Střípky čekání ...

***


Jsme nečekáni ...


Jsme nečekáni
jako by všichni spali
živí v postelích
a mrtví ve svých hrobech

Jen měsíc
se projížděl po návsi
ve svém stínovém voze

Kdesi za vsí
začaly kuňkat žáby

Chalupy stály ve tmě
jako opuštěné milenky
těšíc se
až si na ně někdo vzpomene :

Zaklepe ohambím útlé paže a vejde ...

Byl to ten největší hřích :
myslet si že se něco stane


Noc se roztrhne

Měsíce ubude

A někdo možná se sprostým klením
otevře se skřípěním dveře
Pak ale určitě dojdou slova :


Ztracený syn
nebo láska se vracejí jen skrátka ...

Prostě takové
malé
lidské
N I C ...



***


Zapomenutý obraz .


Na bílé zdi
plné šmuh a stínů
visel zapomenutý obraz

Spícího
ostrovního
plameňáka

Nikdy jsem nepochopil ...
Nikdy jsem se nezeptal ...

Proč?

Proč tam na té zdi tak odevzdaně visí

Možná má v sobě
nějakou utajenou vizi :
- Jak nejrychleji dobýt světa ... –


Možná by měla zaznít poslední věta :
má dáti – dal

Život šel pustě dál

A ti co by možná vysvětlili
jeho přítomnost na zdi
dávno umřeli ...


Zapomenutí obrazem
bílou zdí
i prachem stále ubývajících dní ...




***



Někdy ...



Někdy ...
jsem slyšel unavený hlas
chraplavé bouře


Běsnila ...


Vyváděla ...


Nevěřícně bila dlaněmi kapek
okolní okna


Z nedostatku taktu
se smála vykaženými ústy
na pouliční lampy ...


Jako nějaká odepsaná kurva ...



Ano ...


Někdy jsem slyšel
jak i domovní ticho pláče
Tvými očima


Umírající matky ...


***