Jen jednou ...

***



Jen jednou
V nějaké nečekané chvíli
Při půlnočním pálení světla
Kdy plamen napočaté svíce
Vypaloval loudilské oči
Všem sukům v prknech zapomenutých plováren
V tratolištích toužících myšlenek
Které už myslely zítřek
A dnešek propouštěly mezi stehny
Jako by neexistovalo
Jen jednou
Jen jednou a nikdy více
Vždy když se obloha zatáhne
A obrazy výplně nekonečných kalhotek
Ti začnou v duši vypalovat Kainovo znamení
V němž sny snící pouze o přežití
Nabývají na ohromné síle
Kdy ruka bloudí po představách
Nahého ženského těla
Jakoby opožděná vážka
Otěhotněla pouze od hlasu
Nějakého vzdáleného milence
Jenž den co den vybíhal na panenskou louku
Plnou barevných květů
Jen aby jí na chvíli spatřil
Jediný hrot vztyčené bradavky
Stín obnaženého stehna
Které obkružovaly mužské zorničky
Až k nepříčetnosti
Až k náhlé agonii
Kdy zatvrzelost rozumu ustupovala
Načínající smyslnosti
Kopulujícího srdce ...




Jen jednou
V nějaké nadčasové chvíli
Jsem cítil vlnu za vlnou
Proudící z hlubiny tvého otevřeného klína
Sál jsem do sebe ten okamžik
Jako bezzubé dítě matčinu bradavku
Ten bezhříšný okamžik vypůjčeného studu
Co se přítlouká o Svatojakubské noci
Na vrata opuštěných stodol a statků
Aby bloudící duše věděla
Kde může najít tu ztracenou něhu
V pohledu vzlétajícího skalního orla
Nad poryvy vracejících se mraků
Které zakrývaly ve své neprůhlednosti
Nahá těla milenců
V okamžicích kdy nikdo nepatřil nikomu
Jako by obojetný čas naší extáze
Neslyšně vytékal
Po hranách tvého pokrčeného stehna
Až do bezvědomí
Až do nepříčetnosti vzpomínek
Vždyť obraz nemůžeš zachytit
Stejně tak jako báseň která se ztrácí
V tunách zbytečných slov
Kdy v jediném doteku
Do hladiny tvého dychtícího pohlaví
Jsem vypsal celý svůj život ...





Jen jednou
Jsem měl touhu spoutat
Ten nekončící pocit orgasmu
Do slov úplně zbytečné básně
Mlčela do tichosti vypůjčeného papíru
Jako svlékající se žena
Beze slov a zbytečných pohybů
Ve kterých nebylo místo
Ani pro jediný úder křídel bloudícího komára
Kdy všechno bylo zbytečné
Tak nějak vyumělkované a opomíjející
Slyšel jsem tvůj tichý pláč
Co začal čeřit hladinu vědomí
Bylas´ tak hodně daleko
Tak na dva údery milencova srdce
A chtivé ruce hledaly uzávěry
Co by povolily upjatosti a naléhavosti
Tohoto žitého okamžiku
Ve kterém se rovina našeho bytí
Začala proměňovat v nechápavost nechápaného
Jakoby chtivost obtáčela tvá dlouhá stehna
Kolem skomírajících pasů
Stále postupujících milenců
Té nekončící řeky
Která teprve přes tvůj klín
Začala chápat touhu a lásku ...





Jen jednou
Jsem poznal touhu
Co vstupuje bosýma nohama
Do dna zakázané řeky
Kdy jsem tě sál a hladově pil
Ze všech tvých hlubin a propastí
V nějakém šílením rytmu
Co nikdy nepoznal pocit hladu
Ani plné nasycenosti
Jako odpadávající tělo
Naplněného času všech našich hříšností
Co se shlížely v nějakých imaginárních hladinách
Zámeckých benátských zrcadel
Ve tvém přidušeném výkřiku
Zatím neznámé melodie
Která se snažila za tebe přivítat
Nový den ...




***