Imaginární láska ...

***



Byl to pouhý sen
jeden výdech s nádechem
pak ztráta slova a duše ...




Vše pro tebe
V okamžicích kdy jsem prohlédl
Přes tvé nahé tělo
Až k mrakům co přelétaly nad hlavou
Až přes stromy opuštěného lesa
A cesty kolejí které raději
Před mýma nohama vytrhávali ze země
Abych je nevyděsil svou chůzí
Člověka který stále hledá
Tvůj obraz mezi stromy
Kde větve a haluze namokají
Prvním deštěm dnešního léta
Kdy se s tebou miluji na zapřenou
Mimo čas a prostor
V hodinách letících jako vítr
Do krajin kde na ně každý zapomíná
Tak jako já zapomínám na chuť tvého klína
Na všechno co jsem měl pod svýma rukama
Pod vzdouvajícím se nahým tělem
V nárazech divokých vln co nechtěly umřít
Na skaliskách tvých roztažených stehen
Pro oči a rty které tě tak hltaly
Až hrozilo zalknutí z přemilování
Snad jen stromy nám rozuměly
Ve svých písních beze slov a nápěvů
Vysílení sami sebou jsme pak hledali sucho
Ve stínu poutních keřů co přispěchaly
Z nějaké dávné pohádky protože
Takové keře už nikde nerostou
Jen na místech naší náhlé lásky
Kdy víly nás braly do tanečního kola
Až do smrti a nebo do usebrání
V nichž tvé výkřiky lekaly ptáky a zvěř
Co nás z povzdálí sledovala
Oko na oku probodávalo lesní tišinu
Jen abychom se nepřiblížili
Jen abychom nepřestávali v tom lásky rytmu
Až do tmy ...





Až do svítání ... Kdy jsem si do duše naposledy ukládal
Každou křivku tvého klína a ženských boků
Na dobu pozdní
Na dobu opuštění kdy ani modlitba nepomáhá




A slova hluše znějí mezi domy a ulicemi
Do stacata mých kroků
Ve kterých marně hledám tvou stopu
Alespoň jediný otisk pravé nohy
Co uvízl v kaluži na chodníku
Před Domem umění
V asvaltu nového svítání
Kdy jsem seděl na schodech jako vyvrhel
Svých myšlenek a citů ...




Jen pro tebe má imaginární lásko ...





***




Někdy bývá svítání nárokováno tmou
Která přebývá v kadlubu srdce
Jako by chtěla vykřiknout ze sna
Do bezednosti duše co miluje
Jakoby volala za odcházejícím obrazem:
Neopouštěj mě ...
Můj imaginární sne má spáso která
Noc co noc vcházíš do mých snů
Aby ses proměnila v řetězce nehynoucích slov
Do vět spalujících svým žárem
Mou nemohoucnost na prach a popel
Abys povstala v podobě ptáka Fénixe
S křídly odhodlanými k letu za vykoupením
Celého známého světa
V hodinách které tě následují
V časech vymodlených pro lidskou spásu ...





Má imaginární lásko ...
Byl jsem tvým nezoraným polem
Rámovaný květy divokých červených vlčích máků
Kvetoucích na strništích tak opuštěně
Až srdce usedala k pláči
Ale tenkrát vzduch voněl láskou a touhou
Všeho potlačovaného a zapíráného
Kdy cesta ubíhala pod koly známých autobusů
Kolem kvetoucích polí
Obtěžkána novými klasy a bující trávou
Mezi vilkami rozhozenými po katastru
V nějaké neznámé rovnici
Které nikdo z nás dvou nerozuměl
Snad jsme nechtěli měnit to co se měnit ani nedalo
Jen pro jediný pohled který by mohl zradit
Tebe v hodinách úplné nahosti
Jako by strom ve větru shazoval své opožděné listí
Až do tvé podstaty
Až do tvého otevřeného klína
Čas byl nepříčetný ze tvé nahoty
Dívčích ňader která byla ukradená z Rubensva obrazu
Namalovaného do mraků
Co tvůj prvý orgasmický výkřik změnil na slunce
Prodírající se na svět přes nedobytné hradby mraků
Mé ruce putovaly po všech tvých tajných zákoutích
V nichž se rodila nová krev ještě neznámých obrazů a slov
Něco tajemného co jsme neznali ale už začínali poznávat
Pro sebe v dotecích a polibcích čeřících jemný vzduch
Všeho co nás obklopovalo a stávalo se námi
Byl to jen krátký okamžik proti bolesti co pak začala existovat
Drásat bolící srdce jeho bezmocností
Cokoliv změnit
Ať smrt život nebo lásku
Jen pro ten jediný pohled
Tvých zamlžených očí ztrácejících se
Na cestě k hlavní silnici
Do chřtánů věčně hladových dveří linkových autobusů
Rozjíždějících se do Ostravy k Orlové a Deštné
Někde za nevyplněnými sny které jsem za tebou noc co noc
Vysílal abys je vyplnila alespoň tím tichem
Co jsem pak nazýval tichem imaginárním ...



Má imaginární lásko ...




***




Byl konec nebo začátek
Jediné slovo viselo mezi námi
Jako hrana Damoklova meče
Ve věrnosti a v opouštění všeho a ničeho
Kdy kola vlaků ničivě tloukla do svědomí
Všeho co se ztrácelo
Ještě neprožito a ještě nevysloveno
Ani tebou
Ani okolní krajinou
Co ubíhala kolem tvých očí
Jako postmoderní Ilumiata magica
Samý stín a pouhý náznak světla
Slova vysychala snad tou časnou hodinou
A lidmi co seděli kolem nás
Se svými starostmi rozvody a shledáními
V čase podzimních slunovratů končících
Tak nezajímavě až apaticky
Už tě nemiluji ...
Ani já tebe ...
A kde zůstalo jejich nebe
Žité alespoň ten prvý měsíc
V ohradách ve kterých spí na obloze
Obraz slunce
A prostor se zařezává do všeho významného
Utopeného samolibostí stínů a noci
Prvé noci ve které jsem tě chutnal ještě
Nedočkavými rty
A blanokřídlý Pegas přešlapoval u venkovních dveří
Aby pak se mnou vzlétl do nebe
Až ke Trůnu na kterém sedí věčný Bůh
Bůh milenců a Bůh láska ...




Všechno se stávalo pro tebe
Má imaginární lásko ...



***