Kotě v poli

Bylo to na podzim,
počasí sychravé,
kolem se rozrostly
záclony mlhavé.

Tápal jsem zpoza skla
a koukal ven
krajina okolo
zněla jak sen.

Na poli rozlehlém,
táhlém tam v dál,
temný stín maličký
pevně si stál.

Okem svým modravým
zaostřím naň,
vždyť je to koťátko!
Klidné jak laň.

Kožíšek zrzavý
svůj pyšně nosí,
z dálky však barvu měl
jak peří kosí.

Ouška má špičatá,
stojící v pozoru
upřené dopředu
hledící k obzoru.

Ocáskem zamává
jemně a s elánem,
lehounce mňoukne si
kočičím sopránem.

Neslyší, nevnímá,
jak se svět točí,
neslyší, když volám
přes okno: "Čičí!"

Zahýbe vousky,
jako by spalo,
v tu chvíli slunce se
skrz mraky dralo.

Dobře ví ona,
že nad touto krajinou
ve dne je, v noci je
královnou jedinou.

Na co chce, na to zde
na trůnu počká.
Jaképak má asi
barvy své očka?