když na mě křičíš, tak se laskavě uklidni!“ Založila jsem si ruce v bok. „Překračuješ všechny meze! Neměla bys zapomínat, že nejsem jen tvůj bratr ale i král!“ Opřel se o titul, který zdědil po otci. Vyplázla jsem na něj jazyk a jemu se vztekle zúžily oči. „Na tohle jsi už trochu stará, nemyslíš?“ napomenul mě nebezpečně potichu. Věděla jsem, že je zle, ale nenechala jsem se zastrašit. „Přece bys ty, mocný doronský král, nevztáhl ruku na bezbrannou holku?“ sykla jsem na něj ostře. „Na bezbrannou ne, ale na tebe kdykoliv!“ sdělil mi naštvaně a udělal krok směrem ke mně. Na víc jsem nečekala a rozběhla se do hradu. Slyšela jsem ho, jak dusá za mnou, a ještě přidala. V takovýchto chvílích jsem děkovala bohům, že kulhal. Měla jsem alespoň jakous takous šanci mu uniknout …
Propletla jsem se mezi stoly v síni, zcela při tom ignorovala udivené pohledy služebných, které je prostíraly k večernímu jídlu, a vyběhla po schodech nahoru. Vběhla jsem do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Než jsem ovšem stihla otočit klíčem, tak se do nich opřel. I přes to staré zranění dokázal být rychlý, když chtěl. A teď právě chtěl strašně moc. Chvíli jsme se přetlačovali, ale nakonec vyhrál. Jak taky jinak, ne? Stál jen kousek ode mě a hněvivě si mě přeměřoval. „Už mě vážně štveš!“ Byla ve mně malá dušička, ale nechtěla jsem, aby si toho všiml. „Ty mě taky!“ křikla jsem na něj. „Myslíš si, že si na mě můžeš vyskakovat, co?“ Než jsem se nadála, tak mě popadl za ramena a zatřásl se mnou, až mi zuby cvakly o sebe. „Nedráždi mě!“ zavrčel na mě. „Zasloužila bys, abych ti napráskal, že si tejden nesedneš! Jak sis mohla dovolit jet v týhle čině ven?!“ zařval na mě, až se okna zatřásla. Vytrhla jsem se mu. „Když jsem vyjížděla, tak nesněžilo!“ ohradila jsem se dotčeně. „A tohle má bejt jako tvoje omluva?!“ zařval na mě, až se konvice na stole poskočila. „Omluva?!“ vyjekla jsem dotčeně. „Dovol, abych ti taky sdělila, kdo jsem já! Tvoje sestra! Ne tvůj otrok nebo vězeň! Můžu si jezdit, kam chci a kdy chci! Nemusím se ti z ničeho zpovídat a ty nemáš právo mi nařizovat!“
To, co následovalo, radši popisovat nebudu. Snad stačí, když řeknu, že svoji hrozbu splnil. Sice ne v plné rozsahu, ale stejně mě zadek pěkně bolel. A ještě k tomu mě zamkl na dva západy. Po jeho odchodu jsem si do křesla dala několik polštářků, které jsem dostala od strýce a tety z Lationu k šestým narozeninám, a velmi opatrně si sedla. Holomek jeden! V duchu jsem mu dala ještě několik nelichotivých jmen, ale objektivně jsem musela uznat, že se docela krotil. Po smrti rodičů mě vychovával sám a pravdou bylo, že mě bil jen, když jsem opravdu udělala něco opravdu nebezpečného nebo hloupého. A, i když se mi to nezamlouvalo, přesně takový ten můj dnešní tajný výlet k hrobce rodičů byl. Jenže máma by měla dneska narozeniny a já jí tam chtěla nechat maličký dárek. Vyšila jsem jí krajkový kapesníček. A také jsem netušila, že se počasí tak rychle změní. K bouři se sice schylovalo už od oběda, ale já si myslela, že přijde až večer. No, dorazila mnohem dřív a já měla obrovské štěstí, že jsem se vůbec dostala domů ve zdraví. Moje úleva ale rychle zmizela, když jsem hned ve stájích narazila na bratra, který se tvářil jako bůh pomsty osobně …
V zámku zarachotil klíč a objevila se Thora s podnosem v rukou. „Tohle ti posílá král!“ sdělila mi celkem zbytečně a položila svůj náklad na stolek. Hm, bratříček se tedy moc nevytáhl. Nechal mi poslat dva kousky okoralého sýra, krajíc suchého chleba a k tomu všemu džbánek kysaného mléka. Br, dobře věděl, jak tohle nesnáším! To budu radši o hladu! umínila jsem si. V žaludku mi hlasitě zakručelo. Bodejť by taky ne, když jsem jedla naposled v poledne a venku jednomu pěkně vyhládne. A Pavrik to moc dobře věděl. Všivák jeden! „A tohle jsem ti přinesla já!“ Thora s úsměvem vytáhla z kapsáře malý balíček pečlivě zabalený v plátně a hodila mi ho. Rozbalila jsem ho a nejraději bych ji objala. Byl v něm pěkný kousek uzeného! „Děkuju ti! Jsi opravdová přítelkyně!“ vydechla jsem vděčně a bez okolků se zakousla do té lahody.
„Čím jsi ho tak rozčílila, prosím tě?“ Thora si zvědavě prohlížela výšivku, kterou jsem měla nataženou na rámu. „Jela jsem za ven a chytla mě ta bouře!“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Měla jsi aspoň mít tolik rozumu, aby ses s ním nehádala! Jako bys ho už za ty roky neznala!“ sedla si naproti mně a mračila se na mě. „Nesnáším, když na mě křičí!“ řekla jsem umíněně. „Navíc k tomu neměl žádný důvod! Na koni jezdím tak dobře jako on a znám to tady přinejmenším taky stejně jako on, ne?“ Thora si povzdechla. „To sice jo, ale on je silnější, ne? Mohla sis ten vejprask ušetřit! Kdybys ho tolik nepopichovala, tak by se spokojil jenom s tím, že by tě tady zavřel!“ V tom nejspíš měla pravdu, ale než bych to uznala, tak jsem uraženě pohodila hlavou. „Má nos moc nahoru a to jenom proto, že je král!“ Thora se ušklíbla. „Nejenom proto, Mar! Kromě toho je to taky zatraceně pěknej mužskej!“ Hleďme, tak ty si myslíš na mého bratra? „Vychladni, holka! Ten na ženění ještě ani nepomyslel!“ Což mě z neznámého důvodu nemálo těšilo. „A kdo tady mluví o ženění?“ mrkla na mě. „K některým věcem přece svatbu nepotřebuješ!“ Musela jsem se usmát. I když trochu smutně. Díky bratrovu bedlivému dohledu jsem tyhle věci znala jen z doslechu. „Opravdu? A s tímhle tvůj strýc souhlasí?“ Thora se zatvářila jako nevinnost sama. „Nevím, o čem to mluvíte, jasnosti!“ Zaškaredila jsem se na ni. „Neříkej mi tak!“ Máma mi často připomínala, že se mám chovat jako princezna, ale to já nechtěla. Vždyť ona sama se nechovala jako královna, tak proč bych měla já, ne? „Tak se nezlob!“ Thora se na mě omluvně usmála. „Už musím jít! Brenna by se na mě zlobila, víš?“ Přikývla jsem. „Máš to zase odnést?“ ukázala jsem na tác. „Nikdo nic neříkal!“ pokrčila rameny. „Tak si to tu klidně nech!“ Útrpně jsem se pousmála. „Jen to hezky bráškovi vrať a vyřiď mu, že mu pěkně děkuju!“ Thora zavrtěla hlavou. „To neudělám a ty to moc dobře víš!“ Chtěla bys s ním spát, ale říct mu, jak je hloupý, si netroufáš? Ale chápala jsem ji. Byl to přece jen její vládce.