Nič

Není co ztratit,
není oč stát,
je to snad důvod,
proč měl bych se bát?

Nad propastí stojím,
na laně se houpu,
své tělo znavené
v trápení koupu.

Nemohu dál,
tak zavírám oči.
Já že jsem blázen?
Kdo by neskočil?!

Houpání příjemné
klidní mou duši,
slyším, jak srdce mi
pomalej' buší.

Prvně jsem myslel,
že vše mě sní,
když jsem se probral,
když přestal snít.

Všechny ty starosti,
problémy světa,
mohla by zachránit
jediná věta.

Však co bych chtěl,
já, hloupý blázen?
Trošku té lásky,
dům, auto, bazén?!

Mohu se snažit,
řvát z plných plic,
není však úniku,
nastavím líc.

Když poté přistane
nesmírná rána,
má ruka pouští se
vratkého lana.