Když není múza...aneb vždy se něco najde

V koutě sedím, do zdi hledím,
marně volám, marně prosím,
múzo, přijď, ty, básníků, anděli,
snad přiletí, a téma nadělí....

Bezradně namáhám svou mysl,
kroutím hlavou, nemá to smysl,
suché fráze z krku vycházejí,
však žádná, co rovna by byla epopeji.

Prázdný život vedu, oh..jak smutné,
žít sama se sebou, ovšem nutné,
přežít v tom krutém ráji vlčí smečky,
kde každé slovo přirovnávám ke kaluži břečky.

Odpusťte těch pár řádků zoufalce,
smutné, ztracené rusalce,
jenž ušité má šaty z průsvitného závoje,
té, která píše z duše svého pokoje.