Planeta NS 04 kapitola 3.

3.4.2229
Vesmír
9,00 hod. ns.(novosvětského) času


Sofie, začínám spřádat plán, jak se vloupat do řídící místnosti a odstranit všechny nahrávky od Queens. Myslím si, že sehnat komplice nebude žádný problém…



Rychle si zakryju hlavu polštářem.
Nemůžu tu kapelu ani slyšet.
Tři, dva, jedna…
Vyskočím z postele, popadnu čisté oblečení a vyběhnu na chodbu.
Voda tady na palubě je vzácná. Mrhat jí při obyčejné hygieně, ač by to bylo příjemné, nemůžeme.
Škoda.
Základní pravidlo pro koupel při cestě vesmírem je nastavit si ideální teplotu vzduchu, který na vás bude proudit z vrchu dolů.
Automaticky si vybírám iontové záření v program ZP. Můj nejoblíbenější je deštný prales. Úplně cítím tu vlhkost ve vzduchu, horké dusno, osvěžující vánek, ptačí zpěv v pozadí.
Divím se lidem, co si po ránu užívají polární program.
Chápete to?
Ledový suchý vzduch plný pichlavých jehliček chladu. Živě si dokáži vybavit, jak v pozadí fučícího větru vyjí vlci.
Jenom jedinkrát jsem do sprchy skočila, aniž bych se koukla na předchozí nastavení. Dalších třicet minut jsem nedokázala přestat jektat zuby. Začala jsem si připadat jako šicí stroj.
Další věc, která má své chybičky.
Sprchy.
Nedělí se na dámské a pánské. Což mi nevadí, nejsem z cukru. Ale polární program?
Pak ještě nestojím o překvapení poněkud jiného druhu.
Jeden z údržbářů, břichatý s dlouhým knírem, má asi mírný druh klaustrofobie. Nezamyká dveře. Naopak je nechává pootevřené. V Adamově rouše jsem ho spatřila jen jednou, o další pohled už nestojím.
Opět mne ovál vlahý vzduch s vůní tropického ovoce. V kufru mám několik sprchových sprejů, zatím nebyl důvod je vytáhnout. Čistící vlastnosti iontového záření v kombinaci s deo aktivními přísadami musí stačit.



Ráno si na sebe hodím jednu ze svých oblíbených cestovních kolekcí. Halena bez rukávů v zelenkavé barvě je lehká, vzdušná a hlavně, vždy drží upravený vzhled. K tomu se senzačně hodí bílé kalhoty. Nebojte se, o víkendu na sebe dávám něco extravagantnějšího. A na kolektivní přednášky mám většinou společensky přijatelnější úbory.
Během té doby, co jsme tady, nebyl určen přesný zasedací řád. Proto si každý z nás sedí, jak se mu zachce. Místa je na tu dost. Zrovna dnes jsem však neměla nejlepší náladu a tak jsem si sedla dál od hloučku lidí. Musím si v klidu probrat taktické body dnešního úkolu.
Ano, já vím.
Člověk nemusí neustále vynikat.
Ale může, to uznáte, ne?
Včerejší den dopadl katastrofálně. Všechno jsem si propočítala, zadala, a přesto jsem se v simulaci dělila o první místo. Když se musíte o pozici nejlepšího dělit, ztrácí tím to privilegium být nejlepší.
Nestojím o to vynikat nad ostatními. Jenže student s nejlepšími výsledky má jistou pozici, o kterou bych nechtěla přijít. No, a taky jsem si už zvykla a nehodlám se smířit se změnami.
Moc klidu mi však nedopřáli.
„Ahoj.“ Ozval se Leoš a spolu s Pavlem a Ondrou si ke mně přisedli.
„Tak co?“ Mrkl na mne a kousl si do jablka. „Kdy jsi to večer zabalila?“
Zahanbeně jsem sklopila oči.
Je pravda, že jsem se už několikrát nechala slyšet, že s hraním po večerech končím. Jenže – přes den nemám tolik času.
„No jo, ty jsi se včera rozloučit v jedenáct. Škoda že jsi nepočkal ještě půl hodinky. Porazila jsem Nightkinga!“ Hrdě jsem vzhlédla.
Tito kluci byli moji noční kumpáni. Založili jsme vlastní skupinu a bojovali proti ostatním dvěma z dalších lodí.
Už je to tak.
Žiju dvojím životem.
Přes den se většinou držím mezi svými šprty. Chvilku jim trvalo, než poznali, s kým mají tu čest. Brzy však (naštěstí pro ně) pochopili. Sami pak za mnou přišli a já se k nim blahosklonně přidala.
Přesně, jak jsem si to naplánovala…
Ale po nocích patřím mezi herní skupinu Gladiator’s. Pracovali jsme tvrdě, ale veškerý okradený spánek, temné kruhy pod očima, to vše se nám vyplatilo.
Byli jsme nejlepší.
Největší konkurencí je parta lidí pod jménem Černá smršť. Pořád nám šlapou na paty. Trvalo dlouho, než jsme získali vedoucí postavení.
Jde o týmovou práci. S protivníky toho moc nenamluvíme. Přesto jsem si však dokázala najít osobního nepřítele. Jmenuje se Král noci, King of Night, Nightking.



Naše nepřátelství začalo asi po třetí společné hře, kdy jsme poprvé narazili jeden na druhého. Do té doby jsme se míjeli.
Překvapil mě ze zálohy a zabil!
Samozřejmě jsem si to nenechala líbit a v nejbližší možné příležitosti jsem mu to chtěla oplatit. Životy mi došly asi během třetí fáze útoku. V pořádku.
Nechala jsem to být, přenesla jsem se přes to a hrála dál. Potřebovala jsem si totiž někde v klidu obnovit vitalitu…
Jenže pak mne zabil zas!
Tentokrát v tom byl docela nevinně. Byla to hromadná akce všech proti všem.
Vím jistě, že to jeho oheň mne dorazil. Tohle byla poslední kapka. Prohráli jsme.
Jenže jednou bitvou válka nekončí.



Od té doby jsem ho pronásledovala.
Kam šel on, tam i já, dokud se mi ho nepodařilo porazit. Přiznávám, že mi ho ze začátku kluci naháněli.
Trošku.
Tím jsem se dostatečně pomstila, moje duše nabyla klidu a já mu dala pokoj.
Asi to nepochopil, protože tentokrát zase naháněl on mne. Jenže to se přepočítal. Trénovala jsem mrštnost. Bez nejmenší námahy jsem se mu dokázala schovávat téměř celou hru.
Nakonec jsem to vzdala já.
Vykoukla jsem ven. Být pořád mimo hlavní děj je nuda. Během dvou minut jsem od něj dostala smrtelný zásah.
A tak to bylo pořád.
Časem už všichni věděli, že mi dva hrajeme hlavně proti sobě.
Občas jsme na sebe ukázali nějaké to ne příliš přátelské gesto, ale to bylo tak všechno. Není mezi námi zášť.
Díky němu jsem pochopila rčení, že svého největšího nepřítele si musíš vážit.
Jakmile se začnou ostatní odhlašovat, zůstaneme my dva až do konečného vítězství. Někdy u toho téměř usínám, ale utéct z boje není moje parketa.
Zrovna včera jsem měla úspěšnou noc. Což je dobře, protože jsem si nějak musela zpravit náladu.
Povzdechla jsem si při pohledu na dnešní plán cvičné akce. Definitivně jsem vypnula své T-P.
Tak špatně na tom nejsem, abych se ještě nedokázala v klidu nasnídat. Při jídle jsem stihla klukům vylíčit několik pěkných momentek z mého posledního úspěšného boje.



Do učebny jsem se dostala mezi prvními. Ihned jsem obsadila své oblíbené místo v přední linii.
Vedle mne sedává Emil. Byl tichý a spolehlivý. Ideální společník pro úkoly ve dvojicích.
Taky jsem mu to řekla.
Nejraději jsem si ho brala do cvičných simulací. Byl nadprůměrně inteligentní a téměř vždy mi přenechal velení.
Jenže pravidla jsou jasná. Každý z nás musí trénovat nejenom z pozice velitele, ale i podřízeného.
Tak tohle nemusím.
Minule jsem byla s Magdou. Jsme sehrané, šlo nám to dobře. Tenkrát jsem měla na starosti velení. Opravdu jsem si myslela, že budeme nejlepší.
Leoš byl v páru s Andreou. Nedostali se daleko, určitě tušíte, proč. Kdyby měl na starosti řízení on, jistě by dokázali vzlétnout během prvních pěti minut.

Ze vzpomínek mne vyrušil protáhlý gong.
Obrazovka před námi nám sděluje, že spojení s řídícím centrem NS 04 nastane za 3…, 2…, 1…, teď.

Profesor Jánský byl jako vždy v bílém plášti. Jmenovka, kterou měl připevněnou k vrchní kapse, zářila namodralým písmem. Každý z nás jednu takovou obdržel a musel ji nosit alespoň na tyto přednášky.
Popotáhla jsem si černou minisukni. Na přednášky chodím v černobílé kombinaci, jak jsem byla zvyklá ze školy. Sice tady nikdo školní uniformu nenosí, zakázané to však taky není.
Po prvotním úvodu, kde nás zdraví, atd., přešel k hodnocení včerejšího úkolu.
„Téměř všichni jste to zvládly ve výborném čase,“ lehce při tom zavadil pohledem o Andreu, která byla opět ve své zlatavé kombinaci. Ta zrovna něco lovila pod lavicí.
Nedivím se jí, kdybych nezvládla učivo, které tady probíráme půl roku, taky bych se schovávala.
Na ploše našich T-P se nám zobrazila oranžová tabulka s našimi výsledky.
„Dnešní simulace bude poslední z typu letové navigace. Zítra začneme probírat techniku zakládání výzkumného stanoviště.“ Chvíli něco kalibroval.
Hned na to se před námi objevila zasněžená krajina. „Tentokrát se budete muset vypořádat se sněhovou vánicí. Dvojice jsme vytvořily tak, abyste se co nejméně znali. Proto bude každý z vás přidělen ke členu jiné vesmírné lodi.“
Všichni jsme byli nadšením bez sebe.
Poznáte ironii, že ano?
Celý rok jsme pracovali jen v rámci vlastního okruhu. Pak nás začali seznamovat s ostatními.
Jistá rivalita tady byla.
Každá loď chtěla být ta nejlepší. Takže zatím svoje vztahy spíš vypilováváme, jemněji řečeno. Pár známých jsem si už udělala, hlavně kvůli večerním hrám, jenže to každý používá avatary a přezdívky. Nikoho by ani nenapadlo představit se pravým jménem.
Nasadila jsem si herní štít. Díky tomu budu zvukotěsně uzavřená, takže nikoho neruším. Před očima se mi fialová barva přeměnila na bledě modrou. Tyhle simulace užívají naše skutečné podoby. Slouží k tomu, abychom se naučili spolupracovat. Tady není místo pro přetvářky.
Co však nemůžu změnit je úbor, ve kterém se objevím. Vlasy mám stažené tak, jak jsem je měla při mém prvním skenování. Proč tedy pozměnili zbytek?
Všichni jsme vyfasovali hnědo růžovou kombinaci. Tím myslím hnědý komplet pro pány, růžové minišaty pro dámy. K mým bordó vlasům je růžová vražedná kombinace. Dlouho mi trvalo, než jsem to dokázala překousnout. Požádala jsem vedení, aby mi přebarvili vlasy na hnědou, což by alespoň trochu vyřešilo můj problém. Odpověď jsem dosud neobdržela.
Pohodlněji jsem se opřela o své křeslo.



Miluji ten pocit, když se mi pod rukama zhmotňuje řídící pult, všechno kolem, jako by bylo skutečné. Vedle mne se zhmotnil můj spoluhráč. Stejně tak se i já právě teď objevuji vedle něho.
Všichni ostatní se ztratili.
Byly jsme v nákladním letounu typu II.
První věcí, které jsem si na něm všimla, byl odznak vedoucího pracovníka!
Zaúpěla jsem.
Taky se netvářil zrovna nadšeně. Brzy jsem zjistila proč.
I já jsem na sobě měla velící odznak.
Jak tohle dopadne?
Rychle jsem vyhodnotila situaci. Nebyl zrovna škaredý. Spíš bych ho zařadila mezi hezouny. Vysoký je, postavu má taky dobrou, špinavé blond vlasy měl v nezvykle krátkém střihu. Třeba si rád nechá poradit.
Pro všechny případy jsem si rozpustila vlasy a lehce zatřepala hlavou. Mám je sice dlouhé sotva pod ramena, ale svému účelu poslouží i tak. Ještě nasadit úsměv, zapojit řasy (ó díky, pernamentní řasenko).
„Ahoj, jmenuji se Natálie. Jsem z Anky C3. Navigace mi docela jde.“
Tak, to by bylo. Nesmím ho zastrašit.
„Ahoj,“ prohodil stejným tónem jako já, podal mi ruku a zapumpoval s ní. „Jmenuji se David, jsem z Nadi I. Navigaci zvládám velmi dobře, dovedu nás do cíle jako první.“ Blahosklonně se usmál, jako by mi dělal nějakou milost.
Tak to prr!
Nenechám se ovládat nějakým hošánkem. Všechnu skromnost odhazuju stranou.
„Já jsem nejlepší. Ujmu se proto velení. Se mnou tam budeme ještě dřív.“ Co nejvíc jsem narovnala páteř, abych se zdála větší. Pořád jsem mu sahala sotva po ramena. Obdařila jsem ho proto svým nejtvrdším pohledem.
Jeden po druhém jsme metali blesky, když tu se ozval povel ke startu.
Zaspali jsme odpočítávání!
Nevěděla jsem, co mám dělat. Pohled mi pořád přeskakoval z počítače na Davida a zpět. Jestli se co nejdříve nedohodneme, vyhraje někdo jiný.
„Já nastartuju, ty najdi mapy.“ Rozhodl. Chvíli na to už zahříval zvedací motory.
„Jasně,“ vyhrkla jsem bez rozmýšlení a skočila za centrální počítač. Rychle jsem si projela uložená data. Ještě odkliknout výpočet bodu B.
Je to.
„Adresu přeposílám k řídícímu centru. Let potrvá 85 minut, jak dobře umíš řídit?“
Otočil se na mne. „Dost dobře.“
„Tak to můžeme jet zkratkou. Udržuj výšku na deseti metrech.“
Riskovala jsem.
Pokud lže, brzy se to pozná. Sněží, všude je jen bílá tma. Věděla jsem, že nás obklopují ledovce.
David sice řídil, jenže beze mne by byl slepý. Kličkovali jsme mezi ostrými výčnělky, proletěli kaňonem a po 50 minutách dorazili do cíle.
„Uf.“ Oddechla jsem si.
Jel opravdu rychle, bála jsem se, že nebudu dost rychle diktovat. Sotva jsem povel dořekla, už ho musel splnit.
„Byl jsem dobrý, co?“ Spokojeně se protáhl a vstal.
„Ty? Byla to týmová práce!“
Ten chlap ale uměl zkazit náladu.
Nasadil ještě zářivější úsměv, „jsi senzační navigátor.“
Jeho chvála mne zaskočila.
Teď mu to budu muset oplatit!
„No, ty jsi zase výborný pilot.“
Souhlasně pokýval hlavou a zmizel.



Vypnula jsem si herní štít. Všichni kolem ještě hráli. Profesor na obrazovce taky nebyl. Obnovila jsem proto aktivní režim u svého T-P a podívala se, jak na tom ostatní jsou.
Jediná kolonka – kolonka pro první místo, byla vyplněná. Stálo tam: Marianová Natálie a Šťastný David.
Počkat?
Najednou jsem měla pocit deja vu. Tohle jsem už někde viděla. Otevřela jsem si včerejší výsledky.
Je to tak!
Už vím, s kým jsem se včera musela dělit o první místo!
Dál do minulosti se nepodívám. Ještě bych se mohla dozvědět něco, co by mi pak bylo líto, třeba to, že má více bodů než já.
Dobrých pět minut jsem dokázala odolat, jenže informace byly na dosah ruky.
Zjistila jsem další z mých nectností. Zapracuji však na tom později. Prohlédla jsem si jeho výsledky. Vedla jsem o 1,5 bodů.
Nectnosti budou muset počkat delší dobu, teď se budu muset soustředit na svého konkurenta.
Vítej, Davide.








10. 3. 2230
Vesmír
13,00 hod. ns.č.




Jde mi to tady dobře, vždyť mne znáš. Všude kolem vládne soudržnost. Za ty dva roky jsme téměř jako jedna velká rodina…





„Tálie, zase spolu?“ Blahosklonně se ke mně naklonil a naznačil úmysl dostat se do mé osobní zóny.
Odtahovala jsem se od něj, co to jen šlo, moc dobře jsem věděla, že mne tím chce znervóznit.
„Davide, jaké překvapení, že jsme zase spolu.“ Jeho velící odznak mne byl do očí. Tentokrát jsem ho neměla já.
Zase! To už je snad po třetí, co velí on!
Odvrátil se ode mne, poodstoupil a sehnul se k počítači.
„Co kdybychom začali?“ Podíval se na mne tak, jako kdybych to byla já, kdo zdržuje.
Chtěla jsem ho něčím přetáhnout po hlavě, něčím opravdu velkým. Jenže tím bych mu naznačila, jak moc mne štve.
On a jeho čtyři body, které mu zajišťují vedení v naší pomyslné soutěži…
„Díval jsem se dnes do tabulky. Co se děje? Nějak za mnou zaostáváš.“
V klidu jsem si sedla, nádech, výdech.
Spouštím obrazovku. Usměji se na svůj obraz. Jsem nad věcí.
„Bylo mi tě líto.“ Procedím přes pevně stisknuté zuby.
Rozpustím si vlasy. Ne proto, abych na něj udělala dojem, ale abych ho nemusela vidět. Ani periferním viděním.
Nádech, výdech.
Brzy nato se úkol odstartoval. Tentokrát jsme odebírali a evidovali vzorky, pomocí Ruky, což je jemná robotechnika ovládaná z našeho PC. Nakonec to nebylo tak zlé.
On odebíral, já evidovala.
V minulé látce, jsem měla nejvíc bodů já. Vyčítala jsem mu to? Chrstla jsem mu svou převahu do obličeje tak, jako on mě?
Ne!
Možná jsem se jen lehce zmínila. No, přiznávám, přeposlala jsem mu naše hodnocení se zvýrazněným rozdílem mezi ním a mnou. Jenže první si začal on! Už tím, že mi říká Tálie.
Nikdo jiný mi tak neříká! Určitě ví, jak moc mne to štve.
Nepatrným pohybem jsem se natočila a koukla se na něj. Kdybych mu tak i já dokázala vymyslet nějakou zkrácenou verzi jeho jména. Jenže všechny, které mne napadaly, byly ubohé, trapné nebo příliš familiérní.
„Tálie?“
Neslyším ho. Alespoň se to snažím předstírat.
„Tálie?“ přidal na hlasitosti.
Jsou tu kamery, nemůžu být k němu nepřátelská. Co kdyby mi strhli body?!
Nádech, výdech. Úsměv.
Otočit se k němu mne však nepřinutí. Nasadím příjemný hlas.
„Jé, tys mluvil na mne? Pleteš si jména, jsem Natálie.“
„Natálie zní tak formálně. Vždyť jsme kolegové. Tálie se mnohem líp poslouchá.“
Znovu jsem se otočila k monitoru.
Soustřeď se, Tal. Hlína k hlíně. Kámen ke kameni. Všechno podle velikosti, gramáže a složení.
„Tal?“
„Ano?“ Och! Dostal mne! Automaticky jsem reagovala na své jméno. Vždyť jsem si ho nechtěla všímat!
„Co dneska děláš?“
Když jsem se na něho koukla, byl zabraný do své práce. Proč se ptá?
„Proč se ptáš?“ Nic jiného mne opravdu nenapadlo říct.
„Zítra začneme novou látku.“ Otočil se na mě, cenil přitom zuby v pokusu o americký úsměv. „Říkal jsem si, jestli si ještě všechno probereš zpětně, nebo se začneš připravovat na ráno.“
Prudce jsem se otočila zpět k monitoru.
Nádech a výdech.
Při troše štěstí už na sebe nenarazíme. Alespoň do přistání na základně. Na tohle nebudu, oprava - nesmím, reagovat.
Dnes rozhodně nemám v plánu učit se.
Mimo jiné jsem si novou látku stáhla už minulý týden. Měla jsem proto dostatek času připravit se. Tím se mu nepochlubím. Jednak by z toho mohl mít škodolibou radost. Hlavně ale nechci, aby věděl, jakou mám výhodu.
Pokud se ovšem nepřipravoval i on.
Znovu jsem letmo pohlédla jeho směrem. Vypadal klidně, občas se ušklíbl sám pro sebe, jako by se mu podařil dobrý vtip. Určitě není tak dobrý jen proto, že to má v genech. O tom přece něco vím.
Povzdechla jsem si.
Zbytek úkolu jsme strávili mlčky. Až na občasné povely, informace atd. On sbíral, já evidovala, odvedla jsem tudíž víc práce. Jenže uznání se mi samozřejmě nedostalo.
O tenhle typ vítězství nestojím. Raději bych vyhrávala nad ním, než s ním. Člověk ale nemůže mít vždy to, co si přeje. Pokorně svou prohru přijímám. Jenže zítra začneme opět od nuly a tentokráte povedu já.



Vypnula jsem herní visum. Opět jsme byli nejrychlejší. Protože už nás nic zvláštního nečeká, odešla jsem odtamtud.
Po učebně se mým dalším oblíbeným místem stala relaxační místnost.
Jako vždy byla prázdná.
Pohodlně jsem se položila na kinetické lehátko. Dnes mám chuť na program slunečná pláž.
Pod nohama se mi objevil vyhřátý sypký písek. Šplouchání vln občas narušil zvuk racka. Ve vzduchu bylo cítit slunce, sůl, ryby. Jemný vlahý vánek mi příjemně ovíval rozehřátou pokožku.
Miluji tento druh fototerapie.
Tak nějak jsem plánovala, že se tady zastavím. V převlékací kabince jsem na sebe hodila opalovací plavky. Ještě se nesmím zapomenou nastříkat ochranným sprejem.
Chápejte, při mém typu až bolestně bíle pokožky, citlivé na spálení, bych hořce litovala každé minuty, kdy jsem se dostatečně nechránila. Nestojím o to, mít bronzovou pokožku.
Stačí, když přestanu zářit ve tmě!
Slunění máme tak jako tak povinné. Minimální frekvence je jednou za dva týdny. I když jsou v běžném osvětlení zabudované zářivky vydávající částečné množství potřebných vlnových délek nanometrů, přesto denního světla není tolik, abychom si dostatečně vytvořily vitamín D.
Četla jsem o jedné studii, kdy lidé cestující vesmírem, propadají depresi právě díky absenci bílého slunečního světla. Brzy na to se přidaly somatické onemocnění, vypadávaly vlasy, naskočily vyrážky, horšil se zrak…
Jako-by nestačilo, že prohrávám o pár mizerných bodů. Ještě dostat kázání od mámy typu: Já jsem ti to říkala. Nebo: Budeš užívat tohle, tohle, tohle…
Raději neponechám nic náhodě.
Sluním se téměř každý den. Aktivuji si UV filtr na visu. Svět kolem mne zhnědne. Zapnu H-C a znovu si prolistuji zítřejší látku. Zabořím se do pohodlného lůžka. Znáte něco lepšího, než se učit na pláži?



„Natálie! Tak tady jsi!“
Trhla jsem sebou. Já jsem usnula?
Pokud ano, čemuž přikládám 99 % pravděpodobnosti (hned za ztrátou vědomí), pak je tu na místě jiná otázka.
Na jak dlouho?
Rychle jsem se zběžně zkontrolovala. Vypadalo to docela dobře. Pokožka měla svoji přirozenou barvu. Abych se přiznala, používám opravdu velmi silný ochranný faktor.
Magda se ke mně naklonila. „Asi tě to bude bolet.“
Tomu jsem moc nerozuměla. „Co přesně tím myslíš?“
Zkoumavě se ke mně naklonila, pohledem projížděla mým obličejem. „Však uvidíš,“ dodala tajemně.
Naskočila mi husí kůže. Že bych si nenatřela obličej? Pamatuji si na ruce, nohy, ramena. Hlavu jsem měla plnou jiných věcí.
Povzdechla jsem si. Ještě že mne Magda našla.



Vyrazily jsme nejdřív do jídelny na oběd. Čerstvé potraviny už nám téměř došly. Zbyly jen brambory, řepa a jablka. Asi tušíte, jak přibližně vypadal náš jídelníček.
Načepovala jsem si ovocnou šťávu, naložila si rajskou omáčku a vyrazila směrem k mému oblíbenému stolu.
„Tady jste!“ Rozzářil se Emil, když nás přistihl, jak si k němu přisedáváme. Vedle něj seděl Tomáš, nejlepší matematik. Zrovna si porovnávali něco v T-P.
„Všiml jsem si, že máš jedno z nejlepších bodování.“
Možná to měla být pochvala, víte ale, jak to cítím já. Nechám to být. Povznesu se nad tím. „No jo.“ Víc k tomu dodávat nebudu.
Raději změním téma. „Co to tam máte?“
„Podívej.“ Rozzářil se Tomáš. Zamával přede mnou obrazovkou natolik, že jsem tam stejně nic neviděla. Nakonec jsem si ji od něj půjčila, abychom se na to s Magdou mohly lépe podívat.
Byl tam komplex tří budov. „To je základna na NS 04.“ Dodal Emil. Střelil po mě pohledem, znovu se na mne koukl. Zamračil se. „Není ti nic?“
Obličej mne začal mírně šimrat.
„Ne, proč?“ Třeba se od něj dozvím víc.
Rychle uhnul pohledem. „Vypadáš trošku jinak.“
Zamyslela jsem se. Trošku je pojem mnoha významů. Raději jsem se znovu zaměřila na obrazovku.
„Jé,“ ozvala se Madga. „Takhle to vypadá, jako dva donutty na tlusté špejly.“
Když se na to podívám z jejího pohledu, má pravdu. Tři budovy kruhového půdorysu stály těsně vedle sebe tak, že tvořily jedno oválné nádvoří. Každá měla dva obytné moduly vypadající jako již zmíněné donutty. Jeden byl vsazen do země, druhý byl postaven o několik metrů výše. Centrální část spojující dva díly v celek měla tvar válce. První patro převyšovala o další tři metry.
„Už se těším, až si to budeme moct prohlídnout zevnitř.“ Nadhodil nadšeně Emil.
Musela jsem s ním souhlasit. Taky se už nemůžu dočkat.
Chvíli jsme ještě debatovali o výhodách a nevýhodách kosmického stavitelství. Každá součástka musela být převezena na planetu. Proto se používaly co nejskladnější materiály.
Na jídlo jsem se moc nesoustředila. Pořád jsem musela myslet na cíl naší cesty.
Horší to bylo s obličejem, kdy lehké brnění přešlo v nepříjemné pálení. Vypravila jsem se proto co nejrychleji k sobě do pokoje, abych odhalila všechny škody, které napáchalo umělé slunce.
Snad to nebude až tam zlé…



„Ukaž se mi pořádně!“ Matčin hlas se rozléhal komunikační buňkou. Byly tady celkem tři, naštěstí pro mne všechny prázdné. Nerada bych, aby byl někdo svědkem mého utrpení.
„Říkáš, že jsi usnula na slunci?“ Kdybych mohla, přikrčila bych se nad ostrostí jejího hlasu. Už to slyším, všechny ty poučky, které jsem si v životě vyslechla. Abych se ošetřovala krémem, nechodila na slunce, …
„Kdybys dala na mé rady, nestalo by se ti to.“
Ano, ano. Tohle všechno chápu. „Co s tím?“
Znovu jsem se podívala na svůj obraz. Na obličeji se mi rozpínaly pihy. PIHY! Pihy nenosí nikdo! Dokonce ani já!
A jako malý bonus jsem v obličeji rudá, samozřejmě až na místo kolem očí, kde jsem měla aktivovaný UV oční štít. Vypadám jako mýval s poruchou pigmentace.
Strašně to pálilo, už jen lehký dotyk byl nepříjemný.
Postoupila jsem o krok blíže.
„Hm.“ Řekne máma. „Tome! Pojď se podívat na svou rozumnou dceru!“
Kdybych už nebyla rudá až za ušima, tak bych to napravila právě teď.
„Tal!“ ozve se nadšeně táta. „Jak je?“
Usmála bych se, kdyby mne nebolel každý pohyb v obličeji. „Bylo mi líp.“ „To rád slyším. Protože zrovna teď nevypadáš ve své kůži. Vydrž chvilku…“
Blik.
Zůstala jsem oslepena na několik dlouhých vteřin. On mne snad fotí?
„Tome!“ vyjekne zaraženě máma.
To už se můj milovaný otec neovládne a propukne ve smích. „Počkej, až se uvidíš. Už dlouho jsem neviděl nic lepšího.“ Znovu se začal smát.
Podívaly jsme se s mámkou na sebe.
„Běž s tím radši na ošetřovnu, ať ti na to dají ochranný gel. S tátou teď stejně nebude rozumná řeč.“
„MTR, Tal. Zase se ozvi.“ Prohodí táta mezi radostným pochechtáván. Jsem ráda, že aspoň on je šťastný. Rozloučila jsem se s nimi. Domů volávám jednou týdně. Na každodenní spojení tu není prostor.
Mimochodem, neříká se, že rodina je bezpečné útočiště? Člověk by si myslel, že mne aspoň trošku politují.
Povzdechla jsem si. K ošetřovně to naštěstí nemám daleko.



Po dalších patnácti minutách jsem vyšla ven. Na obličeji mne příjemně studila modrá vrstva regeneračního hydrogelu. Jestli budu mít štěstí, nezačnu se loupat.
Tak to byla ta dobrá zpráva.
Ta špatná je, že máme před sebou další povinnou hodinu.
No nic. Obrním se, vydržím to. Zapomenu, že vůbec něco na obličeji mám. Potom to bude, jako bych tam skutečně nic neměla. Je to jediná možnost jak přečkat dvouhodinovku na veřejnosti. Jinak by mi zbývala možnost nezúčastnit se jí, což je samozřejmě nepřípustné. Jednak se bude probírat právní záležitost misí. A taky nezapomeňte, že já z boje neutíkám.
Jako vždy jsem si oblékla svou starou dobrou školní uniformu. Vlasy jsem si pevně stáhla do drdolu. Podpatek si nastavím na deset centimetrů, výška mi přidá na sebedůvěře.
Vypnout hruď, bradu vzhůru.
Kdo jsem?
Jsem premiantka třídy. Nejlepší studentka na této lodi a ano, druhá nejlepší vůbec. Zatím. Mám v plánu povýšit na první.
Podpatky mi udávaly rytmus chůze. Raz, dva, raz, dva, nezpomalovat, jdeš za svým cílem.
Došla jsem do studovny, sedla si na své oblíbené místo. Kde je Magda, když ji potřebuji? Takhle je na mne moc vidět!
Pohodlně se opřu, zapnu T-P. Právě jsem objevila super vlastnost modré masky na mém obličeji.
Nemusím se bát, že zrudnu!
Cha, chá.
Dost sarkasmu.
Zleva se ozve chichotání. Nemusím se dívat, kdo to je. Vím to. Spolek VIP, od nich jsem to čekala. Tuším, že nejsou jediní. Přemůžu se a zpříma pohlédnu do očí každému, kdo by měl tu odvahu vysmívat se mi. Bylo jich poměrně málo. Ta trocha, v čele s Andreou, toho pozvolna zanechala. Koho by bavilo vysmívat se někomu, kdo je silnější?
A já se jako silnější tvářím. Tedy jsem.
Magda přiběhla zrovna ve chvíli, kdy jsem si asi potřetí snažila přečíst odstavec právní podstaty cestování ve vesmíru.
„Ahoj.“ Ozve se udýchaně. Sedla si tak rychle, až mne málem ovál vítr. „Mluvila jsem s našima. Úplně jsem se zapomněla!“
Taky bych ráda zapomněla.
„Ta modrá ti docela sluší.“ Nadhodí zvesela.
„No, Magdo!“ Prohodím dotčeně. „Ještě ty začínej.“
„Opravdu! Zkus ji nosit častěji.“ Rozpustile na mne zamrká.
Když ji tak vidím, napadá mne, že mám další nej kamarádku.
Dlouho o tom neuvažuji, protože jak hlásá počítač, spojení s planetou NS 04 bude navázáno za 3… 2… 1…



„Rozumím tomu správně?“ Nadhodí Magda nad večeří. „Opravdu budeme muset sdílet informace z H-C se svým vědeckým partnerem?“
Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Když se nad tím zamyslím, až tak překvapivé to není. Jenže jak toho chtějí docílit?
Celých sto dvacet minut jsem poslouchala, čeho všeho se dobrovolně vzdáváme. Jsem ještě vůbec svobodný člověk? Nemůžu se vrátit, nemůžu přestat spolupracovat, nemůžu vynášet informace ven,… Jako bych to někdy chtěla udělat.
Samozřejmě že nikdy!
Jenže taky nám přibylo slovo: musím. Musím pečovat o své zdraví, musím podávat informace centru, musím nanejvýš spolupracovat se svým partnerem, musím s ním sdílet právní zodpovědnost za svou misi i jeden za druhého.
Osobně mi to nevadí. Jsem tady dobrovolně. Přiznejme si to. Baví mne to tady. Jenže ostatní už z toho tak nadšení nejsou.
Jediný, kdo zatím dělá, že se ho to netýká je Leoš.
„Takže večer?“ Prohodí, jak jinak než s fialovým herním vizem.
Tuším, že to slyší celá naše herní partička. Já jsem měla výhodu. Dnes si totiž sedl k našemu stolu, nemusím mu naslouchat v online režimu.
„Ve 21,15. Můžeš?“
Nevím přesně, jestli mluví na mne, ale radši to odsouhlasím. Na dnešní zápas se těším. Potřebuji si vybít tu negativní energii. Už se těším, až rozmašíruji Nightkinga. Živě si ho představuji, jak škemrá o milost. Potutelně se usměji. Ještě si to musím promyslet.



Než jsem se nadála, devátá odbyla.
Obličej jsem ještě pořád měla polepený souvislou vrstvou osvěžujícího gelu.
Začínaly se mi klížit víčka. Nechat oči otevřené bylo čím dál namáhavější. Avšak tak moc jsem se na dnešní večer těšila, že to nevzdám, i kdybych si měla prospát celé následující dopoledne. Zítra máme výuku až po poledni, takže pevně doufám, že se do té doby stihnu probudit.
Doplížila jsem do herny. Zjistila jsem totiž, že rychlejší pohyb než výše zmíněné plížení je nad mé veškeré úsilí.
Kluci už tu byli. S tím jsem (při svém tempu chůze) počítala.
„Čau.“ Pozdraví Ondra, postávající nedaleko dveří. „Jak je?“ Podle gesta, které přitom provádí, uhodnu, na co se ptá.
Hádat můžete třikrát.
Povzdechnu si. „Lepší, díky.“
Co na to říct, ještě jsem se pořádně neviděla. Doufám, že jsem nelhala. Neumím si představit, jak by to mohlo vypadat hůř.
Před očima mi vyvstaly vřídky naplněné žlutavým hnisem. Mýlila jsem se, představit si to umím.
„Co ti je?“ Zeptá se se zájmem Leoš, kalibrující naši hru.
Rychle zaplaším myšlenky na všechny ty nechutnosti obklopující mi obličej.
„Usnula jsem pod UV zářičem.“ Tak, je to venku. Veřejně se přiznávám ke své neskonalé hlouposti. Neříká se to snadno.
„A?“ prohodí nechápavě. Asi o tom opravdu neví. Bodejť by ano, když má pořád zapnutý herní štít.
„Leoši, zkus se na mne kouknout reálným pohledem.“
Chvilku mu to trvalo, když mne konečně spatřil v celé mé neskonalé kráse, viditelně se lekl.
„Fuj!“ Odfrkl si. „Můžeme tě naskenovat jako novou příšerku do hry.“ Sborové pochechtávání ostatních na sebe nedalo dlouho čekat. Pokud jsem si doteď mohla myslet, že to ujde, tak nyní jsem konečně pochopila, že asi ne.
„Děkuji, zauvažuji nad tím.“
„Mno,“ mlaskl, „snad tě to nijak neovlivní.“ Znovu se na mne nevěřícně koukl, jako by si prve nebyl jistý, že se díval dobře. Pak to vzdal. Otočil se zpět ke své práci. Během následujících pěti minut, kdy jsem stihla popřemýšlet o významu slov neovlivní a totální únava, jsme začali hru.
Tentokrát jsme se setkaly všechny tři party, z každé lodi jedna.
„Gladiator’s“, motivuje Leoš, coby největší herní guru, „dejte to toho vše! Dlouho jsme se připravovali na tento den. Den střetu tří vyspělých mocností.“
Je to tak. Bojovali jsme spolu, to ano. Jenže teprve dnes budeme všichni mít naprosto stejný level. Dotáhli jsme maxima, tedy plných 25. Dál už to nejde. Ostatní jsou na tom stejně. Čeká nás proto vyrovnaný boj. Nejde o sílu, ale o to, jak využijete své schopnosti, dovednosti a zkušenosti.
Po pravdě do nás hučel už týden. Slýchávala jsem od něj řeči, které bych z jeho strany nikdy nečekala. Jako: Vyspi se na to! Zopakuj si materiál, terén, protihráče,… Žádný alkohol. Bylo jich víc, z čistého milosrdenství doufám, že si to umíte představit.
Dokonce nás zkoušel! Naštěstí jsem byla jako vždy připravená. Ale abych se přiznala, i já jsem se zapotila při vyjmenování obrany našich protihráčů.
Opět jsem se stala Latikou, zástupkyní lesního lidu. Octli jsme se na mýtince v levém horním rohu mapy. Cesta do středu by neměla být složitá. Caeser na mne pokývl svou automatickou zbraní. Mám vyběhnout jako první. Díky své neviditelnosti jsem ideální zvěd.
Nejraději volím cestu skrze stromy. Vyšplhám na nejbližší strom. Větve jsou rozložité, navzájem se dotýkají, propojují. Mám to natrénované. Během několika málo minut jsem na určeném místě.
Nikde nikdo.
Samozřejmě jsem první. Udržuji pozici. Tahle část není má nejoblíbenější. Ostatní se můžou zabavit zneškodněním nepřátelských bytostí. Já tu musím trčet a čekat. Mám na to maximálně deset minut. Každou minutou mi narůstá level, moje neviditelnost je čím dál menší. Na druhou stranu vzrůstá má schopnost boje. Jakmile se ozve počáteční gong, budeme všichni v nejvyšším možném vývoji postav.
Z dlouhé chvíle si procházím inventář. Mám luk, 120 šípů (dřevěných samozřejmě, má postava totiž nesnáší kov). A to je vše. Boty nenosím. Pancíř taky ne. Postupem času se mi podařilo ulovit čelenku a náramky z větrné síly, které mi zvyšují mé magické schopnosti.
Pode mnou se ozvalo šustnutí. Jeden skřet z Dragon’s týmu. Taky špehuje. Přikrčil se u mohutného stromu a splynul s kořeny. V duchu jsem ho musela pochválit. Opatrně jsem vyšplhala výš tak, abych lépe viděla do okolí.
Nedaleko stál kentaur s bezhlavým rytířem. Nightking! Už se na tebe těším, kamaráde. Pohled na něj mne natolik rozptýlil, že jsem si málem nevšimla jejich létající harpyje. Na poslední chvíli jsem se schovala do zeleného listí. Proletěla kolem. Tentokrát mi to prošlo. Příště musím být na větším pozoru.
Chvíli jsem ještě počkala. Minuty utíkali. Nezbývá mi moc času. Vykouknu ze své skrýše ven. Na opačné straně jsem zahlídla další členy Drogon’s týmu. Ještěří muž se rozvaloval na hnědém kameni. Kdybych nevěděla, co mám hledat, nevšimla bych si ho. Spolu s ním tam byl pistolník Kid. Široký klobouk se mu na slunci hodil, jenže až se dostane do lesa, za mnou, bude mu k ničemu.
Kde jsou ostatní? V každé skupině je nás pět. Na počítání už mi nezbyl čas. Do gongu mi zbývá pár posledních minut. Rychle se otočím a co nejtišeji pádím k naší skrýši.
Kluci už byli připravení k boji. Nastínila jsem jim pozice našich nepřátel. Přidělili jsme si základní cíle. Leošův terminátor má palebnou sílu. Já taky bojuji na dálku. Tomášův grizzly, Ondrův assassin a Pavlův kyklop jsou na boj z blízka.
Napnula jsem tětivu. Znovu jsem vyskočila do koruny stromů. Tentokrát se budu muset pohybovat opatrněji. Mé maskování už není to, co na začátku. Aktivovala jsem si sílu šperků. Kolem mne se rozprostřela zelená vlna mých vlajících vlasů.
Mé skutečné vlasy jsou z praktických důvodů o hodně kratší. Tady si své po pas dlouhé vlasy užívám. Znáte to. Žádný pot, maz, vždy čisté a upravené. Nikdy se nezacuchají. Mají jen samé klady. Někdy bych si přála žít v tak dokonalém světě.
Brzy jsme se střetli s první skupinkou. Ještěr s kovbojem! Udělali chybu, že narazili zrovna na nás.
Vystřelila jsem dva šípy, pro každého jeden. Tohle bude hračka. Až je mi těch nebožátek líto. Odrazila jsem se a skočila na další strom. Vrazila jsem však do neviditelné bariéry.
Síť!
Doběhli nás. Předpokládám, že všude kolem jsou nastražené extra lepivé sítě. Pokusila jsem se vysvobodit. Nešlo to.
Byla jsem jak ta moucha. Kde se však skrývá pavouček?
Pohlédla jsem vzhůru do korun stromů. To, co jsem viděla, se mi nelíbilo. Nade mnou bylo celé pavoučí hnízdo. Nesnáším malé pavoučky. Ovšem mám je radši než ty velké. Kde je však jejich maminka?
Znovu jsem se pokusila odtrhnout se. Šlo to pomalinku. Vím, že mne nezadrží navěky, ale zdrží. Mezitím už kluci zneškodnili obě vějičky. Všimli si podezřele snadného průběhu.
„Je to past!“ Vykřiknu. Je těžké křičet tak, aby to ostatní slyšeli a zároveň na sebe zbytečně neupozornit.
Rozhlédli se kolem sebe. Bradou jsem ukázala nahoru, kde už se začínala klubat první vajíčka. Malí pavoučci rychle sbíhali dolů. Jediné, co teď chtěli, bylo jíst. Co asi?
Znovu jsem sebou trhla. Tentokrát vlákna povolila. Ještě jednou a budu volná.
Během malé chvilky byla zem pokrytá černými osminohými členovců. Opět jsem sebou trhla. Hurá. Podařilo se. Veškerá síla, kterou jsem k tomu použila, mne odmrštila daleko od stromu.
Pod sebou jsem měla minimálně tři metry volného pádu. Padla jsem na tři pavouky. Zbyla po nich jen šedavá kaše.
První věc, kterou jsem uviděla, když jsem vzhlédla nahoru byly kovové střevíce rytíře v brnění.
Tak teď to začne být zajímavé!
Rychle jsem se přetočila a vyskočila na nohy. Podařilo se mi od něj dostat na dva metry daleko.
Zopakuj si to! Jak bojuje? Mečem. Jaký má dosah? Metr a půl. Budu se muset od něj dostat dál. Natočila jsem se mírně vpravo. Další nepřítel. Kentaur!
No jasně, přece by tu nechodil sám. Rychle jsem se otočila, abych zhodnotila celou situaci. Terminátor bojoval s harpyjí, která se mu snažila vzít jeho samopal. Tomáš se ještě stále vypořádával s posledními pavouky. Kde je assassin? Vynořil se za kentaurem. Zaútočil. Všude kolem mne se to komíhalo zbraněmi. Od nich raděj dál. Boj na blízko není moje parketa. Musím se dostat do vzdálenosti několika metrů.
Vydala jsem se pryč, když vtom se přímo přede mne zpustil pavouk. Ten pravý. Velký asi metr padesát. Černý, chlupatý s rudě zářícíma očima.
Rychle jsem couvla.
Zakopla a upadla. Když se daří, tak se daří.
Než jsem se stihla posadit, popadlo mne něco kolem krku a přitisklo zpět k zemi. Naštvaně jsem zavrčela.
Podle rozježených ryšavých vousů to není nikdo jiný než skřet. Konečně vylezl ze svého doupěte. K mojí smůle narazil přímo na mne.
Tak tohle nevypadá dobře.
Pokusila jsem se mu vysmeknout. Nechtěl mne pustit. Obří zástupce arachnidů se ke mně nezadržitelně blížil. Jeho velká kusadla se leskla. Nebude to poprvé ani naposledy, co jsme se setkali. Jenže ne vždy jsem při tom byla v takhle nevýhodné poloze. Každým okamžikem se na mne vrhne.
V poslední chvíli jsem odvrátila hlavu. Nemusím všechno vidět. Všichni kolem měli o zábavu postaráno. Kentaur kulhal na jednu nohu. Harpyje ležela mrtvá. Odněkud zleva se ozvala palba. Blíží se k nám další hráč.
Znovu jsem se ohlédla po svém vězniteli. Místo aby se radostně šklebil, že mne má v hrsti, nebo přesněji řečeno v pažích, vypadal zaraženě. Podívala jsem se jeho směrem. Pavouk ležel v kaluži slizu. Což byla jistě dobrá zpráva. Pro mne. Jenže ta horší byla, že se mým směrem blížil metr a půl dlouhý stříbrný meč!
Přikrčila jsem se v očekávání smrtící rány.
Kolem to zasvištělo. Vše zakončil tupý zvuk padající hlavy! Otevřela jsem oči a střetla se s bezduchým skřetím pohledem.
Vyjeveně jsem se podívala výš na Nightkinga. Bylo to záměrné, nebo se prostě minul?
„Tak běž.“ Zasmál se tím svým strašidelným chechotem. „Dávám ti náskok deseti vteřin.“
Na nic nemeškám. Popadnu svůj milovaný luk. Vyskočím na nohy a vyšvihnu se na nejbližší větev. Během chvilky jsem opět v bezpečí.
Sice ještě pořád nemůžu uvěřit tomu, že mne zachránil můj nepřítel číslo jedna. Teď však nemám čas rozjímat o tom.
Pode mnou se strhla bitka. Sešli se všichni hráči. Rytíř Jedi, Lara Croft, Al Capone. Brzy se přidají znovuoživení ještěr s kovbojem.
Věděla jsem, že naši začínají být na pokraji sil. Přichází můj čas.
Odložila jsem svou zbraň a dlaně přitiskla ke kůře stromu. Základem úspěchu je soustředit se.
Vlahý větřík se proměnil v silný vítr. S pomocí svých náramků jsem ho uchopila. Dát mu podobu pevné stěny je pro mne hračka. Mým hráčům neudělá nic. Poslala jsem ji proti nepřátelům. Nažene je do nížiny, kde budou snadnějším cílem. Větrnou clonu jsem uzavřela v kruh. Postupně se zužoval. Nechám je pěkně po hromádce, aby se mohli zabavit mezi sebou.
Na chvíli je to zdrží. Sešplhala jsem dolů. Leoš s ostatníma se teleportoval do našeho stanoviště. Očekávám, že stejně se zachovají i přeživší protivníci. Dovnitř jsem moc neviděla. Zajímalo by mne, jestli je bezhlavý rytíř ještě pořád naživu.
Proč mi pomohl? Teď mu to budu muset oplatit! Nemám ráda, když někomu musím dlužit. Hlavně ne ve hře, kde se hraje jen o jedno. O výhru.
Ostatním se s tím chlubit nemůžu. Přešla jsem blíž ke své větrné pasti a napjala luk. Počkám si, až bariéra klesne. Dorazím přeživší.
Brzy na to jsem poznala, že zeď začíná slábnout. V jednu chvíli tady byla, pevná, bránící ostatním vyběhnout ven. V druhou se po ní slehla zem.
Jediný, kdo v ní zbyl, byl ten, kterého jsem tam vidět nechtěla.
Pořád jsem ještě nevystřelila. Zůstala jsem strnule stát, připravená kdykoliv vypustit šíp.
Nehýbal se.
Kdo z nás zaútočí první? Kolem nebyl nikdo jiný, než my dva. Ideální čas na to, abych splatila svůj dluh.
„Běž!“ Vykřiknu dřív, než se stihnu zastavit. „Život za život. Jsme si kvit.“
Zasmál se. Nesnáším strašidelnou ozvěnu jeho smíchu. Tak trošku mi při něm naskakuje husí kůže. Zahalil se pláštěm a byl pryč.
Konečně začínám s čistým štítem. Příště se nemusím držet v zadu. Otočila jsem se. Rozeběhnu se směrem k ostatním, abychom probrali aktuální herní plán.
Ani jsem se nestačila dostat do půli cesty. Musela jsem zastavit.
Rozbolela mne hlava. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného, než na pichlavou bolest za očima. V jednu chvíli jsem byla ve hře. V druhé jsem se vrátila do reality.
Kluci hráli, nevypadali zrovna spokojeně. No, začátek mohl být lepší.
Zavřu oči. Snad to přejde. Opět jsem si nasadila herní štít. Vrátit se do hry bylo těžší než obvykle. Ale podařilo se!
„Kde jsi byla?“ Zeptal je Leoš, sotva jsem se octla v naší centrále.
„Bolela mne hlava.“ Ještě pořád bolí. S tím se však chlubit nebudu.
Přešel to bez komentáře.
„To s tou stěnou se ti opravdu povedlo.“ Otočil se na ostatní. „Tentokrát si musíme dát větší pozor. Nesmíme se nechat překvapit.“
Vyrazili jsme v novém seskupení. Vějičku nám dělali Pavel s Leošem. Kyklop s terminátorem jsou nejodolnější proti přímému útoku. Tomáš je jistil ze zadu. Já s Ondrou zajišťuji levé a pravé křídlo.
Vyrazili jsme. Vyhnuli jsme se přímé cestě ke středu, místo toho se dáme o něco výš. Preventivně jsem se vyhnula korunám stromů, raději volím neprostupné houštiny a těžko přístupný terén.
Hlavní zásada při chůzi je našlapovat zlehka tak, aby mne bylo co nejméně slyšet. Zbývá mi tak víc prostoru k naslouchání těch ostatních.
Slabé křupnutí odněkud zepředu mne včas varovalo. Někdo tam je!
Přidřepla jsem si. Dostat se k místu, odkud bych lépe viděla, mi zabralo nějakou tu chvilku. Abych se přiznala, baví mne to. Trénovala jsem to dlouho, je to jedna z mých předností. Vykouknu mezi listím.
Několik metrů přede mnou stála Lara Croft. Dívala se směrem k místu, odkud se ozývalo dupání našeho předvoje. Zamiřovala svou pistolí na cíl.
Na nic jsem nečekala, napjala luk a vystřelila. Trefa! Šíp jí zbraň vystřelil z ruky. Odletěla někam do houštiny. Tu už nenajde. O to se postarám.
Okamžitě se otočila mým směrem. Z opasku vytáhla vrhací nůž.
Tak teď se uvidí, jestli dokážu splynout s okolím. Měla bych. Jenže první věc, kterou se tady naučíte, je na nic se nespoléhat.
Další rušivý zvuk mne možná zachránil od letící dýky. Každopádně se už nedovím, jak dobře se umím maskovat.
Někdo se k nám blížil. A nebyl sám!
Nejdříve jsem si všimla skřeta. Tak tomu něco dlužím. Hned za ním se objevil rytíř jedi. Kdybych ho neslyšela, jistě by mi neušla záře od jeho svítícího meče. Předpokládám, že mají sebou celou svou partu. Budou nedaleko.
Zastavili se s pohledem upřeným na osamělou tmavovlasou ženu. Nechala jsem je o samotě. Jen ať si to vyříkají.
Vycouvala jsem ven, abych varovala ostatní. Nad hlavou mi přeletěl stín. Aha. Oprava. Lara nebyla sama. Další důvod, abych se co nejnenápadněji odsunout jinam.
Tomášův medvěd byl nedaleko. Dohonit ho pro mne nebyl žádný problém. Já jsem se pak vydala za Ondrou, on šel varovat ostatní. Stopování se věnuji dobrého půl roku, přesto mi assassinovo našlapování pořádně zamotalo hlavu. Možná by mi to šlo lépe, kdyby mne tolik nebolela. Nakonec jsem ho ale našla.
Vyšplhal se na nejvyšší strom v okolí. Všiml si mne ještě před tím, než jsem k němu stihla dojít.
„O něco dál je několik lidí z Černé smršti.“ Špičkou nože mi přitom ukazoval pravděpodobný směr. Kdy už se naučí nemávat mi kovovými věcmi před nosem? V duchu jsem zaúpěla. Už jenom tím jsem přišla o dvě procenta své životní síly. Někdy se musím hodně přemáhat, abych neublížila svým vlastním spoluhráčům.
„Hlídkuje Al Capone. Hned za ním je Kentík s Nightkingem.“
Aha!
Jenže co teď? Jestli se do nich pustíme, budeme riskovat, že nás další nepřátelé napadnou ze zadu. Na druhou stranu se nesmíme nechat dostat do kleští. Jediná možnost je zařídit, aby se obě party mezi sebou střetly. Na nás pak zbude postarat se o unavené vítěze.
Ostatní byli stejného názoru. Nabídla jsem se do hlavní role vějičky. Můj cíl je jednoduchý. Upozornit na sebe partu Dragon’s. Vydat se na střemhlavý útěk (hádejte kam tak asi poběžím). Celé bych to měla zakončit nenápadným zmizením. Ondra mi bude z vrchu krýt záda. V maskování je druhý nejlepší, hned za mnou, samozřejmě.
Kostky jsou vrženy, řekl Leoš před tím, než se odběhl schovat. Dala jsem na jeho slova a vyběhla. Jak jsem předpokládala, všimli si mne hned bez problémů.
Nasadila jsem překvapený výraz, otočila se na patě a běžela zpět. Na nic nečekali. Všichni se za mnou pustili. Aspoň doufám, protože jsem neměla dost času na to, abych je ještě přepočítávala.
Znovu jsem si vybrala tu nejobtížnější možnou cestu. Má Latika je na to stavěná. Předpokládám, že jedi s Kidem budou mít menší problémy. Čím blíž jsem se dostávala k nic netušící Černé smršti, tím úporněji jsem se snažila vymyslet únikový manévr.
Hlava mi třeštila. Soustředit se byl nadlidský výkon. Potřepala jsem hlavou. Musím běžet dál. Pomalinku jsem přestávala vnímat okolí. Proskočila jsem vysokou, téměř dvoumetrovou travinou.
Předpokládala jsem, že jsem blízko cíle. Ani by mne nepřekvapilo, že vběhnu přímo mezi ně. Nečekala bych však, že dopadnu na jednoho z nich.
Kdybych přeslechla plechový rachot při mém nárazu, určitě bych si všimla ubývání své životní síly. Kdopak tady nosí kov?
Podívala jsem se pod sebe.
Proč zrovna já?
Náladu mi zpravila vzpomínka na dáreček, který sebou nesu.
Odskočila jsem od něj, minuta na víc by mne mohla stát život. Téměř okamžitě se zvedl, hlavu držel v pod paží.
A pak to přišlo. Světlo procházející kolem mne mi oslepovalo oči. Ruce se mi začaly podivně třást. Vší silou jsem se snažila udržet ve hře.
Jak se mám v tomto stavu ubránit?
Za sebou jsem uslyšela hlasitý dupot. Už jsou skoro tady! Pokusila jsem se zaměřit oči na nejbližší bod, černě oděného bezhlavého jezdce.
„Blikáš.“ Řekl.
Měla jsem v úmyslu říct mu něco jedovatého, utéct a nechat je na pospas těm druhým.
Místo toho jsem přestala blikat. Definitivně jsem se odpojila od hry. Ať jsem se snažila jakkoliv, nemohla jsem se přihlásit kvůli silné bolesti. Nešlo to.
Po patnácti minutách jsem to vzdala.
Radši si odpočinu v posteli. Napsala jsem klukům omluvný vzkaz. Z posledních sil jsem se odšoupala k pokoji. Pořád jsem myslela na Nightkinga. Na můj vkus na mne až příliš často mluvil. Sebe pochválit rovněž nemůžu. Taky jsem zrovna nemlčela. Nemám chuť paktovat se s nepřáteli. Musím něco vymyslet.
Téměř okamžitě jsem upadla do ozdravného spánku.

Nový cíl: Vyhýbat se bezhlavému rytíři jménem Nightking.