ZMIZTE, PANE ANONYME

Držím se dál
od propadlých koutů,
stvořených tmou
pro zamilované vraždy.

Směr udává můj čich,
cítím mrtvé sousoší,
někdo na mě lepí
reklamu zrůdy.

Den jako noc,
někdy obráceně,
choulím do sebe plyš
obézního medvídka Pú.

Kdo jste, že se Vás
bojí všední světlo,
a šepot ticha se dává
na ústup v rychlomluvě?

Kdo jste, sakra, že Vaše
oči jsou mrtvými chrobáky,
svěšená ústa odulým hroznýšem
a tělo mrtvou schránkou gorilí dívky?

Zmizte, pane Anonyme,
Ano, Vy – neobtěžujte se omluvami,
nikoho nezajímáte,
jste stejně ohavný jako
bradavice na tváři prokleté panny.

A už nikdy, prosím,
nevyslovujte slova,
neb anonym nikomu nepoví,
kdo doopravdy jste…

Díky!