Vlastně nevím...

Jak kůl v plotě, stavím hráz,
sníh již žloutne, taje mráz,
květy vadnou a já sama,
toulám se lesem, nevyzrálá....

Toulám se, nevím, kudy kam,
říkám si, přátelství je pouhý klam,
brodím se močálem, i divokou řekou,
mířim tam, kde slzy nevinných tekou.

Snaha se cení, to pravda odvěká,
však jde jen o to, jak zničit člověka,
Bloudím davem, slyším jejich smích,
v mém srdci žal, smutek v očích mých.

Ty, divný tvore, jdi od nás pryč,
ty nemáš k naším světům klíč.
A tak dál sama mířím do fantazie, zpátky,
proto zde píšu žalostné veršované řádky.