Kůň a lístek - kapitola 34

Eomér se pohodlně opíral v křesle a díval se na plavovlásku, která seděla naproti němu. „Thranduil mě informoval, že chce brzy odjet.“ Pozorně sledoval, jak zareaguje. Kdyby měl jakékoliv pochybnosti, tak by si už našel způsob, jak jí zabránit v odjezdu. I kdyby to mělo znamenat válku! „Vím, mluvili jsme spolu o tom.“ odvětila Eówyn klidně. „Takže to doopravdy chceš?“ Přikývla. „Musím jít dál, Eomére! Tady zůstat nemůžu a do Gondoru se vrátit nechci, chápeš?“ Teď zase pokýval hlavou on. „Doufám, že tě Thranduil udělá šťastnou!“ K jeho údivu lehce zrudla a najednou nevěděla kam s očima. Do háje! „Takhle jsem to nemyslel!“ zavrčel otráveně. Tohle téma s ní opravdu probírat nechtěl! Pche, probírat! Ani na něj nehodlal myslet! Je to přece moje malá sestřička, ne? „Jaké to tam vlastně je?“ zeptala se ho zvědavě. „Jiný, Eówyn, hodně jiný, ale bude se ti tam líbit!“ Až si zvykneš na ty zatracený stromy všude kolem!


Íriel zaklepala na dveře a teď čekala na odpověď. V duchu se zasmála. Když tento pokoj obývala jenom Eówyn, tak většinou jen ťukla a pak rovnou vcházela, jenže od té doby, co se rohanská štítonoška znovu provdala, si raději dávala pozor. Jednou na to zapomněla a otevřela dveře bez vyzvání … Kdyby nešlo o jejího otce, tak by to byl dozajista hezký pohled, ale takhle odtamtud utíkala, jako by jí za patama hořelo. Nicméně, si stihla všimnout, že Eówyn rozhodně proti jeho péči, byť nebyla právě z nejněžnějších, nic nenamítala … „Přece jsem řekla dále … aha, to jsi ty!“ Přímo před ní stála její švagrová a netrpělivě si ji přeměřovala. „Promiň!“ Íriel na ni vrhla omluvný pohled. „Zamyslela jsem se a neslyšela tě!“ Doufala, že se nebude vyptávat, nad čím tak hloubala. „Pojď dál, Ir!“ vybídla ji, než zase zmizela v pokoji. Poslechla ji a jen koukala na tu spoustu věcí, které se povalovaly všude kolem. „Prosím tě, sedni na ten koš, jinak ho nejspíš nezavřu!“ požádala ji Eówyn zadýchaně, jak se marně pokoušela zabouchnout víko. Seděla na koši, zatímco Eówyn utahovala řemen. „Tak a jeden by byl!“ usmála se na ni vesele. „Co tě sem přivádí, Ir?“ „Přišla jsem se zeptat, jestli nechceš pomoc! Eówyn, otec o tomhle všem …“ Rukou opsala oblouk, který zahrnovat tu spoušť kolem. „ … ví?“ Eówyn se ušklíbla. „Ne tak docela! Ale ví, že si odsuď něco beru!“ sdělila jí s šibalským mrknutím oka. „A víš, že ti v Mirkwoodu už nechal připravit komnaty a vše, co bys mohla potřebovat?“ Plavovláska začala plnit další truhlu. „Jestli sis všimla, tak oblečení tam moc není!“ upozornila ji věcně. Íriel se podívala lépe a musela uznat, že Eówyn má pravdu. Byly tam větší či menší svitky, spousta různě velkých pytlíčků a dřevěných pouzder. Šatstva tam vskutku bylo málo a většinou to vypadalo na to, co bude potřeba cestou. „K čemu ti tam bude tohle?!“ vyjekla nevěřícně, když zvědavě nakoukla do nízké truhly. Eówyn k ní ihned přiskočila a hbitě na zbraně hodila látku, která je zcela zakryla. „U pasu budu mít jen dýku, víš? A ty ostatní tady rozhodně nenechám! Víš, co mi dalo práce, je získat?“ dodala, když viděla, s jakým nesouhlasem se na ni dívá. „Nejedeš přece do boje, Eówyn!“ namítla Íriel tiše, ale nepřesvědčila ji. Možná bych měla radši varovat otce!


Enrik rozpačitě přešlapoval před pracovnou svého vládce a snažil se sebrat odvahu na rozhovor s ním. Ráno mu otec oznámil, že s ním chce král hovořit. Stálo ho nemalé úsilí zvednout ruku a zaklepat. „Jo!“ ozvalo se zevnitř přísně. Nadechl se a vstoupil. „Volal jsi mě, pane?“ Král seděl za svým dubovým stolem a pokynul mu, ať jde blíž. „Doslechl jsem se, že hodláš vstoupit do služeb prince Legolase! Takový závazek vyžaduje celého muže, Enriku!“ Šedé oči se mu propalovaly až do morku kostí. „No, vlastně … teď už … ve světle novejch věcí … jak bych …“ Enrik zmlkl, protože mu připadalo, že blábolí jako hlupák. „Aha!“ Měl pocit, že muž naproti němu přesně ví, jak to je. A on se za to hluboce styděl. „No, ať je to, jak chce, tak se pozítří připojíš k doprovodu mé sestry!“ Enrik vykulil oči. „Já, pane?“ odvážil se zeptat, jelikož se obával, že ho šálil sluch. „Máš snad něco proti tomu?!“ Eomér svraštil obočí a zadíval se na něj pohledem, který nevěstil nic dobrého. „Ne, pane!“ odpověděl Enrik rychle, jak se slušelo, ale znělo to poněkud nešťastně. „Tak se začni připravovat na cestu!“ Uctivě se svému králi poklonil a zanechal ho o samotě.


Íriel se zkoumavě rozhlížela síní. V krbu hořel oheň a nad ním visel obrovský kotel, ve kterém služebná svařovala víno. Jednou ten nápoj ochutnala a musela uznat, že není vůbec špatný. Jen jí to přišlo hodně silné a nesmírně sladké. Když na to upozornila Eoméra, tak jí řekl, že přesně takové má svařené víno taky být. Stoly byly prostřené, u stěny čekaly sudy s dalším vínem a pivem. „Ještě něco, paní?“ přitočila se k ní jedna z kuchařek. „Ne, hádám, že je tu všechno!“ Byla to večeře na rozloučenou s Thranduilem a Eówyn, kteří je měli vbrzku opustit, a ona chtěla, aby vše bylo dokonalé. „Neměla by ses jít připravit i ty, paní?“ Dena si ji nesouhlasně prohlížela. „Tak to určitě měla!“ souhlasila s ní bez váhání a vydala se za ní do schodů.


Legolas se opíral zády o stěnu a se zájmem sledoval dění v síni. Muži i ženy tančili a skvěle se bavili. Mezi tančícími zahlédl Eoméra s Íriel i otce s Eówyn. Napadlo ho, že ještě nikdy takhle otce nezažil. Právě se skláněl ke své ženě a něco jí šeptal do ucha. Eówyn se zasmála a bezděky ho pohladila po tváři. Legolase bodlo u srdce. Takhle se nechoval ani k mé matce! A s tou byl přece šťastný, ne? Připadalo mu, jako by ji otec zradil. Raději se otočil a opustil bavící se společnost …


Probudilo ji, jak jí někdo třese ramenem. „Íriel!“ Poznala neomylně Eomérův hlas. „Už ne … jsem unavená …“ zamumlala ospale. Večeře se dle očekávání protáhla hodně do noci a Eomér se později v ložnici postaral, aby usnuli až krátce nad ránem. „Sice jsem myslel, že Elfové vydržej víc, ale o tohle mi teď nejde, Ir!“ zněl pobaveně. „Odjíždějí nám hosté, ženo, tak sebou koukej hodit!“ Na zdůraznění svých slov ji lehce pleskl po zadečku. „Za chvíli tam budu!“ hlesla unaveně, ale poslušně začala vstávat. „V to taky doufám! Nevypadalo by hezky, kdybys tam chyběla!“ sdělil jí, než za sebou zaklapl dveře.
Natáhla si na sebe zelené šaty, vlasy si pročesala hřebenem a rychle je zapletla do dlouhého copu. Tvář si zběžně opláchla ve vodě, kterou jí donesla služebná. Zastavila se ještě pro Theodreda u Hanah a zamířila na horní nádvoří. Na tom dolním panoval čilý ruch, jak se muži chystali na cestu. Byly tam i dva povozy. První byl vlastně jen obyčejná kára a byl určen na zavazadla, zatímco v tom druhém, který byl mnohem pohodlnější a měl dokonce i stříšku, se měla vést nová mirkwoodská královna se svojí dcerou. Vybavila si, jak se Eówyn chystala na cestu, a ušklíbla se. To se Eówyn moc zamlouvat nebude! Pak se ale zarazila. Zahlédla totiž i Enrika, jak bez nadšení sedlá poníka. Co to má znamenat? Bez váhání sešla dolů a zamířila rovnou k němu. „Co to děláš?“ zeptala se ho tiše. „Koleduješ si o pěkný malér, víš o tom?!“ dodala přísným hlasem, protože si byla jistá, že tohle mu nikdo nedovolil. Chlapec k ní dotčeně vzhlédl. „Sám král mi to nařídil! Když se dozvěděl, že jsem chtěl odjet s princem Legolasem.“ Bylo nepochybné, že to považuje za trest. „Aha … tak promiň, o tom jsem nevěděla!“ omluvila se mu za své podezření. Mávl rukou. „To nevadí, paní!“ Chtěl ještě něco říct, ale ostrý hlas jeho otce ho odvedl jinam. Smutně se za ním dívala a nedovedla si představit, že by toho klučíka už nikdy neměla vidět! Bude se mi stýskat! Stále mu byla vděčná za to, jak se k ní choval po svatbě. Někdo jí položil ruku na rameno. Polohlasně vyjekla a otočila se. Eomér se na ni omluvně usmál. „Nechtěl jsem tě vylekat, Ir!“ „Chodíš příliš tiše!“ vytkla mu jemně. Polohlasně se zasmál. „Beru to jako poklonu, paní!“ naznačil úklonu a zároveň pošimral Theodreda prstem na tváři. Chlapeček reagoval zasmáním. „Proč ho posíláš pryč?“ zeptala se ho bez okolků. Na okamžik se zmateně zamračil. „Enrika!“ Založil si ruce na hrudi a ušklíbl se. „Protože se potřebuje vzdělat!“ sdělil jí vážně, ale v očích mu plály veselé ohníčky. Měla sto chutí na něj vypláznout jazyk, ale ovládla se. Přece jen kolem bylo příliš mnoho lidí, aby riskovala jeho hněv. Byť by byl jen předstíraný! „Haleth se mi svěřil se svým malým otcovským problémem, tak jsem se rozhodl, že by si to kluk měl v Mirkwoodu prohlídnout, ne?“ mrkl na ni rozverně. „Ale vrátí se sem zpátky, viď?“ Snažila se nemyslet na všechno to nebezpečí a útrapy, které ho čekaly cestou. Odhadovala, že poukazem na ně by Eoméra nepotěšila. Určitě by jí řekl něco v tom smyslu, že z něj má vyrůst chlap a ne baba! „Ale jó! Vlastně se mu už zas tak moc do služeb tvýho bratra nechce!“ ušklíbl se. „To víš, doma je doma, Ir!“ Tímhle prohlášením ji ovšem zmátl. „Tak proč jsi to tedy udělal?“ Objal ji kolem ramen a přitiskl k sobě. „Protože, má milá ženo, sis vzala moudrého a chápavého vládce, který má na zřeteli blaho svých poddaných …“


Legolas toho měl právě dost. „Jo, moudrého!“ uchechtl se, když k nim přistoupil. „Hlavně, když ti někdo poradí, jak na to, co?“ šklebil se na svého švagra. Ten ho poctil tak ledovým pohledem, že měl na okamžik dojem, že se zase ocitl v čarodějově mrazivé bouři. „Trochu úcty bych prosil, synovče!“ Prudce se nadechl nad tou opovážlivostí. „Ty …“ Dál se ovšem nedostal, protože ho přerušil Írielin zvonivý smích. „To je vlastně pravda!“ vyrážela ze sebe mezi záchvaty smíchu. „Já bych se příbuzenskými vztahy mezi námi raději nezabýval!“ zamumlal Legolas varovně. „Nebo z toho přijdeme všichni o rozum!“ Po pravdě, tak nějak ani nevěděl, jestli je Ir ještě jeho sestrou! Nebo spíš tetičkou? „Souhlasím, Lasi! Navrhuji, abychom se smířili s tím, že jsme jen přátelé, co ty na to?“ S úlevou přikývl. „To beru, Eomére!“


Eówyn si přitáhla plášť pevněji k tělu. Ano, bylo sice už skoro jaro, ale takhle časně bývalo ještě pěkně chladno. Seběhla schodiště a zamířila do stájí. Když došla ke stání, které obýval Meyrank, tak překvapeně zamrkala. Bylo totiž prázdné! „Grade!“ křikla na stájníka. „Má paní?“ objevil se takřka ihned. „Kde je Meyrank?!“ „Tvuj manžel ho už vzal ven …“ Na víc nečekala a rozběhla se tam, potěšena Thranduilovou starostlivostí. Její radost ovšem vzala rychle za své, protože brzy zjistila, že její kůň není osedlán, ale je prostě v houfu náhradních koní … Zamračila se. Bez okolků se k nim vydala. „Meyranku!“ zavolala na něho polohlasem a oř se k ní vydal. „Hodný kluk! Dostaneš sedlo a …“ Dál se nedostalo, protože jí cestu zablokoval vysoký muž. „To nejspíš nepujde, paní!“ oznámil jí klidně. „A proč ne?!“


„Protože pojedeš v kočáře, Eówyn!“ Thranduil se připojil ke své ženě a gestem propustil toho Rohira. Ten s jasně patrnou úlevou vyklidil pole. „A to jako proč?“ Eówyniny oči se jen blýskaly hněvem. „Protože cesta bude dlouhá a já chci, abyste měly veškeré možné pohodlí!“ Napřímila se. „Jsem rohanská štítonoška, pane!“ Svraštil obočí. „Ale i moje žena, tak nedělej potíže!“ Potřásla hlavou. „Ne, Thranduile! Nikdy jsem v kočáře nejezdila a nehodlám s tím začínat právě teď!“ odsekla mu ostrým hlasem. Její výbuch ho nechal zcela klidným, neboť s ním počítal. „Začneš s tím právě teď, protože máš dceru, která tě potřebuje!“ odvětil věcně. „Až se rozloučíš s Eomérem, tak nasedneš do vozu, ženo!“ přikázal jí nesmlouvavě. „A když ne?!“ zeptala se ho vyzývavě. „Tak ti do něj osobně pomůžu!“ Tím pro něj diskuze na toto téma skončila. Všiml si, jak se její rty pohybují, ale ať se snažil sebevíc, tak nic neslyšel. Na okamžik ho to zmátlo, ale pak pochopil, o co tu jde. „Eówyn!“ Bez váhání ji popadl za ruku a přitáhl si ji blíž. „Tohle už nikdy nedělej, jasné?!“ sykl na ni koutkem úst. „A co nemám dělat, můj pane?“ Tvářila se tak nevinně, až by jí málem i uvěřil. „Nepokoušej mě!“ procedil skrz pevně semknuté zuby. „Jestli ovšem nechceš, abych si tě tady přede všemi přehnul přes koleno!“ Neušlo mu, jak sebou nepatrně cukla. „To bys neudělal!“ vydechla tak tiše, že ji sotva slyšel. „Právě teď s nesmírnou chutí!“


Eomér si byl samozřejmě vědom rozmíšky mezi jeho sestrou a Thranduilem. Netušil sice, o co šlo, ale předpokládal, že Eówyn protestovala proti vozu, který pro ni nechal připravit. Jo, se starostlivostí u ní moc nepochodíš! „Neudělá jí nic, že ne?“ zašeptala Íriel znepokojeně. „Ne, a jestli jo, tak mu to schválím!“ odpověděl své ženě. „Přijdeš mi poslední dobou poněkud podrážděný! Děje se něco?“ zeptala se ho Elfka s rostoucími obavami. „Ale ne, neboj!“ Konejšivě se na ni usmál. „Jenom už bych měl rád taky trochu klidu! A taky času na tebe a našeho syna! Moc jsem si vás neužil!“ Plavovláska zatajila dech. Jen z tónu, jakým to řekl, se jí podlamovala kolena. „Už se nemohu dočkat, můj pane!“ Cudně sklopila zrak, jak se na ctnostnou ženu sluší.


Legolas stál vedle svého otce a vzhlížel k hornímu nádvoří, na kterém stáli Eomér s Íriel. Královna měla smaragdově zelené šaty s výšivkou v podobě koní a v náručí držela rohanského prince. Vládce Rohanu si oblékl černé kalhoty a tuniku stejné barvy, jakou měl oděv jeho ženy. Zvedl pravici a Rohirové ihned poslušně ztichli. „Popřejte šťastnou cestu mirkwoodskému králi a královně!“ Zvedl se ohlušující rámus, jak se všichni snažili splnit příkaz svého krále. Legolas se neubránil letmému úsměvu. Eówyn vykukovala z kočáru a v rukách držela Norenu, která to všechno se zájmem sledovala. Před chvilkou se rozloučila s tetou a strýcem, a jakmile se tak stalo, tak se odebrala i se svojí matkou do přichystaného kočáru. V duchu se pousmál. Paní Eówyn má oheň! Ale nezdálo se mu, že by to jeho otci nějak příliš vadilo. Vlastně měl dojem, že se tím sporem docela baví. To snad ani není možné, ne?


Thranduil pohledem zkontroloval svoji skupinu, která byla shromážděna na nádvoří. Eówyn po něm zlobně loupala okem z kočáru, kam se nakonec přece jen poslušně odebrala. Zadíval se na Eoméra, kterého po boku stála Íriel se synem v náručí. „Děkujeme za rohanskou pohostinnost, pane!“ oznámil mu zvučným hlasem. „Šťastnou cestu přátelé! V Rohanu jste vždy vítáni!“ odpověděl rohanský král stejně hlasitě. Thranduil pozvedl pravici a jezdci se dali do pohybu …


Eomér zachmuřeně sledoval, jak se vůz s jeho sestrou a neteří vzdaluje. „Nemrzí tě, že nejedeš s nimi, muži?“ zeptala se Íriel nejistě. Položil jí ruce na ramena a upřeně se jí zadíval do tváře. „Ne, ženo! Haleth se o to jistě postará!“ odvětil klidně. „Takže už mu zase věříš?“ ujišťovala se zvědavě. „Nikdy jsem mu věřit nepřestal!“ usmál se na ni. „Líčili mi to jinak!“ hlesla zaraženě. „Bál jsem se o tebe, Íriel! Strašně moc! Nevím, co bych si bez tebe počal!“ přiznal upřímně. „Měl bys klid!“ poškádlila ho. Přitáhl si ji do náruče. „Kdepak, ženo! Klid mám jenom, když tě mám blízko sebe!“ zašeptal jí do ucha a dal si záležet, aby se jako by náhodou dotkl jeho špičky. „Copak ti to v noci nestačilo?“ Se zachvěním k němu vzhlédla. Zlehka jí přejel bříškem palce po spodním rtu. „To byl jen závdavek, Ir!“ slíbil jí a potěšil ho záblesk radosti, který se jí objevil v očích.