Paměť domů

Jsem děvče z města. Nikdy jsem nebydlela na venkově
i když bych čím dál raději. Otázkou zůstává, zda bych to zvládla. Ale zpět k městu. Město, které je mým domovem posledních 20 let je nádherné a mému srdci blízké. Je to zvláštní místo. Najdete zde všechno. Historii i současnost. Bohatství i chudobu, lásku i nenávist, velkorysost i závist.
Dost často se vracím z procházek s modřinami a boulemi na čele. Stávám se obětí vlastní posedlosti objevit pokaždé něco nového. Tak chodím s hlavou vyvrácenou nahoru a občas se mi do cesty připlete tu dopravní značka, tu sloup osvětlení. Lidé se mi naštěstí vyhnou.
Ale úplně nejraději osahávám domy. Jen doufám, že tohle osahávání není bráno jako úchylka.
Dotýkám se fasád starých domů, přejíždím dlaněmi zdi, staré kliky na vstupních dveřích a poštěstí-li se mi občas vklouznout dovnitř, sedím na schodech léty prošlapanými, poslouchám a duchem bloudím minulostí zpět.
Každý z nich má své tajemství, svou historii a svůj příběh. Tvoří je osudy a příběhy lidí, kteří v domě žily, byť jen na okamžik. Čím je starší, tím je jeho vyprávění slyšitelnější. Tichý šepot se line z každého kamene a cihly, kterou vzal někdo do ruky, když se dům rodil. Vypráví o slzách štěstí i zármutku. O lásce opětované i nešťastné. O zrození i umírání. Někdy mám pocit, že slyším šustění dlouhých sukní, které zametaly schody sestupující služtičky či slečinky spěchající na dostaveníčko.
Nemyslím si, že je to zvláštní dar. Jen obdiv, láska a chtění naslouchat městu, které je mi domovem.