Isidar Mithrim

Skleněná koule
neb možná je z křišťálu,
ta padá z vysoka
na zem dolů pomalu.

Rovná zem blíží se
nesmírnou rychlostí,
nehne se, nezmizí,
překvapí tvrdostí.

Prasklinka jedna,
pak druhá a třetí
po povrchu kuličky
za sebou letí.

Na povrchu neškodné,
vždyť jádro to drží,
když proniknou do nitra,
integritu ničí.

Střípky jak kulky
řezají vzduch,
do všech stran létají,
za nimi já, duch.

Schránka má, svět můj,
celý můj život
v mžiku je v nicotě,
zmizel onen plot.

Krásný že je pocit,
býti zcela volný?
Však k čemu je svoboda,
když jsem jen a jen bloudný?

Roztříštil se svět
přímo v mých rukách,
ač říká se opak
je to život v mukách.

Pak musel jsem vrátit se
na místo neštěstí
a snažil se posbírat
ty kousky neřestí.

Od té chvíle nemilé
chodím a bloudím,
hledám a posbírám,
co ztraceným soudím.

Už uběhl dlouhý čas,
kousky já skládám,
střípky ze safíru
v drahokam dávám.