Sněhulák

Sněhulák.

Před naší radnicí sněhulák stojí.
Stavěl jej Tonda. Sníh na stavbu krad.
Stavěl jej na návsi. Pro Aničku svoji.
Aby to viděla. Že ji má rád.

Ten sníh vezl na káře. Z městského lesíka.
U nich již nesněží několik let.
Tomu co napadne, sníh se tam neříká.
Továrny sazemi špiní to hned.

Krásný sníh. Bílý. On z lesa si dovezl.
Panáka Aničce vybudoval.
Jenomže magistrát v slávě se nesvezl.
Našel si právníky. K soudu to dal.

Před soudní stolicí teď stojí Toníček.
V lavici Anička uplakaná.
Dva roky podmínky.Takto zní rozsudek.
Lesní pych! To je věc zakázaná.

„V tom sněhu na káře, kterou jste přivezl.
Byl také brouček, jenž pod sněhem spal.
Vy jste jej ukradl! Z lesa jej odvezl.
Na sochu podivnou schválně jej dal.“

Soudem zní Ančin alt. A pěkně naštvaný.
„Tondo. Ty vole! Cos to udělal?
Ty můžeš chcípnout, však brouci jsou chráněný.
Jsi blbej. A soudce ti sežrat to dal!“

Půl roku na tvrdo. Zfackoval Aničku.
Tolik za to Tonda vyfasoval.
Před domem sněhulák na jarním sluníčku
Smutně i s broukem, tam opuštěn tál.