Imaginární láska ...

***



Voda pod mosty byla tak májově tichá
Tak jako hladina tvé řeči skoupá na slova
Vždyť jsi se topila sama v sobě
Svým stálým přemáháním
Zůstat a vytrvat
Vytrvat až do druhého dne až do tmy
Nového svítání v němž se zastavuje čas
A tvůj klín se zavírá zlatými řetězy
Odmítání všeho co pro něj znamenalo
Ruce rty a něžné milování
Snad ten most a jeho stín je anonymní
Nikomu neprozradí slova
Co pod ním zněla v tom chladu co se vznášel
Nad vodou
Zamrzající lidským zklamáním
Město potichu vstává
Zhasínají světla a tramvaje se rozjíždějí
Po svých staronových linkách
Ještě tě naposledy políbím do záhybů klína
Než se úplně probudím a zjistím
Že se mi zase jen zdáš a tvůj obraz
Začíná do sebe vstřebávat dnešní ráno
Jsem zase sám
Sám se svou touhou po ženě co je pouhým snem
Obrazem vysněném duší a srdcem
Obrazem který předčí všechny staré mistry
Všechny malby krásných žen
Zavřených v galeriích a muzejích
Pouze pro oči platících návštěvníků
Aby mohli den co den doufat
Že jednou za bílého dne potkají ženu
Která vystoupila z obrazu vlámského mistra
Jen pro ně pro jejich vnímavé oči
Pro pocit že dny mohou být mnohem krásnější
Než temnota noci
Co v sobě utápí všechny obrysy a zvuky
Co se rozpíjejí v ustrnulé tmě
Když stále chodím po cestách známého města
A marně se tě snažím potkat
Má imaginární lásko ...



***