Mezi nebem peklem a zemí

***



Nikdy jsem nechtěl zastavovat čas
který nás rozděloval
Mezi tvým odcházením a mým návratem
Nevracel jsem se do míst která byla poznamenána
tvým nočním obrazem
Měsíce mizejícího za obzorem
Připadalas‘ mi jako rozbouřená řeka co nemá
žádných zábran a omezení
bývali jsme jiní ...
Ale v okamžicích kdy se obrazy rozplývaly v bělosti mlhy
a stromy vpíjely ranní vláhu
všech našich omezení ... v tuto chvíli jsi svlékala
svůj ostych s posledním kusem šatů
Odhodlána se promilovat až na začátek příštího měsíce
bez žádné činnosti která by tě rozptylovala
a určovala co smíš a nesmíš ... vždyť nějaký hlas
nad námi stále opakoval přikázání andělských křídel
unavených ze stovek hodin zbytečných letů
Pro nic a za nic
Pro kousek pýchy těch kteří určují co se smí
a nebo se zakazuje za dne i za noci ...





Jen pro tvé oči které se na mě dívaly
tak usedavě až pláč smáčel hlubiny všech mých
tváří a masek
Kdy z mé otevřené duše řval Hamlet svou pohřební píseň
na ňadrech odevzdané Desdemóny
V partiturách poznamenaných všemi křížky světa
z nadhlavníků Raka a Kozoroha
při hledání tvé nahoty v zapadajícím světle
V království věčné tmy a stínů
kdy všechno přestávalo platit protože unáhlenost
našich odsudků dovedla přivádět k smrti
jen ty nepravé lidi
A mosty se mezi námi začaly prodlužovat jako
náhlivost telefónního volání
Nebo věty napsané na plochu šeplajícího počítače
v čase kdy ryby tvých doteků umrzaly pod
střechýly tloušťky průhledného ledu
Jako by pasáček hvězd naháněl zbloudilé stádo
neostříhaných ovcí do tvých čekajících náručí
vychladajících po milencově doteku
V určitou hodinu otáčení korouhvičky po větru
od tvé osamělosti a pokoutní střízlivosti
co určovala následující sběh událostí a časových rovin
vymrštěných až do konečnosti vesmíru
Kde vypůjčená smrt roztahovala svůj nenasytný chřtán
aby nás v sobě pohltila a udusila
stále novými a novými chuchvalci černé mlhy
topící v té strašné temnotě a sirobě
všechny zbloudilé duše co se hledají mezi
nebem peklem a zemí ...