Planeta NS 04 kapitola 4.

23.6.2230

Nad planetou N.S. 04

13,00 hod. ns.č.



Sofie, právě teď ji mám přímo pod sebou. Je taková, jak říkali. Velká, kulatá, hnědozelená. Dosud osamocená. Neprozkoumaná. Čeká na mne. A já na Ni…



Pořád jsem se nemohla odtrhnout od vyhlídkového okna.
Před třemi dny jsem se probudila z dvoudenního spánku. Ukončili jsme režim letu rychlostí světla, co dodat. Doufám, že si na to někdy zvyknu. Zatím mi nezbývalo nic jiného, než tiše závidět Leošovi, který si této změny ani nevšiml. Na druhou stranu to musí být nuda – být na lodi sám.
První věcí, kterou jsem po probuzení podnikla (hned po sprše, samozřejmě), bylo, co nejdříve se dostat k pozorovacímu oknu. Na lodi jich bylo jen pár, všechny jsem je měla očíhlé.
Pohled ven mi vyrazil dech. Když jsme vyjížděli, nestihla jsem se na Zemi podívat. Určitě by to byl úchvatný pohled.
Jako teď.
Planeta NS 04 se líně vznášela v černém bezedném prostoru. Naše loď se stala dočasným satelitem obíhajícím kolem ní.
Samou netrpělivostí mne začaly svrbět prsty. Kéž už bych tam byla. Konečně vidím cíl naší dlouhé cesty.
Co přesně tam zažiji? Jaké to tam je? Budu na svůj výzkumný pobyt vzpomínat v dobrém? Pevně věřím, že ano. Jen malá část mého já, kdesi úplně vzadu, litovala toho, že jsme dorazili do cíle. Hlavně se bála opustit tuhle plechovou škatulku, která byla po dva roky mým domovem.
Rychle jsem ji zastrčila ještě hloub. Nechci jí naslouchat.
I teď, po několika dalších dnech pozorování, jsem se na ni nemohla vynadívat. Pokaždé mi připadala něčím jiná.
Posledních pár dní jsem strávila s Leošem. Jako prve jsme hráli nejdříve sami. Postupem času se k nám přidávali další a další.
Pozitivní je, že jsem vyřešila svůj problém s Nightkingem. Přešli jsme na nové nastavení hry. Soutěžení protihráčů spočívalo v plnění různých úkolů. Přestali jsme bojovat proti sobě. Ale nepleťte si to s bílou vlaječkou. Pořád jsme konkurenti. Jenže teď se předháníme v tom, kdo bude lepší.
Vyhrála jsem nad ním v běhu. Získala jsem největší počet lesních vzorků. Na druhou stranu nevynikám v silových aktivitách. Aspoň že už kolem sebe nemusíme našlapovat po špičkách.
Dnes ráno se probudil zbytek našeho osazenstva. V poledne jsme dosáhli plného počtu všech šedesáti účastníků.
Ve vzduchu je cítit napětí. Všichni bychom nejraději vystoupili. Nemohli jsme. Máme před sebou poslední noc ve vesmíru. A závěrečnou večeři s naším kapitánem. Snad nám nebude chtít přehrát všechny své alba…


Oblékla jsem si svou školní uniformu. Dnešní den byl významný v mnoha směrech.
Při poslední interaktivní hodině zakončíme své studium.
HIP, HIP. HURÁ!
Vím, že si většina obleče slavnostnější šaty. Jenže pro mne je to něco víc, než jen získání titulu. Zakončím tím éru svých školních let. Přestanu být studentem, jehož cílem jsou dobré známky. Začnu být zaměstnancem jdoucím za svým životním povoláním. Jakmile si dnes svléknu svou černobílou uniformu, nebudu ji dále potřebovat. Mám s ní jiné plány. Ale to až večer.
Těsně před studovnou jsem potkala Magdu. Na sobě měla černé dlouhé šaty. Všimla si, jak jsem si je prohlédla. Mezi těmi krátkými zlatými či stříbrnými bude vypadat jako pěst na oko. Hůř jsem na tom jen já, jenže na mne si všichni zvykli.
„Já vím.“ Prohodila s úsměvem. „Není to zrovna výstřelek módy, jenže tohle si na sebe bere celá naše generace studujících žen.“
„Sluší ti to.“ Nějak ji musím utěšit, je to má kamarádka.
Společně jsme vešly dovnitř a zasedly k našemu oblíbenému místu. Brzy na to se k nám přidal Emil ve své zářivě bílé košile s kravatou.
Odložil své T-P. „Je to oficiální.“ Prohlásil slavnostním tónem. „Každému z nás aktualizovali jméno i s titulem.“
Využila jsem toho a nakoukla na jeho obrazovku.
Hm.
Pousmála jsem se. Vypadá to dobře. Až to uvidí naši…
Vyrušilo nás známé odpočítávání. Spojení nastane za 3, 2, 1, nyní.


Před námi se objevil profesor Teodor Jánský. Pro dnešek odložil svůj pracovní plášť. Nikdy by mne nenapadlo, že ho někdy uvidím ve zlaté barvě. Další příchuť slavnostní atmosféry navodily nezvykle upravené vlasy.
„Přátelé, kolegové,“ oslovil nás pěkně na okraj.
„Než přistoupíme k udělování diplomů, mám pro vás překvapení.“
Dnes mne čím dál víc udivuje. S čím se může vytasit? Nový test? Dodatková zkouška? Nedočkavě jsem se naklonila blíž k hologramu. Radši ta druhá možnost. Prosím, prosím.
Kolem mne se rozléhal slabý šepot. Ostatní jsou na tom podobně jako já.
„Připravili jsme si pro vás poslední interaktivní program.“
Cože?!
Chvíli jsem zůstala strnule sedět. Pak jsem se otočila k Magdě.
„Slyšela jsem správně?“
Zahlédla jsem několik lidí s fialovým štítem před očima. Rozhlédla jsem se kolem.
Slyšela.
No, třeba si nás tam snadněji prozkouší. Aktivovala jsem si své herní vizum.
A ocitla se v prostorném bílém sále. Stejně jako všichni mí spolužáci jsem na sobě měla temně stříbrný talár se zelenkavými proužky. Opět použili podobizny z našeho prvního skeneru.
„Vážení.“ Ozval se muž , dosud nepozorovaně stojící v koutku místnosti. Vídávala jsem ho při skupinových simulacích. Je to profesorův asistent.
„Ve vedlejší místnosti proběhne slavnostní ceremoniál udílení titulů. Vstoupíte tam seřazení do řady.“
Už tak to mezi námi šumělo. Na prstech jedné ruky bych spočítala, kolikrát jsme se všichni dohromady setkali. Myslím si, že nikdo nepočítal s TAK slavnostním průběhem. Pohled mi padl na Andreu, která má místo svých zlatých mini neforemný úbor. Netvářila se spokojeně. Naproti tomu Magda jen zářila.
„Tálie, čekala bys to?“ Zašeptala pohrávajíc si přitom se zelenou bambulkou na hranaté čapce.
Zakroutila jsem hlavou. Spíš jsem počítala s gratulujícím mailem. Tohle všechno, podívala jsem se po okázalých stěnách s velkými podélnými okny, přečnívá jakékoliv mé představy.
„Hladký průběh nástupu bude zajišťovat nápověda na podlaze. Stačí, když se jí budete řídit.“ Chudák, musel zvýšit hlas, abychom ho vůbec slyšeli.
„Ztište se, prosím. Začíná nástup. Seřaďte se podle zobrazení nade dveřmi! Máte na to deset minut.“ Vypadal, jako by tady byl za trest. Naštěstí ho nikdo neignoroval, alespoň ne dlouho.
Seřadili jsme se podle jmen. Hned na to se ozval slavnostní pochod. Vstupní portál se otevřel. V čele s naším administrátorem jsme vstoupili do ještě rozlehlejšího a slavnostnějšího sálu.
Hudba se rozléhala, naléhavě duněla a rozechvívala mou pokožku. Oslnilo mne jasné světlo. Jakmile jsem si zvykla, rozhlédla jsem se. Hlediště bylo plné slavnostně oděných lidí. Nejsou to…
Jsou!
To budou naši příbuzní. V přední řadě stála malá asi čtyřletá holčička s blonďatými copánky. Stála na špičkách, aby lépe viděla. Svou malou buclatou ručkou vehementně mávala. Hned vedle ní byla žena s dojatým výrazem ve tváři. Kdo jiný by se tak tvářil než rodiče?
Než jsem stihla najít ty své, zastavili jsme se. Čekalo se, až dorazí zbytek z našich šedesáti studentů. Konečně jsme se shlukly do tří řad, přesně tak, jak nám to ukazoval světelný obrazec na podlaze. Sálem se začala linou melodie naší hymny. Nasadila jsem proto slavnostní úsměv. Čas jsem využila k tomu, abych se lépe porozhlédla.
Přímo před námi byl stolec s rektorem univerzity zaštiťující naše studium. Vedle něj stál náš děkan, profesor Jánský. Za nimi seděli naši učitelé. Všichni byli v zelených talárech se stříbrným lemováním.
Hudba utichla.
„Hm.“ Odkašlal si profesor. „Vážený rektore, představuji Vám absolventy magisterského studia…“
Tak někde tady jsem se ztratila v myšlenkách. Jak vypadala úvodní řeč, se už pravděpodobně nedozvím. Je možné, že by to nahrávali? Dostaneme každý vlastní nahrávku? To by bylo senzační. A kde jsou ti mí rodinní příslušníci?
Znovu jsem se zahleděla do řad hostů. Ten ne, ne, ne,… pozor! Ne, to byl omyl. Tady! Seděli ve třetí řadě uprostřed. I na tu dálku bylo vidět, že taky moje máma tone v dojatých slzách. Táta se na mne pochvalně usměje. Hned vedle něho sedí Sofie. Od kdy má modré vlasy? Nadšeně na mne ukáže vztyčené palce. Zakřenila jsem se. No počkej, Sofi, ještě pořád jsem ti nezapomněla naše rozloučení. Však já na něco příjdu.
Profesorův hlas utichl. Ozval se potlesk. Jakmile dozněl, předstoupil muž, který nás sem zavedl. I on měl vlastní řeč.
„Vážení absolventi, vykonali jste s úspěchem zkoušky, které jsou zákonem předepsány k prověření vědomostí těch, kdož chtějí dosáhnout titulu a hodnosti magistra. Předstupujete nyní před nás s žádostí, abychom vám v tomto slavnostním shromáždění udělili hodnost, o niž se ucházíte.“ Je vidět, že si svoje sólo užívá.
„Dříve však musíte složit slib, že se vždy budete chovat tak, jak to od vás vyžaduje vznešená hodnost, jíž nabudete, a jak to i my od vás očekáváme.“
Tak tohle mne příjemně překvapilo. Ráda skládám slavnostní sliby.
„Slíbíte tedy,“ pokračoval, „že trvale uchováte ve vděčné paměti tuto univerzitu, na níž dosáhnete hodnosti magistra, a že vždy budete podle svých sil podporovat její činnost a zájmy…“
Asi nejsem ve své kůži, protože i tady jsem se ztratila. Pohled mi zajel k lidem přede mnou. V poslední řadě byl i David. Hm. Ještě že je tak daleko.
„ pro blaho lidského rodu.“ Nastala krátká pauza.
Co přesně to řekl? Podívala jsem se po lidech vedle mne. Tvářili se klidně, asi o nic nešlo.
Dále pokračoval v latině. „Heac vos ex animi vestri sententia spondebitis ac pollicebimini?“
Jestli to slibuji? Určitě, když musím.
Jeden po druhém jsme byli voláni, abychom předstoupili k žezlu. Sledovala jsem je, dokud – na můj vkus až příliš brzy, přišla řada i na mne.
„Natálie Anna Marianová …“
V uších mi hučelo. Všichni se na mne dívají. Je to okamžik mé slávy.
Nádech, výdech, vyrovnat záda, bradu vzhůru.
Jdu. Mířím k jedinému cíly. Ukloním se rektorovi.
Žezlo, na které mám přísahat, je zlaté. Jeho špička má tvar sovy s roztaženými křídly. K hlavě jí přiložím dva prsty, tak trošku se mi chvějí. Ta atmosféra mne dostala, nedivte se.
Je čas na můj slib. Jak že to bylo?
„Spondeo ac polliceor.“ Zapištím.
Tak jsem si to nepředstavovala. Chtěla jsem znít jasně, rozhodně. Kde se v mém hrdle vzal ten cizí vysoký tón? Naštěstí je čas odejít ze scény.
„získává červený diplom…“ jo, to už vím. Hlavně ať jsem pryč.
Konečně přišel čas i na výdech. Otočila jsme se, uklonila se publiku, co nejrychleji jsem popadla své desky a volným krokem odcupitala do své řady. Proč musím zrovna já pokaždé zrudnout?



Po skončení ceremoniálu jsem se konečně setkala s našima.
„Natálie,“ přivítala mne máma. Oči se jí lehce třpytily. Popadla mne a objala. „Tolik ti to dneska sluší.“
Znovu jsem se na sebe podívala. Vypadala jsem pořád stejně. Nic než talár.
„Tal.“ Ozval se táta, předávajíc mi velkou kytici. „Tuhle si sice nemůžeš vzít domů, ale voní úplně stejně jako ta pravá.“
Zabořila jsem nos do směsi žlutooranžových květů. Má pravdu, její vůně byla opojná. Znovu jsem si přičichla, abych si ji lépe zapamatovala.
„Jsme na tebe s maminkou moc hrdí. A červený diplom.“ Mrkl na mne. Oba dva jsme věděli, že bych se s ničím jiným ani nespokojila.
Pak si všiml děkana, který postával u hloučku nedaleko od nás.
„Hned jsme zpátky,“ ozval se omluvně. „S Oldou jsem se neviděl věky, zajdu ho pozdravit. Zatím spolu můžete probrat ty holčičí věci.“ Popadl mámu a byli pryč.
„To je dobře,“ zpustila na mne Sofie. „Už jsem se bála, že si spolu pořádně nepopovídáme.“ Odtáhla mne na kraj sálu, kde jsme měly trochu víc soukromí.
„Skoro vůbec mi nepíšeš.“ Začala vyčítavě.
„Co, prosím?“ Vyvalila jsem překvapeně oči. „Vždyť ti posílám zprávy každý den!“ Co by chtěla víc?
„No jo.“ Pohodila hlavou směrem k davu oslavenců s rodinnými příslušníky. „Jenže já bych chtěla lepší perličky.“ Naklonila se blíž.
„Zmínila ses, že trávíš nějak moc času s klukama?“ Bylo poznat, že je strašně zvědavá.
Že by nastal čas pomsty?
Pousmála jsem se. Rádoby ostýchavě jsem sklopila oči. Nechci, aby si něčeho všimla.
„To je pravda.“ Řekla jsem protáhle.
„A?“ Napětím málem nedýchala.
„Sofi, co ti mám říct?“ Dodala jsem obranným tónem. Zatím jedem přesně podle mých představ. Já ti dám ulov nějakého pořádného chlapa.
Střelila jsem pohledem po Leošovi. Všimla si toho. Taky se na něj zaměřila. Obrátila jsem oči k ní a co nejnevinněji dodala.
„Trávíme spolu téměř každou noc. Jsem pak strašně unavená. Někdy si říkám, že s tím musím skončit. Ale nejde to.“
S tichým potěšením jsem sledovala, jak jí padá brada.
„Má senzační tělo. Strašně moc mne toho naučil o tom svém.“ No co, je to pravda. Vždyť mi mou postavu sám představil, všechny triky mám od něj.
Vykulila oči. Nečekala, že se až tak rozpovídám.
„Jenže má to jeden velký háček.“ Povzdechla jsem si. „Jde po mně někdo jiný.“ Teď vařím z vody. Jak pokračovat dál?
Už to mám!
Kývla jsem hlavou k Davidovi, který shodou okolností zrovna procházel kolem.
„To je on. Nedívej se na něj, ať neví, že o něm mluvím.“
Hlava jí poskočila vzhůru, jak se snažila, aby ho líp viděla.
„Často se skloní k násilí. Občas se bojím o svůj život.“
Sofiin pohled byl ostrý jako čerstvě nabroušené nože. Chudák jmenovaný si zrovna tento okamžik vybral k tomu, aby se podíval naším směrem.
Zaraženě se zastavil. Přemýšlivě nakrčil čelo. Zakroutil nechápavě hlavou. Pak se usmál. Letmým pohybem se dotkl okraje čepice na pozdrav a byl pryč.
„Opravdu je to on?“ Zeptala se zasněně. „Vždyť vypadá jako příjemný člověk.“
Ztrápeně jsem si povzdechla.
Proč mi nechce věřit?
Líčím jí drama mého života, který jsem si samozřejmě právě vymyslela. Na co myslí ona? Na to, jak vypadá.
„Jenže,“ dodala jsem, „to jsi ho neviděla v jeho pravé podobě. Když je v ráži, šíleně se směje. Až mne z toho mrazí.“
Vážně na mne pohlédla. „Tak proč to nenahlásíš?“
Proč? Hm…
„Protože,“ v nastalé pauze jsem si stihla přehrát snad milion možných odpovědí. Jen jediná mne uspokojila.
„Protože jsem si to všechno vymyslela, Sof.“ Rychle, ještě než by se stihla naštvat, dodám. „Víš, že jsem ti musela vrátit tu větu na letišti.“
„Ha! Já to hned věděla!“ Začala se bránit.
„Ne, nevěděla.“ Dodala jsem s úsměvem.
„Čekala jsem to a tím tuto konverzaci můžeme ukončit.“ Táhla mne kolem stěny sálu, aby si mohla všechny prohlédnout.
„Takže, co je na tom pravdy?“
Protočila jsem oči v sloup.
„Jak jsem ti už psala. Začala jsem hrát společenské hry,“ hlavou jsem ukázala na Leoše debatujícím zrovna s mužem, který mohl být jeho otec. Někoho mi připomínal. Neviděla jsem ho někde?
„S Leošem. Máme takovou partu, čtyři kluci a já. Jsem v tom dobrá.“
Vědoucně se usmála. „Jasně, vždyť tě znám. A co ten druhý kluk. Nějak se na tebe zubil.“
Zubil? Nevšimla jsem si jeho chrupu. Něco odpovědět musím, jinak by to ze mne začala páčit násilím.
„Ten! Konkurenční hráč, který mi občas saje krev.“
Zastavila se. Přemýšlivě naklonila hlavu na stranu. Koukla na mne, pak na něho. „Nic víc?“
Otřásla jsem se při představě něčeho podobného.
Brr! Naskočila mi z toho husí kůže.
„Nestraš.“ Znovu jsme se vydaly kolem sálu.
„Kdy mne už konečně seznámíš se svými přáteli?“ Zeptala se znenadání.
Ulevilo se mi, že obrátila list. Vděčně jsem ji odvedla představit Magdě.



Nakonec ta poslední hodina dopadla nad očekávání dobře. Mám červený diplom, použila jsem svou latinu, setkala se s rodinou, pomstila se Sofii, …
A to vše během sto dvaceti minut.
Zkuste mne trumfnout!




Jídelnou se rozlehl cinkající zvuk lžičky narážející na křišťálovou sklenku. Málokdy nám nalévají šampaňské. Náš kapitán se rozhodl, že vhodná chvíle nastala právě teď.
Poslední společná večeře na lodi Anka C3.
Je to vůbec možné? Že by to tak rychle uteklo? Plné dva roky cesty vesmírem.
Zítra se konečně dotknu pevné půdy pod nohama. Nedokázala jsem se však vyhnout sentimentalitě. Už nikdy to nebude jako teď.
„Vážení.“ Zahájil svou slavnostní řeč náš kapitán a hostitel. „Na začátku naší cesty jsem vám slíbil, že vás, pokud možno v pořádku, dopravím na planetu NS 04. Nyní nastala ta chvíle. I přes drobné rozepře…“ určitě myslí naši vzpouru, kdy jsme po roce a půl odhlasovali konec ranní znělky. „Jsme se stali rodinou. S otcovskou pýchou vás nechávám jít dál.“
Začali jsme tleskat. Máme ho rádi, jenže někdy začne mluvit a neví, kdy přestat. Přidali jsme k tomu slova díků. Snad ho to umlčí.
„Děkuji.“ Dojatě se uklonil. „Těším se na další setkání s vámi. Na shledání!“ Konečně jsme si přiťukli.
Musím se přiznat, že jsem měla jisté obavy z dalšího poslechu skupiny Queen.
Večeře probíhala v přátelské atmosféře. Smáli jsme se. Povídali si. Snědla jsem toho víc, než bych čekala, že se toho do mne vejde. Nakonec, to už bylo po desáté hodině, jsme s Magdou vyšly ven.
„Kam teda máme namířeno?“ Zeptala se zvědavě.
Usmála jsem se pod vousy. „Ještě mám před sebou jeden malý rituál.“
„Ó,“ oči jí zazářily nadšením. „Mám ráda rituály.“
Všechno jsem měla připravené. Svoji školní uniformu, kterou jsou nosila už od střední školy, jsem si složila do patnácticentimetrového balíčku. Ukázala jsem jí ho.
„A tady,“ dodala jsem, „mám přiloženou vizitku s mým jménem.“
Zkoumavě si ho prohlížela. „To je škoda, že jsem si sebou z domu nepřinesla tu svou.“ Zalitovala.
Mávla jsem nad tím rukou. Je čas vytasit se s překvapením. „Bude to naše společná akce. Mám sebou i tvou jmenovku.“
Nadšením vypískla.
Bylo po večerce, i když dnes se asi na večerku nehraje. Světla,simulující noc, svítila na minimum. Připadala jsem si strašně dobrodružně.
K zařízení této akce jsem potřebovala pomoc z údržby. Jistě si vzpomenete na mého známého ze sprchy. Nechtějte vědět, jak a kde jsem si na něj musela počíhat. Mějte se mnou slitování, nechci na to vzpomínat.
Ale – podařilo se. To je hlavní.
Dorazily jsme k místnosti, kde se do vesmíru vypouští všechen vyprodukovaný odpad. Můj známý už na nás čekal.
Skoro bych ho ani nepoznala. Oblečený vypadal úplně jinak. Lépe se na něj dívalo.
Otevřel nám dveře do kontaktní místnosti. Bylo to zvláštní, stát na tak nebezpečném místě. Kdyby se otevřely ty velké kovové dveře, oddělující nás od vesmíru…
Někdy mám až moc bujnou fantazii.
„Nastal čas změn.“ Řekla jsem svou předem připravenou větu.
„Přestáváme být studenty. Neznamená to však, že bychom se i nadále neučili. Naopak.“
Magda souhlasně pokyvovala.
„Tímto slibujeme, že budeme, jak nejlépe dovedeme, využívat svých znalostí a dovedností.“
Balíček jsem odložila na zem. K mým šatům jsem měla mnoho vzpomínek. Potlačila jsem své emoce. Nechala jsem je za sebou. Vrátily jsme se zpět. Dveře za námi se hlasitě zabouchly.
Brzy na to zablikalo výstražné světlo. Mé dětství právě odlétá do širého vesmíru. Kdo ví? Třeba zažije nějaké vlastní dobrodružství.



Cíl: oblíbit si nové šaty.






24.6.2230
planeta N.S. 04
8,00 hod. ns.č.



Sofie, víš, jak se to říká? Malý krok pro člověka, velký pro lidstvo. Pečlivě jsem to uvážila. Po dlouhém rozmýšlení jsem si nastavila podpatky na 8 cm. Miluji silové pole. Vím, 10 čísel by bylo ještě lepší, jenže nikdo mi nebyl schopný říct, jaký terén mám vlastně očekávat…



„Tak tohle,“ vzdychla Magda, „je okamžik, na který si budu pamatovat. Den, kdy jsem poprvé vstoupila na jinou planetu.“
Souhlasně jsem pokývala hlavou. I já si uvědomuji slavnostní atmosféru.
Když jsem byla malá, často jsem si něco podobného představovala. Jenže to jsem většinou přiletěla vlastnoručně řízeným raketoplánem a v ochranném oděvu vyskočila ven na tvrdou hlínu.
Dnešní den se od mých dávných snů poněkud lišil.
Jednak jsem na sobě měla mini šaty azurové barvy, které se za skafandr považovat nemůžou. Do kontaktu s půdou jsem také nepřišla. Mé střevíčky, dnes s osmicentimetrovým podpatkem klapaly po křišťálově bílé podlaze. Tolik o prvním kontaktu s jinou planetou.
Každý z nás si na sebe opět naložil svá zavazadla. Skoro jsem zapomněla, kolik toho sebou mám.
Všechny tři vesmírné lodě vyložily své osadníky ve stejný okamžik. Takže teď jsme se všichni seřadili do prostorné vstupní auly. Musíme tady vydržet, dokud nám nepřidělí bytové jednotky. Každý z nás má pravděpodobně stejně uchvácený výraz ve tváři.
Jsme tu!
Po dvou letech cestování se naše mise konečně blíží. Máme ji na dosah ruky. Jaké to bude? Velké tabule dosud zejí prázdnotou.
Využiji toho a stoupnu si do řady k dávkovači pitné vody. Když už jsem přišla na řadu, někdo si dovolil předběhnout mě.
Jsem snad neviditelná?
Vysoká atletická postava mi byla něčím povědomá. Špinavé blond vlasy měl rozcuchané. Celkově vypadal nějak použitě.
Ruka mi automaticky vylétla ke karamelovým vlasům, jak sliboval slogan na obalu barvy, účes držel skvěle. Svoji původní barvu nejčastěji překrývám světle hnědou, jenže ta mi došla někdy před půl rokem. Blond jsem si ani nevzala, takže jediná, jejichž zásobu zatím mám, je bordó a karamel, což už není daleko od mého původního odstínu. Ten jsem mimochodem neviděla od té doby, co mi máma koupila první nanopřeliv. Jeho mikročástice vyživují a zároveň barví vlas po celé jeho délce, takže tím přispívám k dobrému zdravotnímu stavu mých vlasů. Nevím, co to jsou mastné nebo suché vlasy, nevychloubám se. Tohle je pouhá realita.
Odkašlala jsem si, abych ho na sebe upozornila. Snad mu to dojde. Jenže hala byla plná ruchu ze stále nově příchozících lidí. Pravděpodobně mne neslyšel.
V klidu si načepoval druhou dávku chladivé osvěžující tekutiny.
Stoupla jsem si k němu tak, abych na něj lépe viděla. Kapka jiskřivé tekutiny mu unikla z kelímku a stékala dolů k linii brady.
Polkla jsem.
Opravdu mám žízeň, sledováním, jak pije někdo jiný si od toho nepomůžu. Počínající nevole se pomalu měnila ve vztek.
Předbíhá a ještě k tomu zdržuje!
Narovnám se v celé své výšce sto šedesáti sedmi centimetrů (připočítejte k tomu těch osm centimetrů navíc, co mi dodávají podpatky). Srovnám ramena, vypnu hruď, bradu vzhůru.
Upustím kufr, stejně dokáže stát sám, tak co.
V druhé ruce držím ruličku svého T-P. V návodu na použití se píše, že je to všestranně využitelné zařízení. Budiž. Použiji ho jako zbraň. Ohnala jsem se.
Plnou silou, nebojte, sotva bych tím zabila mouchu, jsem s ním toho neurvalce praštila do ramene. Musím se přiznat, trošičku se mi po tom ulevilo. Prý je dobré občas vypustit páru. Pro jistotu jsem však o malý krůček ustoupila. Nikdy nevíte, jak se lidi zachovají.
Překvapeně se otočil.
Pít však nepřestal.
To jim na palubě došla voda?
Pomalým pohledem mne sjížděl od hlavy dolů a zpět.
Začínala jsem ho poznávat.
A rudnout.
Nesnáším, když mne zradí vlastní tělo. Jenže s tím nemůžu nic udělat.
Tohle si ke mně nikdo nedovolil! Jenže zrovna od něho se to dalo očekávat.
Po očku jsem se zkontrolovala, jestli nemám nějakou tu skvrnku, nebo něco podobného. Nic. Šaty byly jako vždy dokonalé.
Obrátila jsem pozornost k Davidovi, mému největšímu konkurentu, kterého jsem se celé dva roky snažila nechat daleko za svým bodováním.
Neúspěšně, mimochodem.
Když může hodnotit on mne, tak já jeho taky. Zpříma jsem se mu podívala do očí. Jenom ať vidí, že se ho nebojím. A pak jsem klouzavým pohledem sjela já po jeho až nespravedlivě dobré postavě.
Nejenom že je inteligentní, ale taky hezký, což je ta nejhorší možná kombinace.
S oblečením si zřejmě starosti nedělal. Košili měl u krku rozepnutou a rukávy vyhrnuté. Vypadalo to, jako by prostě vyšel v tom, v čem sem doletěl. Nikoho za vzhled neodsuzuji, jenže on je přízrak mé noční můry. Pan dokonalý! Dovolila jsem si vypustit ze sebe malé pohrdlivé odfrknutí. Ať vidí, že se nenechám zastrašit.
V pořádku, ušklíbla jsem se radostně pro sebe. Bod pro mne. Budu aspoň ta upravenější, když už nic.
Opět jsem zvedla oči k těm jeho. Horkost z tváří mne ještě pořád neopustila. Tohle mi pravděpodobně zhatí můj plán vypadat tvrdě a sebevědomě.
„S dovolením. Teď jsem na řadě já. Vystála jsem si frontu, na rozdíl od některých.“ Řekla jsem to pěkně, že?
Výsměšně nadzvedl jedno obočí. Dopil, odhodil kelímek do odpadkového koše a využil svou výškovou převahu nade mnou. Shlédl na mne.
„Tálie. To jsi ty. Bez růžové jsem tě málem nepoznal. Promiň. Netušil jsem, že tu nějaká fronta je.“ Výmluvně pokrčil rameny. Tvářil se, jako by mluvil pravdu.
Rychle jsem se podívala za sebe, nikde nikdo. Všichni se přesunuli do středu místnosti. Jak jsem si stačila všimnout, informace o ubytování už vyvěsili na tabule. Asi byli víc zvědaví než žízniví.
Při mém pohybu se mi uvolnil tenký pramínek vlasů. Šimral mne někde pod nosem. Zastrčila jsem ho za ucho. Ihned se vrátil zpět na předchozí místo. No nic, nechám toho.
Popadla jsem kufr a popojela blíž k dávkovači pitné vody. David neustoupil ani o píď. Stoupla jsem si těsně k němu. Hlavně si ho nesmím všímat.
Voda, které proudila do kelímku byla studená. Lahoda. T-P jsem si vrazila pod paži, ve které jsem držela nápoj, popadla zavazadlo a vyrazila směrem k hloučku lidí z naší lodi.
Ani jsem se neohlídla, takže teď ani nevím, kam zamířil on. Taky dobře. I tak jsem se přistihla, jak občas bezmyšlenkovitě hledím do davu. Určitě ale nehledám jeho. Alespoň doufám, že si to nemyslí on. Jednou mne totiž přistihl. Drze se na mne usmál.
UH!
Sklopila jsem oči, jako by mne přistihl při něčem nekalém. Vždyť nedělám nic špatného! Znovu jsem se podívala jeho směrem, abych mu ukázala svůj ledový klid. Jenže on už byl otočený zády. Zamračila jsem se aspoň na jeho záda.
Nový cíl: Nezavadit o něj ani pohledem. Nikdy!

Jenže to jsem ještě netušila, co přijde pak.



Veliká tabule hlásala informace o ubytování. Na ruce mi zablikalo H-C. Než abych se pracně hledala mezi ostatními devětapadesáti jmény, raději jsem si otevřela nově příchozí zprávu.
„Vítejte, Natálie.“ Hlásalo neonově růžové písmo.
Kdo tady vybírá ty barvy?
Začetla jsem se dál.
„Ubytovaná jste zde v budově B. V horním modulu, v sektoru III. Váš pokoj je 1c. Přejeme příjemný pobyt.“
Písmena vybledla. V aktivním poli zůstaly kolonky NAVIGACE, ORGANIZÉR a PRACOVNÍ ZAŘAZENÍ.
Samozřejmě jsem si otevřela tu poslední ikonu. Celé tělo mi zaplavilo vzrušené nadšení. Že by? Dva roky čekání, příprav a …ano, občasných večerních hrách. Kdo by to počítal?
Dost. Dobře, téměř každodenních, ale zpět k mému slavnostnímu dospění k cíli. Jenže všechno to radostné chvění vyprchalo během jediného krátkého okamžiku. Uvnitř totiž nebylo nic než nekonečné čekejte. Čekejte…
Odfrkla jsem si. Tudy cesta nevede.
V hloučku přede mnou vyčníval Emil. Netvářil se zrovna šťastně. Možná také čekal. Doufala jsem, že ty dva týdny, co tady strávíme, budu vědět, kam mne pošlou.
Vydala jsem se za ním.
„Tak co? Kde bydlíš?“ prohodila jsem společensky. Po pravdě je mi to celkem fuk. Stejně spolu budeme celý den v učebnách.
Znovu zamžoural na své H-C.
„Mám pokoj 6a.“
„Já taky.“ Ozvalo se ne moc nadšeně za mnou.
Leoš, opět s fialovým nádechem skel brýlí vypadal, že je víc v obraze než my. Oči mu těkaly zleva doprava, jak přejížděl plány budovy.
„Dobrá zpráva je, že tam budu mít kvalitní příjem. Ale signál bude určitě po celé ploše. Doufám, že je tady lepší herní zázemí, než jaké jsme měli k dispozici ve vesmíru.“ Pokýval hlavou a odplížil k Ondrovi, který byl zahlcený batohy ostatních kluků.
Znovu jsem popadla své věci. Musím najít Magdu. Chvilku mi trvalo, než jsem ji konečně našla. Seděla u konferenčního stolku s brožurkou v ruce. S úsměvem ke mně vzhlédla.
„Jsme na stejném pokoji.“ Oznámila jsem jí.
Display na jejím H-C stále blikal neotevřenou zprávou. Pravděpodobně nebyla tolik zvědavá jako já.
Spokojeně pokývala hlavou. „Kdo ještě?“ Zeptala se pročítajíc nákres budovy B.
Zamračila jsem se. Teď už přijdou jen ty horší části.
„Apolena s Andreou.“ Střetly jsme se pohledem tichého souznění.
„V.I.P.“ Prohodily jsme unisono. Ani jedna z nás je nemusela. Nutno podotknout, že to bylo oboustranné. Takže mne to netrápí.
Magda vstala. „To abychom raděj šly. Jinak se na pokoj přes zástup obdivovatelů nedostaneme.“
S batohem na zádech a s kufrem v ruce jsem mířila přímo k výtahům. Bylo jich tu celkem devět. Postavili je do kruhu, jehož střed tvořilo točité schodiště. Sotva jsem stiskla tlačítko, hned se otevřely dveře. Nejely jsme dlouho. V této budově byly čtyři patra. My vystupovaly ve druhém. Určitě budu častěji chodit po schodech, něco pro své zdraví dělat musím.
Vykročila jsem na chodbu jako první a srazila se s někým, kdo převyšoval mou váhovou kategorii. Náraz mne odrazil zpět do výtahové kabinky.
Už, už jsem se chtěla omluvit, jenže jakmile jsem vzhlédla, střetla jsem se s párem šedých očí, kterým jsem se snažila vyhýbat dobrých třicet minut. Jak vidím, neúspěšně.
V porovnání se mnou toho moc neměl. Jediné jeho břemeno byl černý batoh přehozený přes jedno rameno.
„Oh,“ vylétlo mi z úst ještě před tím, než jsem se stačila vzpamatovat. Co nejrychleji jsem se otočila a táhla své břemeno pryč. Magdu jsem zanechala daleko za sebou.
Tak on bydlí ve stejném patře? Všichni bydlíme na tomtéž patře, neměla bych být překvapená. Kdybych o tom alespoň trochu zauvažovala, došlo by mi to. Doufám, že ho ubytovaly někam na druhý konec.
Dorazila jsem k pokoji. Chodba byla poměrně úzká, končila u pokojů 1c a 5a, ležících naproti sobě. Průhledná stěna naskytovala vyhlídku na okolní krajinu. Lehce jsem ji přejela pohledem. Času na poznávání krajiny bude víc. Nejdřív jsem se musela identifikovat před vstupním čidlem. Chvíli mi to trvalo. Brzy se za mnou ozvaly další kroky.
A chichotání.
Počkat?
Není to Magdin hlas. Mluví snad s Ním?
Nevěřícně jsem se ohlídla. Nad obrázkem, který jsem spatřila, se mi sevřel žaludek. Mrkala jsem zbytečně. Zrak ani sluch mne neklamal.
Má kamarádka se ke mně blížila v doprovodu mého úhlavního protivníka! A on jí nese její tašku!
Určitě to nemyslela zle. Vlastně jsem se jí nezmínila o tom, jak silné city, negativního charakteru, samozřejmě, k němu chovám. Oficiálně se vlastně neznáme.
„Tak tady to máte slečno, 1c.“ Prohodil přátelským tónem a galantně jí zavadlo vrátil. Poukázal přitom na dveře u kterých jsem zrovna já stála jak tvrdé Y. Ničím nedal najevo, že by mne u nich zahlédl.
Hm. Pro mne je vzduch, nic, moucha na stropě. Je to fuk.
„Magda.“ Zašveholila udýchaným hlasem. „Můžeme si tykat.“
Na seznamovací polibek, ke kterému se zřejmě schylovalo jsem nečekala. Konečně se mi totiž podařilo odemknout dveře. Nechci, abyste si mysleli, že utíkám.



Místnost působila vzdušně a svěže. Čtyři lůžka podél stěn, uprostřed stál pracovní stůl s veškerou potřebnou elektrotechnikou. Silové židle mám ráda. Počítám, že tady žádné jiné nejsou. Jsou skladné, energeticky nenáročné a pohodlné. Jednu z nich jsem aktivovala, pohodila na ni svůj batoh a vydala se k lůžku, které bylo podél průhledné zdi.
Jsem tu první. Vybírám si to nejlepší možné místo. Konečně jsem si dovolila pokochat se pohledem ven. Uchváceně jsem si sedla na postel. Nebe mělo lehce fialový odstín, občasná mračna byla krémově žlutá. V dálce se zaleskla nahnědlá říčka, protékající zelenkavým hájem. Zbytek povrchu pokrýval kopcovitý hnědočervený terén. Vzalo mi to dech. Tak tady budu žít čtyři roky.
Kde je další zeleň?
Umístění vědeckého centra bylo strategicky navrhnuto tak, aby co nejméně narušovalo zdejší klima a zároveň bylo co nejvíce chráněno před povětrnostními podmínkami.
Všechen materiál, ze kterého je centrum postaveno, musel být přivezen ze Země a na místě složen v jeden celek. Ve stavebním inženýrství zrovna nevynikám. Prozatím budu věřit, že se nerozpadne.
Ani jsem se nestihla odtrhnout od okna a už tu byla Magda.
Vypadala spokojeně.
„Natálie, škoda, že jsi nezůstala. S tím klukem jsem k mé smůle v simulaci nikdy nebyla. Jmenuje se David, bydlí přímo naproti v 5a.“
Nešťastně jsem si povzdychla. Za co, osude! Osoba mě blízká vzdychá nad nejnepříjemnějším klukem, kterého jsem měla tu čest poznat.
Pravděpodobně si můj výraz v tváři vyložila jinak, protože honem dodala: „Můžu vás seznámit. Určitě na sebe ještě narazíme!“
Tak s tím jsem počítala. Doufám, že ne doslovně, zase.
„Představ si, když jsem se mu svěřila s hledáním mimozemské inteligence, vůbec to nezavrhoval.“
Mezi řečí si vytáhla skutečný papírový blok s pevnými deskami. Brzy na to se ji v ruce objevilo i psací pero.
Tyto věci se už téměř neužívaly. Vše bylo v elektronické podobě, proč užívat něco tak primitivního? Otevřela ho a začala si do něj psát.
„A co ti na to řekl?“ Nadhodila jsem společenským tónem zrovna, když jsem byla skloněná, abych si upravila podpatky. Vypnula jsem silové pole. Je úleva projít se jen tak na měkké podrážce. Skoro jako bych byla bosá.
„Nic moc. Popřál mi hodně štěstí a galantně mi otevřel dveře. Bude se ti líbit.“
Ha! Prohodila jsem si k sobě. To určitě. Líbit se mi bude teprve až přestane být nejlepší konkurencí. Obraťme radši list.
„Magdi, co si to tam píšeš?“
Odtrhla oči od papíru. „To je naše rodinná tradice.“ Zálibně přitom přejela kožené polstrování v červené barvě.
„Každý člen si vede deník, který se pak předává dál. Abych se přiznala, ten můj má šanci na to předčít pratetu Elu, která na kole projela Afrikou.“ Zamyšleně pokývala hlavou.
„Všechny pocity si musím zapsat, ještě než je přehluší další.“ Znovu se zabrala do svého psaní.
Což mi připomnělo, že mám doma nedočkavou kamarádku a milující rodiče. Zkusila jsem otevřít své H.C. Navolila jsem potřebná čísla, vyfotila pohled na okolní krajinu a přeposlala s nápisem:
Tak už jsem dorazila na NS 04 :)