Každé ráno jeden malý zázrak

Znáte to. Ráno vás tahá budík z postele, jste rozlámaní a máte pocit, že jste v noci skoro nezamhouřily oko.
Po modré obloze ani památka a navíc neteče teplá voda. Tak si říkáte, že dnešek by ani neměl být. Protože je téměř zákonem:“Jaké ráno – takový celý den.“
Taky to tak mívám, ale právě dneska jsem si uvědomila, že by to tak být nemuselo. Nad ránem mne probudilo bubnování deště. Takové to rytmické staccato
na protější střeše. Zachumlaná do peřin jsem se přesvědčila, že je ještě čas a šťastně znovu usnula.
Ne že by vstávání o něco později bylo bezbolestnější. Ale…
Jitro bylo umyté a balkonem do bytu proudil nádherně voňavý a svěží vzduch. Kytky v truhlících se tetelily blahem a kapky, které na nich po dešti zůstaly, se třpytily jako malé skleněné korálky. Musím říct, že jim to opravdu slušelo.
Nebe sice nebylo blankytně modré, ale chomáčky vaty vypadaly na nebi tak krásně ve svých odstínech bílé a šedé. A mezi nimi občas prokukovaly kousky modře. Myslím, že i ten nejlepší impresionista by něco takové namalovat nesvedl.
A tak jsem si jednou svou ranní kávu vychutnávala
na balkoně a vůbec mi nevadilo, že musím za chvíli utíkat
do práce a můj výhled na šedivou zeď protějšího domu byl pod novým pohledem náhle úplně jiný. Stačilo mi nebe, kytky naparáděné jako na bál a svěží vůně jitra.
Ten pocit ve mně zůstal ještě dlouho a spolucestující v MHD se asi divili, čemu se celou cestu usmívám.