Magie stromů

Každé ráno kolem páté vyrážím do parku, který je jen pár desítek metrů od mého domu.
Ne nejsem vášnivý běžec, který potřebuje své tělo po probuzení nadopovat endorfiny. Ne že bych tento buhulibý sport nepotřebovala. Ale přece jen raději volím konvenčnější způsob probouzení a to pořádný hrnek silné horké kávy. Jak s oblibou říkám, bez kafe po ránu netrefím ani do vlastní koupelny.
Do parku chodím venčit svého pejska. Roky jsem odkládala touhu pořídit si psa, až jednoho dne touha zvítezila nad rozumem a já se tak zařadila mezi zástup bláznů, kteří do práce vstávají o hodinu dříve, aby mohli dopřát raní procházku svému čtyřnohému miláčkovi.
Samozřejmě i mě se občas stává, že na své rozhodnutí žehrám. Zvláště padají-li venku provazy vody, nebo se rtuť teploměru s námahou vyšplhá k mínus deseti. To je ovšem tak to jediné co můžu, protože vynechat raní procházku by mělo fatální následky. Žehrání by tak přešlo k nepublikovatelné sebekritice.
Naše raní eskapády trvají téměř dva roky. Chodím stále stejnými místy. Obejít tento park pomalou chůzí trvá slabou hodinku. A až do dnešního rána jsem si myslela, že znám každý strom, keř i stéblo trávy. Nevím jak se to stalo. Snad jsem potřebovala malou změnu. Sešla jsem z cestičky, kterou téměř rituálně chodíme celé dlouhé měsíce. Můj věrňák koukal trochu vyjeveně a v očích byla znát jasná otázka:“Kam to ta panička jde? Tudy přece ne!“
Sešla jsem na rozlehlý travnatý plácek, na kterém, téměř uprostřed majestátně stojí starý a mohutný strom. Nevím, jak se jmenuje. Na tom nezáleží. Jakoby mě k němu táhla neviditená síla. Už jsem kolem něj šla snad stokrát, ale něco podobného jsem necítila nikdy. Zastavila jsem se před ním a pozorně si ho prohlížela. Něco mě přimělo vztáhnout obě ruce a najednou jsem se přistihla, že dlaněmi přejíždím po jeho nádherně zvrásněné kůře. Pocit, který jsem při tom měla, byl zvláštně krásný a příjemný. Všechno se ve mně pomalu klidnilo a sedalo, jako když se začne uklidňovat zkalená hladina. Listí nad lavou mi šeptalo tichou mantru, které jsem nerozuměla . Jen působila . Ten strom věděl, že ho právě teď potřebuji.
Když jsem se vracela zpátky, potkala jsem souseda. Kroutil hlavou a pronesl poznámku ve smyslu:“Že se vám chce tak brzy vstávat a chodit ven se psem.“ Jen jsem se na něj usmála a šla dál. V duši jsem měla klidnou hladinu, v níž se odráželo slunce.