Duše stroje

Kolečkem otočíš
v obrovském stroji,
nezoufej, i když to
nesmírně bolí.

Soukolí zapadne,
rozžhaví vlákno,
začne se promítat
na velké plátno.

Stále jen drmolí,
zdá se, že stojí,
uvnitř to rachotí
až uši bolí.

Mou být zlý
a nebýt spokojen
rouhat nad viděným
každičkým obrazem.

Že je to stroj?
Obvody, drátky?
To možná ano,
přec nechci s ním hádky.

Přeměnil vzpomínky,
zamával neurony,
zpřeházel vidiny
na ty vysněniny.

Kdybych já byl z kovu,
nesměl bych mít duši?
Měnit lidský život,
jak jen mě to sluší?

Že by ten stroj,
že by měl duši,
svou vlastní mysl,
co něco tuší?