Uměle(c)

Pár čárek těkavých,
notiček skákavých,
páru strohých linek
či úhledných linek.

Kámen když na kámen
s pečlivým úkladem
položí,
zde k nám pan architekt hovoří.

Štětcem, uhlem, tužkou,
kreslí citlivou ručkou,
skrz plátno promlouvá
duše básníkova.

Z jiného kamene
kousek si vezmeme,
zjistíme náhle,
čím sochař vládne.

Duši nám pohladí
a oči unaví
na bílém papíře
verše od písaře.

Pár švestek do linek,
velkých jak pralinek
v libozvuk bez pomlk,
v hledišti ani muk.

Vysoká nad nízkou
notičkou s pomlkou
line se uličkou,
proplouvá oblohou.

Chopit se nástroje,
milovat, objímat,
jak se svou milenkou
musím s ní nakládat.

Struny či klapky,
na nich deště kapky,
hrát naň a tvořiti
cílem mého bytí.

Líbivá muzika
k uchu Ti utíká,
rád hladím po duši
lidi, co netuší.

A co pak dělat,
když hudbu vezmou,
z nitra mé hrudi
srdce vytrnou?